Článek
Čtyři roky se stará o maminku s Alzheimerovou chorobou. Když ale jednapadesátiletá Anna požádala o vyšší příspěvek na péči, přišlo jí překvapivé rozhodnutí - místo přidání peněz úřad podporu o několik tisíc korun snížil.
Péče je přitom každodenní a vyčerpávající. Anna kvůli ní pracuje z domova a přizpůsobuje jí svůj život. „Maminka se neorientuje v čase, plete si osoby. Nemoc už postihla krátkodobou i dlouhodobou paměť, a tak potřebuje pomoc ve všech oblastech života: při jídle, hygieně i oblékání, jinak by třeba celý den chodila v podprsence s košíčky na zádech. Jsou to i takové nedůstojné věci, třeba inkontinence nejvyššího stupně,“ popisuje. Kvůli citlivé situaci neuvádíme její pravé jméno, redakce ho ale zná.
Nemocné seniorce původně stát přiznal druhý stupeň příspěvku na péči, tedy 4900 korun měsíčně (od ledna 2026 se částka zvýšila na 5400 korun). Jenže nemoc je nevyléčitelná a progresivní - stav pacientky se postupně zhoršuje. Anna proto požádala o zvýšení příspěvku. Výsledek byl ale opačný: místo vyšší podpory přišlo snížení na stupeň první. Za náročnou péči tak měsíčně dostávala 880 korun.
„Největší podpásovka za mě je, že vy si zjistíte všechny možnosti a rozhodnete se pečovat o blízkého doma, protože je to pro něj nejlepší. Zařídíte si podle toho život, přizpůsobíte se tomu, co se vám nabízí. A závěr věci je ten, že vám to všechno seberou, i když se stav vašeho blízkého vůbec nezlepšil,“ zlobí se Anna. Zároveň také přišla o výhody v odvodech, na které mají nárok pečující u vyšších stupňů závislosti.
Rozhodla se bránit. Nejdříve se odvolala na Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) a následně resort zažalovala. Odůvodnění posudkového lékaře ani posudkové komise MPSV podle ní totiž nebylo dostatečné. A soud jí dal za pravdu - původní rozhodnutí o příspěvku zrušil a nařídil, aby posudková komise zdravotní stav nemocné seniorky znovu přezkoumala.
Rozsudek má redakce k dispozici. „Soud shledal žalobu důvodnou, proto (…) zrušil žalobou napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost a nedostatečně zjištěný skutkový stav a z toho plynoucí nezákonnost přijatých závěrů,“ stojí v něm.
„Výjimečná situace“
Mluvčí Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) Jakub Slavík tvrdí, že podobné případy nejsou běžné. „Tato situace je výjimečná. (…) Záleží na tíži omezení funkčních schopností. Je možné, že i přes zhoršování diagnózy onemocnění může dojít k funkční stabilizaci zdravotního stavu, například využitím facilitujících pomůcek a podobně,“ reagoval.
Informace o konkrétním počtu stížností, odvolání či soudních sporů prý resort nemá k dispozici. Podle interních sledování však počet stížností dlouhodobě klesá.
„Současně je třeba zdůraznit, že ve většině případů ‚stížnost‘ sama o sobě vyjadřuje pouze subjektivní nespokojenost účastníka řízení s výsledkem řízení, zvláště pak u dávek podmíněných posouzením zdravotního stavu. Zpravidla tedy nepředstavuje pochybení při posouzení samotného nároku na dávku či zdravotního stavu,“ napsal Slavík.
Odvolání u příspěvků na péči pak podává zhruba šest až sedm procent žadatelů.
Jak systém funguje
Příspěvek na péči je primárně určen na odlehčovací služby. Žádost se podává na Úřad práce, následně její vyhodnocení a přiznání příspěvku závisí na posudkovém lékaři Institutu posuzování zdravotního stavu (IPZS) pod Českou správou sociálního zabezpečení (ČSSZ). Ten navrhuje stupeň závislosti na základě zdravotní dokumentace a sociálního šetření.
Rozhodnutí o dávce, její výši nebo změně vydává opět Úřad práce, na základě posudku IPZS.
„Posouzení zdravotního stavu musí probíhat v souladu s platnou legislativou a metodikou (…). Pouze v naprosto nezbytných případech jsou klienti zváni k vyšetření posudkovým lékařem,“ reaguje mluvčí ČSSZ Jitka Drmolová.
Čas strávený péčí nerozhoduje
Problémy s příspěvky na péči ale nejsou výjimečné. Podle zástupců neziskových organizací často částka, kterou stát přizná, neodpovídá skutečným potřebám nemocného.
„Příspěvek je často přiznán v menší míře, než by odpovídalo zdravotnímu stavu a neschopnosti dotyčného. Stává se to hodně u seniorů s Alzheimerem nebo jakoukoliv demencí, u malých dětí nebo třeba lidí s psychiatrickými onemocněními,“ říká předsedkyně Unie pečujících Zdeňka Michálková.
Stát příspěvek na péči poskytuje ve čtyřech stupních závislosti, přičemž jeho maximální výše při plné závislosti dosahuje 27 tisíc korun. Peníze směřují přímo nemocné osobě, finanční podpora pro pečující neexistuje.
| Výše příspěvku na péči | |
|---|---|
| Od 1. 1. 2026, pro osoby starší 18 let | |
| Ve stupni I (lehká závislost) | 1300 Kč |
| Ve stupni II (středně těžká závislost) | 5400 Kč |
| Ve stupni III (těžká závislost) | 14800 Kč |
| Ve stupni IV (úplná závislost) | 23 000 Kč, pokud osobě poskytuje pomoc poskytovatel pobytových sociálních služeb podle § 48 až 52, nebo částka 27 000 Kč v ostatních případech. |
| Zdroj: MPSV | |
Stupeň závislosti se určuje podle schopnosti zvládat deset základních životních potřeb, například komunikaci, tělesnou hygienu, oblékání a obouvání nebo péči o zdraví.
Podle Erika Čipery z neziskové organizace Asistence to ale nestačí: „U nás se vůbec neměří rozsah hodin potřebné pomoci. Tím pádem jsou lidé v různých stupních, vyšších i nižších, než ve kterých by měli být.“
Propad do chudoby
Průzkum Opory Diakonie poté ukazuje, že 17 procent pečujících nesouhlasí s výší příspěvku pro osoby, o které se starají. Důvodů může být hned několik.
„Když dorazí sociální pracovnice z úřadu na šetření za seniorem, často se snaží ukázat v nejlepším světle, co všechno ještě zvládá. Potom to posouzení soběstačnosti neodpovídá tomu, co s ním reálně pečující musí každý den řešit, protože ona ho vidí v jeho nejlepší chvíli,“ popisuje svou zkušenost Zdeňka Marešová z charitativní organizace Diakonie Českobratrské církve evangelické.
Nesprávně posouzený podle ní bývá také stav dětí s autismem. „Jsou plně pohyblivé, ale nejsou schopné si samostatně nic moc v životě samy zařídit. Ale pořád jsou tady posudkoví lékaři, kteří to vyhodnotí: má ruce, nohy a chodí, není nesoběstačný,“ shrnuje Marešová.
Jenže pro pečující to může znamenat propad do chudoby. Vyšší stupeň závislosti často znemožňuje pracovat, náklady na zdravotní pomůcky, léky či služby se navyšují a příspěvky od státu tyto výpadky nenahradí.
„Opravdu se dostávají do finanční tísně. Poskytujeme i potravinovou pomoc pečujícím, strašně nám narůstá počet lidí, kteří přijdou, někteří jsou na tom opravdu velice zle,“ všímá si Zdeňka Michálková.
Měsíce i roky čekání
Řízení o přiznání příspěvku se navíc často protahují. V případě Anniny maminky z úvodu textu rozhodování o výši podpory trvalo 19 měsíců, kvůli soudním sporům se doba dále prodlužuje. Na výsledek stále čeká.
Podle Jitky Drmolové z České správy sociálního zabezpečení se průměrná délka posudkového řízení aktuálně pohybuje kolem 65 dní. „Ke zdržení nejčastěji dochází v případech, kdy není zajištěna součinnost ze strany klienta nebo ošetřujících lékařů. Sami klienti mohou vyřizování své žádosti urychlit tím, že IPZS (Institut posuzování zdravotního stavu pod ČSSZ, pozn. red.) dodají aktuální lékařské nálezy, které mají k dispozici,“ uvádí.
Zdeňka Michálková se ale ve své praxi běžně setkává s řízeními, která trvají půl roku až rok. „To je opravdu moc dlouho, pokud nemáte peníze,“ podotýká. Výjimkou jsou pouze terminální stádia nemoci, kdy žadatel automaticky získá třetí stupeň ve zrychleném řízení.
Soudy často celou situaci dále zdržují. Odborníci proto doporučují pečlivě shromažďovat všechny zprávy od specialistů a zajistit, aby je obdržel praktický lékař, od kterého si posudková služba dokumenty vyžádá.
„Radíme nevzdávat se a odvolávat se. Právní cesty existují,“ shrnuje Erik Čipera.
Zrychlit a zjednodušit proces podle mluvčí ČSSZ mohou změny v Institutu posuzování zdravotního stavu. Ten rozšířil tým posuzovatelů o nelékařské odborníky a snaží se lépe rozdělit pracovní kapacity napříč republikou.
Pomoci má také nová aplikace, která proces zpřehlední a částečně zautomatizuje. „Očekáváme, že tato změna přispěje ke zvýšení efektivity posuzování a ke snížení časové zátěže pro klienty, ošetřující lékaře i úřad,“ říká Drmolová.
Co by pomohlo
Podle dat CETA pro projekt Neviditelní pravidelnou a dlouhodobou péči svým blízkým poskytuje přibližně 800 tisíc lidí. K podobným číslům došli analytici Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) - s péčí v rozsahu minimálně 20 hodin týdně má v posledních pěti letech zkušenosti každý pátý plnoletý Čech.
Příspěvek na péči dostává zhruba poloviční počet lidí - v roce 2024 šlo o 374 tisíc obyvatel, z nichž více než dvě třetiny byly starší 65 let, na nezbytnou pomoc při zvládání běžných činností dostali celkem 41 miliard korun.
Situace bude brzy kvůli stárnutí populace ještě napjatější. Problémy přesto zůstávají v oblasti nedostupnosti odlehčovacích služeb, především těch akutních. Pokud má zdravotní problémy i pečující, často ho nemá kdo vystřídat. Chybí i nárok na obdobu dovolené, nemocenské nebo platu.
Podle sociálních pracovníků je nedostatečná také podpora pozůstalých. „Na ně se vůbec nemyslí. Pomohla by nějaká speciální podpora, třeba ochranná doba. Jsou totiž okamžitě bez příspěvku, nikoho nezajímá, že ztratili smysl života a neví, co a jak,“ vysvětluje Michálková.
Výše příspěvku na péči také výrazně určuje šance člověka dosáhnout třeba na pobytovou službu. „Domovy berou lidi, kteří mají ideálně čtvrtý stupeň. Ale jsou lidé, kteří i ve druhém stupni by velmi ocenili pobytovou službu, protože nemají ve své rodině nikoho a jsou sociálně velmi izolovaní, a na tu službu nedosáhnou,“ doplňuje Marešová.
Erik Čipera jako příklad fungujícího systému uvádí sousední Slovensko. „Existuje tabulka, kde si lidé vyplní, jak dlouho jim trvá převléknutí, příprava jídla a podobně, a nakonec jim vyjde počet hodin. Za každou dostanou zhruba šest eur (cca 150 korun). Za to se na volném trhu nikdo moc nenajme, ale i tak to vyjde na 90 tisíc měsíčně,“ vypočítává.
Ve Švédsku se pak podle něj osvědčila speciální legislativa, takzvaný zákon o osobní asistenci. Každý, kdo pečuje přes 80 hodin měsíčně, vstupuje do systému, kde může mít až 24hodinovou asistenci.
