Článek
Jihlavský magistrát sídlí na Masarykově náměstí v historické budově, jejíž část před druhou světovou válkou vlastnila židovská rodina Pisků. Její potomci, žijící v Austrálii, zažalovali město, že budovu, v níž sídlí část magistrátu, nikdy právně nenabylo.
Zatímco jim Okresní soud v Jihlavě na konci loňského roku dal za pravdu, odvolací soud žalobu ve středu pravomocně zamítl.
Podle soudců jihlavské pobočky Krajského soudu v Brně sice došlo k historické křivdě, v rozhodnutí se nicméně mimo jiné odkázali na dřívější nálezy Ústavního soudu. Ten už ve více případech řešil dědické nároky potomků židovských či německých rodin, kteří po válce přišli o majetek za sporných okolností.
„Soud nezpochybňuje tvrzenou majetkovou křivdu, která byla způsobena rodině Piskových na základě kupní smlouvy, nicméně je nutno rozhodnout v intencích platného práva České republiky,“ sdělila v odůvodnění soudkyně Lenka Prokšová.
Případ se možná dostane k Nejvyššímu soudu
Budova dnešního Magistrátu Jihlavy je předmětem majetkoprávního sporu s kořeny sahajícími až do období protektorátu Čechy a Morava. V roce 1939 ji prodala Irma Pisková z německé židovské rodiny tehdejší městské obci. Kupujícím byl nacistický starosta Leo Engelmann. Smlouvu za město však nikdy nepodepsal a podle soudních zjištění ani nezaplatil. Přesto se převod v tehdejších pozemkových knihách objevil.
V aktuálním soudním sporu se o nároky po téměř 80 letech přihlásili potomci Irmy Piskové, jež byla také sestřenicí hudebníka Gustava Mahlera. Ta mezitím s rodinou odcestovala přes Šanghaj až do Austrálie, jak dříve upozornil regionální web obcasnik.eu.
Odvolací soud nyní zdůraznil, že poměřoval základní pilíře práva jako obecné blaho, určitou právní jistotu a snahu o individuální spravedlnost. „Všechny tři principy byly zohledňovány. Pokud by byl připuštěn aspekt individuální spravedlnosti, tak nenajdeme takové okolnosti, které by mohly být důvodem pro připuštění občanskoprávní žaloby,“ doplnila Prokšová.
Právní zástupce města Tomáš Rosický aktuální rozhodnutí soudu uvítal. „Soud rozhodl potěšujícím způsobem a narovnal rozhodnutí soudu prvého stupně. Na rozdíl od něj se držel ustálené judikatury,“ sdělil.
Zástupce žalujících Jan David středeční rozhodnutí zatím nekomentoval. „Počkáme si na písemné odůvodnění soudu a podle toho rozhodneme o dalších krocích,“ sdělil advokát. Nevyloučil, že rodina využije mimořádný opravný prostředek, tedy dovolání k Nejvyššímu soudu.
Nárok odmítli už komunisté
Odvolací soud zpochybnil výrok, že Irma Pisková i v roce 1969 historickou budovu vlastnila, protože kupní smlouva, vyhotovená o 30 let, dříve nikdy nebyla platná.
Soudkyně připomněla, že nápravu majetkových křivd už řešily soudy poválečného Československa, včetně diskutovaných Benešových dekretů, a žalobci měli podle zvláštního zákona své nároky uplatňovat ve tříleté lhůtě od června roku 1946 do června roku 1949. V tomto období se nicméně dostali k vládě komunisté a po únorovém převratu už některé majetkové nároky neuznali. „Irma Pisková tehdy učinila až v poslední den promlčecí lhůty, což jí musí jít svým způsobem k tíži. Nárok uplatnila v době, kdy už nešlo o svobodnou republiku,“ konstatovala soudkyně. Nárok Piskové byl totiž lidovým soudem v roce 1953 zamítnut kvůli její „státní nespolehlivosti“.
Benešovy dekrety po válce zneplatňovaly některé majetkové a právní převody z doby nacistické zvůle. Irma Pisková se o navrácení majetku pokoušela v roce 1949, u tehdejší komunistické jurisdikce však neuspěla a restituční zákony se jí z důvodu odlišeného občanství než českého netýkaly.
Potomci podle svých posléze dlouhou dobu netušili, že mohou být stále vlastníky nemovitosti na jihlavském náměstí. Rozsudek okresního soudu z roku 2024 nepravomocně určil, že vlastníkem budovy byla v okamžiku své smrti v roce 1969 Irma Pisková, a tedy že majetek nikdy platně na město Jihlavu nepřešel.
Okresní soud v nepravomocném rozsudku dospěl k závěru, že kupní smlouva z roku 1939 je neplatná, protože ji nacistický starosta nepodepsal a nezaplatil, a proto nemohla přejít do vlastnictví města.
„Město Jihlava dnes sídlí v budově, o které dnes ví, že za něj nikdy nezaplatilo tomu, komu ji vzalo. Čekali jsme omluvu obce a přiměřený cenový návrh. Zastupitelstvo města ale nic navrhnout nechce,“ řekl už dříve právní zástupce žalujících s tím, že rodina čekala vstřícnější postoj města.
Město naopak argumentovalo, že prvoinstanční verdikt odporuje principu právní jistoty a neodpovídá dosavadní judikatuře o napravování historických majetkových křivd, které se zpravidla týká primárních obětí holokaustu.
Odvolací soud mu dal za pravdu.
