Hlavní obsah

Převléct postel, na níž leží pacient? Tady vás naučí, jak pomoct v nemocnici

Foto: Petr Švihel, Seznam Zprávy

Účastníci kurzu se učí, jak převléct postel, na které leží pacient. Ale naučí se i to, že mají na slovo pacient zapomenout.

Reklama

12. 12. 2021 13:02

Jak servírovat jídlo? Co si vzít pod oblek nutný pro práci na covidovém oddělení? To se na kurzu pro dobrovolníky učila třeba advokátka, úředník nebo i aktivní senior. Všichni cítí potřebu pomoci přetíženým zdravotníkům.

Článek

Zaťukat na dveře, pozdravit a pustit se do úkolu, který se mohl ještě před pár minutami zdát pro laika jako neřešitelný hlavolam: Převléct postel, na které někdo leží.

A po celou dobu s daným člověkem ještě komunikovat a dávat si pozor na zdrobněliny, ke kterým to prý svádí.

„Uvidíte sami, udělat tuhle chybu je hrozně jednoduché,“ vysvětloval ještě pár minut zpátky Honza Steinberg, lektor první pomoci z Českého červeného kříže v úvodu kurzu ošetřovatelství v praxi, který slouží jako nutné minimum pro dobrovolníky, již chtějí pomáhat v nemocnicích nebo v sociálních zařízeních.

Lektor Honza umí dobře vycítit okamžik, kdy je dobré poučování osvěžit příhodou z praxe, vtípkem nebo i scénkou. Vysvětluje proto i zdánlivý detail, že lidé mají při pečování o druhé automaticky sklon mluvit s nimi trochu jako s dětmi. „Nožička, ručička, zádíčka. Někoho to urazí,“ varuje lektor.

A skutečně. „Vyměním vám polštářek,“ říká u přestýlání jedna z dobrovolnic. „No jo!“ uvědomí si a začne se smát.

Během pauzy na oběd se mohou dobrovolníci po nalejvárně a praktických cvičeních konečně trochu více poznat. „Přijde mi to hezké. Jak jsme se tady setkali. Každý z jiného oboru, z jiné práce, ale všichni se stejným cílem,“ poznamená nakrátko ostříhaná blondýna Alena, když slyší, jak jednotliví dobrovolníci reportérovi vysvětlují, proč se na kurz vydali.

U jednoho stolu je opravdu zdánlivě dost nesourodá skupinka: Muž, který je tři měsíce na úřadě práce a pracoval jako markeťák, advokátka a ajťák ze státní správy. O kousek dál sedí s termoskou čaje diplomat v důchodu.

Mám čas, mám síly, chci pomoct

Zhruba dvacítka účastníků kurzu má většinou odhadem přes třicet let a přišli s tím, že mají potřebu v covidové době nějak zdravotníkům pomoci.

Za každým se přitom skrývá silný příběh, který se začne odkrývat už ve chvíli, kdy se po rozdělení na tři pracovní skupinky navzájem rychle představí a řeknou své důvody, proč jsou na kurzu:

„Děda měl před rokem covid a málem zemřel, chtěla bych takto pomoct a poděkovat zdravotníkům.“

„Sama jsem byla v nemocnici z jiného důvodu než kvůli covidu. Starali se o mě skvěle, chci jim ulevit.“

„Mám maminku tři měsíce v nemocnici.“

„Cítím obrovský vnitřní dluh.“

„Jsem v důchodu, mám hodně času.“

Posledně citovaný senior Pepa během přestávky na oběd reportérovi popisuje, že chtěl pomáhat už loni. Třeba i jen s administrativou v nemocnici. „Jen mi odpověděli, že mě evidují. Ale nikdy se na mě neobrátili. Asi se lekli mého věku,“ říká muž, na kterém není vůbec znát, že je v důchodu.

„Chtěl jsem nějak využít svůj volný čas. Člověk by rád pomohl, dokud má síly,“ vysvětluje.

Advokátka Pavlína zase vypráví, že je jí hrozně líto zdravotníků, zmiňuje i mediálně známé případy agrese – například útok na auta zdravotníků v Kladně. „Bydlím kousek od nich. Tak jim chci zkusit trochu ulevit,“ říká Pavlína.

Zároveň advokátka líčí, jak má část rodiny „rozumnou“, ale i sestřenice, které zarytě odmítají vakcínu. „Tohle mi přijde rozumnější než se s nimi hádat,“ dodává Pavlína a chválí si to, že Český červený kříž rovnou účastníkům kurzu dává přístup do databáze žádostí o pomoc jednotlivých nemocnic.

„Je to tak, že každý, kdo se přihlásí do kurzu, tak automaticky získává přístup do databáze, kde jsou požadavky nemocnic, a on se k nim může přihlašovat,“ potvrzuje i Marek Jukl, prezident Českého červeného kříže.

Kurzy minima pro dobrovolníky

Kurzy prošlo zatím kolem čtyř tisíc dobrovolníků. Zhruba polovina z nich nastoupila v nemocnicích nebo sociálních zařízeních.

„Od konce října již proběhlo 17 kurzů, počítáme, že jich celkem bude asi 75 na asi 20 místech po celé České republice,“ říká Marek Jukl, prezident Českého červeného kříže.

Aktuálně se mohou účastníci kurzu propojit s 28 nemocnicemi a sociálními zařízeními. Kurz je pro dobrovolníky bezplatný, financuje ho právě Český červený kříž.

Více informací na těchto stránkách České červeného kříže.

Roman zase vypráví, že má bratra anesteziologa, který slouží 24hodinové a 12hodinové služby a sotva zvládne dělat cokoliv jiného než být v práci. „V tomhle týdnu jsem se rozhodl. A našel jsem poslední volné místo, na pátečním kurzu,“ říká vesele. Pomáhat chce jít už o volnu během Vánoc.

„Je mi celkem jedno, kam půjdu,“ dodává Roman a zamýšlí se i nad tím, jaké to bude v reálném prostředí. „Nevím, jak to dopadne, až nebudu mít figuranta, ale nějakou paní ve věku naší babičky,“ říká.

To, že už i během kurzu si lidé mohu uvědomit, že jdou za svoji hranici snesitelnosti, zmiňuje i lektorka první pomoci Eva Bernatová. „Měli jsme tady jednoho, který po úvodu řekl, že na to nemá. Ale i to je lepší, než kdyby si to uvědomil až v nemocnici,“ říká Bernatová. Na kurzu se otevřeně mluví i o plenách pro pacienty nebo osobní hygieně lidí upoutaných na lůžko.

Zároveň je ale podle lektorky o kurzy obrovský zájem. „Od 15. prosince do 21. pořádáme kurz každý den. A zájem je ještě větší. Dvakrát takový,“ říká lektorka.

Jak se postarat o pana Vomáčku

Zpátky do cvičební místnosti, kde se nachází dvě postele. Jedna modernější, nemocniční, s ovládacími prvky, které mohou postel všelijak polohovat. A druhá základní a na pohled starší.

„Vyzkoušejte si postele nejlépe, když je prázdná. Co postel, to unikát,“ glosuje lektor Honza Steinberg s tím, že tápání před pacientem nepůsobí dobře.

Mimochodem slovo „pacient“ lektor Honza Steinberg zavrhuje. „Z toho byste se zbláznili. Pořád do kola říkat pacient. Budeme se starat o imaginárního pana Vomáčku, nebo paní Vomáčkovou,“ navrhuje a postupně tak učí účastníky kurzu, aby přistupovali ke každému osobněji.

Foto: Petr Švihel, Seznam Zprávy

Lektorka Eva předvádí, jak vypadá správný postup oblékání „kosmonauta“, který je nutný na covidových odděleních.

S čím počítat u obleku do covidárií

Během kurzu se účastníkům ukazuje, jak se správně navléct do obleku, který je nutný pro práci na covidovém oddělení. Vedle samotného postupu dostávají i praktické rady.

„Ideální je mít letní termoprádlo, které máte třeba pod cyklistickým oblečením. Neb je v tom docela dost vedro,“ vysvětluje Eva Bernatová.

Doplňuje, že mohou počítat s tím, že v obleku budou maximálně čtyři hodiny v kuse, takže předem je dobré si zajít na záchod, napít se, v průběhu už to není možné bez toho, aby se oblek nemusel sundávat.

„Berte si víc náhradního oblečení,“ dává další radu s tím, že po sundání obleku budou nejspíš tak propocení, že se budou muset vysprchovat a umýt vlasy.

„Co kraťasy?“ padne dotaz. „Nejsou dobré. On ten oblek docela žere,“ zavrhuje lektorka.

Hned začne vysvětlovat, z čeho všeho se skládá povlečení na nemocniční postel.

Kromě prostěradla je na posteli ještě takzvaná polohovačka, která má pečujícím pomáhat s manipulací ležícího, a i savá podložka, která chrání matraci a prostěradla před případnými úniky z plen.

„V nemocnicích se setkáte s tím, že na prostěradlech nejsou gumy, ale dělají se uzly. Guma většinou nepřežije prací proces,“ vysvětluje lektor.

„Na co bacha: Ty uzle při převlékání rozvazujte. Jinak vás prádelna nebude mít ráda a bude psát stížnosti,“ dodává Honza Steinberg.

Zmiňuje i zdánlivou drobnost – pan nebo paní Vomáčková – budou mít velmi pravděpodobně v posteli i plyšáka nebo jiný talisman a nabádá dobrovolníky, aby se jim věnovali s velkým respektem. „Zní to jako blbost, ale pro pacienty je to velmi emotivní,“ upozorňuje Honza Steinberg s tím, že je vždy dobré se zeptat, jestli je možné dát plyšáka stranou.

Foto: Petr Švihel, Seznam Zprávy

Vozík s ložním prádlem a nejnutnějším materiálem pro převlékání postelí. Červený koš je určený na bioodpad, který může být infekční, jako jsou pleny nebo podložky. Žlutý koš pak například na prostěradla.

Stejně tak je důležité se ptát a komunikovat i během sundávání peřiny. (Můžeme vám na chvíli sundat peřinu?)

„Nikdy neotáčejte za končetiny. Obzvlášť senioři mohou mít takzvanou pergamonovou kůži. A s rukavicemi jim můžete tu kůži strhnout,“ vysvětluje lektor poté, co ukazuje správný postup natočení ležícího člověka na bok.

Za chvíli si začnou všichni účastníci kurzu zkoušet převlékání od prvního zaklepání na dveře až po poslední zarovnání peřiny.

Jakmile si to všichni vyzkouší, vrací se do největší místnosti, kde dostávají rychlý souhrn informací o tom, jak postupovat při roznášení jídel. A lektorka Eva dává ještě jednu klíčovou radu: „Cokoliv zvoráte, tak říct. Nahlásit, nic nemaskujte.“

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Český červený kříž

Doporučované