„Řízení letadla se nezapomíná,“ říká stoletý válečný pilot Emil Boček

Minulou sobotu oslavil generál ve výslužbě Emil Boček sté narozeniny. Je to poslední žijící český stíhací pilot z britského Královského letectva. I když v posledních letech v médiích příliš nevystupuje, s rozhovorem pro Seznam Zprávy souhlasil. Vzpomíná v něm na válečné roky i návrat do Československa.

Boček v šestnácti letech tajně uprchl z domu, aby se zapojil do bojů s nacisty. Takzvanou balkánskou cestou se dostal do Bejrútu, potom se účastnil ústupových bojů ve Francii v létě 1940.

Na podzim téhož roku se přihlásil k britskému Královskému letectvu (RAF). Nejdřív sloužil jako mechanik u 312. stíhací perutě, od října 1942 byl v pilotním výcviku – nejdříve v Anglii, poté v Kanadě.

Od podzimu 1944 sloužil jako pilot-stíhač u československé 310. stíhací perutě. A stal se tak jedním z nejmladších československých stíhacích pilotů, kteří podnikali operační lety během druhé světové války. Boček jich má za sebou celkem 26.

Po válce se pro komunisty stal nepohodlným, rehabilitace se dočkal až po roce 1989. V současnosti žije v domově pro seniory v Brně, kde ho navštívila i redakce Seznam Zpráv.

Minulý týden jste oslavil stovku. Na co člověk vzpomíná, když má 100 let?

Na všechno možné. Jak se dřív žilo nebo jak jsem byl třeba v Kanadě na pilotním výcviku. Když se mě ostatní ptali, jaké to tam je, vždycky jsem odpovídal, to je velká země. A že je tam pěkně.

Co si vybavíte, když vzpomínáte na ten výcvik?

Já jsem chtěl vždycky létat. Tak mě vzali do kurzu. Dva roky jsme létali s instruktorem a pak nás pustili na první sólo.

Můj instruktor se jmenoval Zima, nikdy neřekl sprosté slovo. Jenže se bál létat v noci. Vzpomínám, že když jsme jednou přistáli, říkal jsem, že to tahal na jednu stranu a já na druhou. „Ho*no jsem tahal,“ odpověděl. Když jsem vyprávěl, že to řekl Zima, nikdo tomu nevěřil. Mysleli, že si vymýšlím.

A na co ještě si pamatujete z té Kanady?

Na všechno. V Kanadě se pořád cestovalo. Jednou jsme třeba čekali na oběd a přišla taková holka s klukem. Nabídli nám, abychom šli s nimi. Nejdřív jsme nechtěli, ale pak nás týden vozili po Kanadě. A to, co jsme viděli, bychom nikdy nezažili - poněvadž oni jako domácí to tam dobře znali.

Z Československa jste ale odjel za dramatičtějších okolností, utekl jste z domu v 16 letech. To jste tehdy opravdu nikomu neřekl?

Matka to myslím věděla.

A co vám na to řekla?

Nic. Protože tátu jsem už neměl, šel jsem za nejstarším bratrem. Řekl jsem, že chceme pryč (do legií, pozn. red.). On dělal v Západomoravských elektrárnách, tak jsme tam byli na chodbě. Odpověděl: „Jestli si to nerozmyslíte, než přejdete tu chodbu, už vás povedou.“ Tak jsme slíbili, že neodejdeme. V pondělí se vdávala moje sestra. On přijel na svatbu, já se vrátil až za šest let.

Vzpomínáte občas i na to, co následovalo?

Jo, to jsme odjeli do Maďarska. A z Maďarska jsme pokračovali do Jugoslávie a jižní Francie. Tam nám dali dřeváky a pušku z roku 1864 na jeden náboj. Já jsem si ji potom s mrtvým Chorvatem vyměnil za karabinu (krátká puška, pozn. red.).

Potom jste jel do Anglie. Vždycky jste říkal, že na ni vzpomínáte nejradši. Co se vám vybaví jako první?

Pořád jsme někde cestovali. Když se nás ptali, jestli chodíme do kostela, říkali jsme: „Samozřejmě, že chodíme.“ Pak se ale šlo do kostela a my stáli venku, než se ostatní vrátili. Jsem veliký kamarád s Dukou. Ale on neví, že v Boha nevěřím.

Nepřiznal jste se mu.

Ne, o Bohu jsme nemluvili. To já vždycky nějak zamluvím.

Jak jste se naučil anglicky?

Děvčata nás naučila. Ti, co uměli anglicky, nám vždycky nějaké fráze napsali, my to nastudovali. Ale když jsem promluvil na nějakou holku, nerozuměla mi. Tak jsem jí to dal přečíst a ona mě opravila. Takže takhle jsme se anglicky naučili s děvčaty. A když jsme se vrátili jako piloti, to bylo něco.

Uniforma na děvčata zabírala?

Jo. Piloti byli jedničky.

A nepřemýšlel jste, že v Anglii zůstanete?

Ne, tam jsem nikdy nechtěl zůstat. Já jsem byl rád, že se vracím domů.

Do Československa jste se vrátil až po válce. Jaké to tehdy bylo?

Když jsem přijel do Brna, vlak zastavil v Židenicích, ne v Komárově jako obvykle. Lidé mi říkali: V Komárově jsou Rusi, oni tě okradou. A já odpovídal: Já nemám strach, mám kamaráda po boku (zbraň, pozn. red.). A taky si mě ani nevšimli.

A co setkání s rodinou?

Přijel jsem domů, bylo zamknuto. Tak jsem zabouchal na dveře, přišla otevřít matka: „Kdo je?“ – „No já.“ Ona mě už po těch šesti letech nepoznala po hlase. Až jsem řekl Emil, teprve otevřela.

Řekla mi: „Udělala jsem ti bílou kávu.“ Říkal jsem, že tu já už nepiju, protože je z kozího mléka. Kozu jsme měli vždycky, na kozím mléku jsem de facto vyrostl.

Vy jste říkal, že jste neměl nikdy strach. Opravdu vám nikdy nebylo úzko?

Ne. Vždycky jsem věřil, že se vrátím.

A byla nějaká situace, kdy jste cítil, že máte na mále?

Ale jo, asi byla. Odstartoval jsem a byl jsem ještě nad letištěm, když mi vysadil motor. Přistál jsem mezi 19 krav bez motoru. Přišli dva plukovníci a ten jeden povídal: „Vy jste startoval s přehřátým motorem.“ Odpověděl jsem, ať ze mě nedělá blbce, že nebudu startovat s přehřátým motorem, abych se zabil. Tak sklapli a bylo to dobré.

Nechybí vám teď létání?

Mám kamaráda, který má letadlo, létat můžeme. A jsem z Tuřan, to je od letiště ve Slatině kousek. Takže na letišti jsme byli pořád. Víte, já to tak mám odmala. V ručních pracích jsem nedělal nic jiného než letadla. Vyráběl jsem třeba Condora, ten měl rozpětí dva metry dvacet. Když jsem se vrátil, na chodbě ve škole ten Condor ještě visel.

Chtěl jste letět gripenem, což se vám nakonec splnilo. Jaké to bylo?

Je jedno, jestli letíte s gripenem, nebo Tiger Mothem. Jen ten gripen je rychlejší. Ale jak to létá, to je pořád stejné.

A troufl byste si to ještě řídit?

Jo. To nezapomenete.