Článek
Když premiér Andrej Babiš definitivně smetl ze stolu legislativní nepodarek, jímž hodlal ministr kultury Oto Klempíř redefinovat fungování České televize a Českého rozhlasu, byl to důvod k radosti. A je dobré mít na paměti, že šlo o přímý důsledek standardního průběhu legislativního procesu, jemuž se vláda v mnoha jiných případech vyhýbá a jehož součástí je často pohrdavě přehlížené připomínkové řízení.
Nyní se rozehrává druhé kolo vládního tažení proti rozhlasovým a televizním poplatkům. A znovu je skoro všechno špatně.
Jednak to zase celé probíhá ve strašném kalupu. Babišova vláda je posedlá myšlenkou, že poplatky musejí skončit se začátkem příštího roku. Zároveň ale do voleb nehnula prstem na jakékoli přípravě takového kroku, takže všechno šije horkou jehlou a vytváří jakési „AI břečky“, které vydává za návrhy zákonů.
Kvůli ztrátě času způsobené Klempířovým legislativním diletantstvím je nyní, když se pozornost upíná k financování, a nikoli již k veřejnoprávnímu všehomíru, nutno spěchat ještě více.
Když vláda argumentuje, že z rozpočtu financuje veřejnoprávní média 17 evropských zemí, zapomíná dodat, že nikde, kde to s médii veřejné služby mysleli dobře, se změna neodehrávala takto překotně. Předcházela jí skutečná veřejná diskuze, ne jen roztleskávání nenávisti na volebních mítincích. Provázela ji přechodná období, která umožnila médiím plynule naplnit své dřívější závazky a ty nové formulovat podle nových pravidel. Ano, na Slovensku i v Maďarsku to šlo ráz naráz. To záleží, kde hledáte vzory.
Pohled na český proces je úplně tristní. Připomeňme stručnou chronologii. Těsně po nástupu vlády ministr Klempíř prohlásil, že se vůbec nehodlá potkat s řediteli televize a rozhlasu, dokud nebude mít návrh hotový. Pak nějaké schůzky přece jen proběhly, ale ukázalo se, že jednat s Klempířem nemá valný smysl. Následně se s oběma veřejnoprávními řediteli sešel Andrej Babiš a slíbil vznik „pracovní skupiny“, v níž budou kromě politiků i oba ředitelé. A která připraví návrh nového financování. Mezitím spadl pod stůl Klempířův první pokus o zákon.
Slíbená „pracovní skupina“ se sešla přesně jednou. V úterý se oba ředitelé posadili před šest koaličních politiků, kteří jim vysvětlili, že poplatky se prostě ruší, a kolik dostanou veřejnoprávní média peněz, teď nikdo neví. S těmito závěry jediného setkání, bez jakékoli skutečné „práce“, tato pracovní skupina ukončila činnost. Následně premiér oznámil, že návrh nového zákona o financování ČT a ČRo, který nikdy nikdo neviděl, by měla v pondělí projednat vláda.
Takhle se nejedná s institucí, kterou považujete za důležitou. Takhle se jedná s institucí, která je vám na obtíž a jíž chcete přinejmenším zasadit tvrdý úder, když už rovnou netoužíte po její přímé likvidaci.
Přechod financování z poplatků na rozpočet není nějaké „jenom“, jak to rád prezentuje Babiš, přičemž se podivuje nad protestními hlasy. Je to velký zásah do fungování důležitých institucí. I kdyby vláda ČT a ČRo při dané příležitosti finančně nepřidusila (což se ale nejspíš stane), pořád jde o významnou změnu.
Když se vláda ocitne pod tlakem na rozpočtové úspory, bude mít v ruce mimo jiné i smyčku svírající veřejnoprávní média v podobě jejich rozpočtové kapitoly. Koncesionářské poplatky mohli politici teoreticky snižovat i zvyšovat. Ale nemohli si z nich vzít peníze pro sebe, respektive pro stát. Pořád šlo o (vyšší či nižší) příjem ČT a ČRo. Převodem na rozpočet vzniká nová rovnováha – odebrání financí veřejnoprávním médiím znamená zlepšení finanční bilance státu. To v sobě samozřejmě skrývá nemalé nebezpečí, protože finanční tlak na veřejnoprávní média bude možné skrývat za řeči o nutnosti snižování státních výdajů.
I když to náhodou neudělá už tato vláda, bude to moci udělat kterákoli po ní, čímž dochází k rozkolísání postavení veřejnoprávních médií. Přitom o žádných pojistkách, které by manipulaci s novou mediální rozpočtovou kapitolou ztížily, nechtějí vládní politici ani slyšet.
Zatímco uvnitř České televize to vře a vyhlašují se termíny stávky, opozice chystá obstrukce a část občanské společnosti demonstrace a vládní politici své nápady usilovně hájí, z jednoho místa se ozývá až ohlušující ticho. A jde zrovna o místo, které podle zákona „uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize“ a které by mělo být jakýmsi prostředníkem mezi veřejnoprávními médii a jejich „koncesionáři“. Přesto Rada České televize v aktuální debatě zarytě mlčí a tváří se, že se jí vývoj nijak netýká.
Je to jen důkaz toho, že český systém mediálních rad nefunguje, a pokud by si něco zasloužilo skutečně systémovou změnu, je to právě on. Jak je možné, že kontrolní orgán, který má ze zákona na starost schvalování rozpočtu ČT a kontrolu hospodárného zacházení s prostředky, prakticky nijak nevstupuje do debaty, v níž se hraje kromě jiného i o budoucí hospodaření instituce?
Důvodem je, že loajalita mnoha radních je mnohem více stranická než (jak vyžaduje litera zákona) občanská. Buď jde přímo o bývalé poslance, jako třeba v případě Stanislava Berkovce, anebo o blízké přátele vysokých politiků jako v případě Petra Brozdy, kandidáta Aliance pro rodinu a nezávislého třineckého zastupitele úzce provázaného s ostravským hnutím ANO.
Řada radních by v souladu s přáním vládní koalice ráda viděla Kavčí hory hořet, případně alespoň plnit politické zadání momentální politické většiny.
Převod financování veřejnoprávního rozhlasu a televize pod státní rozpočet by bylo možné provést, aniž by byla fatálně ohrožena nezávislost těchto médií na momentální politické vůli. Jenže pro vládní politiky je důležitější rychlost než kvalita provedení. A kontrolní orgány, které by měly v obhajobě zájmů obou médií stát v první linii, pasivně čekají, jak to celé dopadne. V takové situaci pravděpodobnost přijatelného řešení rapidně klesá.
