Hlavní obsah

Sedm století poté. V lednu 1949 se země znovu začala členit na kraje

Foto: wikimedia

Československá vlajka.

Reklama

České země během tisícileté státnosti zažily řadu změn územního členění. Již od 13. století existovalo krajské zřízení, které bylo několikrát upravováno a nakonec v 19. století zrušeno. Znovu bylo zavedeno k 1. lednu 1949.

Článek

S problémem územního uspořádání se někdejší Československo potýkalo již od svého vzniku. Československá republika nejprve při svém vzniku v roce 1918 převzala existující správní soustavy - v českých zemích zemské zřízení, na Slovensku župní zřízení. Zákon z roku 1920 sice zaváděl jako jednotky veřejné správy okresy, župy a zemské župní svazy, avšak především z národnostních důvodů nebyl v českých zemích aplikován. První skutečná reforma tak nastala až v roce 1927, kdy místo členění na župy vznikly čtyři země: Česká, Moravskoslezská, Slovenská a Podkarpatsko-ruská. Slezsko bylo jako samostatná země zrušeno a od 1. ledna 1928 spojeno s Moravou v Moravskoslezskou zemi. Jednotlivé země se dělily na okresy řízené okresními úřady.

Další změnu přineslo odstoupení pohraničí a následná okupace Německem. Tyto změny, ke kterým došlo ve správní struktuře od 29. září 1938 do 9. května 1945, nebyly platné podle mezinárodního práva a podle tehdejší ústavy. Tuto skutečnost potvrdil mimo jiné i dekret prezidenta republiky z října 1945 o územní organizaci správy, kterým se obnovila platnost dřívějšího zemského zřízení.

Plánované hospodářství především

Po válce se novými správními úřady staly národní výbory, a to na základě prezidentského dekretu z prosince 1944. Komunisté potom zahájili diskuzi o reorganizaci veřejné správy. Proti zemskému zřízení se argumentovalo jeho nepřehledností, vytvoření žup (teprve od roku 1947 se užíval název kraj) mělo zároveň napomáhat potřebám plánovaného hospodářství.

Země jako správní organizace byly zrušeny zákonem o krajském zřízení z prosince 1948. Místo nich bylo Československo rozděleno na 19 malých krajů, z toho 13 v českých zemích. Nové krajské národní výbory začaly podle zákona působit k 1. lednu 1949. Počet okresů se zvýšil v českých zemích na 179.

Foto: wikimedia

Malý státní znak z roku 1920.

Později se ukázala potřeba větších administrativních celků, která vedla ke snížení počtu krajů na deset, z toho tři na Slovensku. Jedním z uváděných důvodů bylo, že reforma povede ke snížení administrativy a k větší efektivitě práce. Zákon z dubna 1960 v českých zemích zavedl kraje Středočeský (se sídlem v Praze), Jihočeský (České Budějovice), Západočeský (Plzeň), Severočeský (Ústí nad Labem), Východočeský (Hradec Králové), Jihomoravský (Brno) a Severomoravský (Ostrava). Praha se stala územní jednotkou na úrovni kraje. Počet okresů v českých krajích byl snížen na 75.

Významnou změnou především pro venkov, pro který je v Česku typické osídlení ve velkém počtu malých obcí, bylo zavedení střediskové soustavy, o kterém rozhodla česká vláda v roce 1971. To rozlišovalo sídla na středisková obvodního významu, středisková místního významu, nestředisková trvalého významu a nestředisková ostatní. Malé obce byly přičleněny k obcím střediskovým. Důvodem byly především náklady na zajištění občanské vybavenosti či dopravní obslužnosti ve všech obcích. Tato soustava byla zrušena usnesením vlády z července 1993.

Zemský, nebo krajský princip?

Krajský systém z roku 1960 vydržel až do prosince 1990, kdy byla ukončena činnost krajských národních výborů, avšak kraje jako územní jednotky zůstaly zachovány. Na scénu se opět vrátil spor, zda se stát má členit na zemském nebo krajském principu. První reálné úvahy o podobě územní reformy samostatné ČR se objevily v průběhu roku 1992, tedy v době, kdy již bylo zřejmé, že dny federativního Československa jsou definitivně sečteny.

Nová Ústava, schválená v prosinci 1992, však ještě nerozhodla, neboť sice zakotvila dvoustupňovou územní samosprávu, avšak s tím, že prvním stupněm jsou obce, druhým země či kraje. Až v roce 1997 se politici shodli, že vyššími územně správními celky bude 14 krajů (včetně Prahy, která má zvláštní postavení). V podstatě se tak navrátil model malých krajů z roku 1949.

Nové krajské uspořádání schválené v roce 1997 začalo platit k počátku roku 2000, ve skutečnosti se tak stalo až po zvolení prvních krajských zastupitelstev v listopadu téhož roku. Krajská samospráva začala fungovat od 1. ledna 2001.

Jelikož se tyto kraje ukázaly jako malé především pro potřeby čerpání dotací ze strukturálních fondů Evropské unie, bylo záhy vytvořeno osm regionů soudržnosti, tzv. NUTS 2, ve kterých jsou některé menší kraje spojeny v jeden celek. NUTS (Nomenklatura územních statistických jednotek) jsou statistické územní jednotky používané v EU (NUTS 1 je celá ČR).

Stávající kraje (NUTS 3) se nadále územně člení na 76 okresů (nyní LAU 1, což je zkratka z Local Administrative Units, tedy místní samosprávné jednotky; dříve NUTS 4), okresní úřady však byly zrušeny. Jejich pravomoci přešly částečně na kraje, především pak na 205 obcí s rozšířenou působností (tzv. malé okresy) a část i na téměř 400 obcí s pověřeným obecním úřadem. Základní územní jednotkou je obec (LAU 2, dříve NUTS 5). Těch je dle ČSÚ nyní 6253.

Reklama

Související témata:

Doporučované