Hříchy trenéra Haška: nenašel roli pro Schicka a neuměl reagovat

Schválně, napadne vás jedno utkání národního týmu, které bylo pod vedením trenéra Ivana Haška extra povedené?

Výkon, jež vás pohltil na stadionu nebo u televize?

Skalp obra?

Nic?

Pořád nic?

Tak alespoň řekněte jméno hráče, který za Haškovy éry v reprezentačním dresu zazářil.

S výjimkou urputného záložníka Lukáše Červa.

Taky nic?

Nejspíš za to nemůže vaše špatná paměť, nýbrž trudná realita.

Tahle volba se nepovedla, třebaže sám Hašek by nejspíš namítl, že stále mohl splnit zadání vrchnosti a po dvaceti letech dostat český fotbal na světový šampionát.

Už nemůže, po fiasku na Faerských ostrovech dostal očekávaného padáka.

Seznam Zprávy se v den Haškova konce proměnily v soudce a vybraly pět jeho hříchů.

Éra trvala půldruhého roku, dohromady jednadvacet zápasů. Čili dostatečný čas na to, aby trenér zaujal a přesvědčil, že je ten správný. Místo herního progresu však nastal kolotoč záblesků a zklamání.

Pád do šedivé zóny.

Když se Hašek ujímal funkce po unaveném Jaroslavu Šilhavém, většina tuzemské fotbalové říše věřila, že asociace přivádí respektovanou personu, která český tým posune.

Při nadšení z velkého jména se jaksi zapomínalo, kolik let Hašek působil v Perském zálivu mimo velký a opravdu moderní fotbal. Za co vlastně mimořádný post obdržel? Nebyli lidé, nebo spíš rozhled?

Naroďák totiž neposunul ani o metr.

Byť se to nemusí zdát, laťka nebyla nízko. Šilhavý dovedl mužstvo na dvě mistrovství Evropy, přes nabušené Nizozemsko dokonce do čtvrtfinále.

Hašek pak na dalším Euru 2024, které zdědil po předchůdci, vyhořel. Česká hra byla hodnocena jako vůbec nejnudnější.

Argument, že neměl moc času, neobstojí vzhledem k měsícům následujícím. Analýza, která po šampionátu vznikla, byla pouhým lhaním do vlastní kapsy.

Posun stále nepřišel. Logicky tak následoval Haškův konec.

A včera bylo pozdě.

Až příliš často se zdálo, že reprezentaci chybí herní mustr, rozhodně moment překvapení a někdy i srdce. Bilance jedenácti výher, pěti remíz a pěti porážek nevykazuje pád do šediva, ale opak je pravdou.

Česko neporazilo jediného nadprůměrného soupeře. Naopak během Haškova angažmá prožilo dva truchlivé a dá se říct historické propadáky: v Gruzii (1:4) a Chorvatsku (1:5).

Nedělní fiasko 1:2 na Faerských ostrovech bylo poslední kapkou.

Přitom nejprve přišel slušný start.

Pak zpackané Euro, ostrá kritika a změna rozestavení.

Následoval milý rozkvět během Ligy národů a nečekaný postup do elitní skupiny.

Potom pár facek.

Jiným slovy: pod Haškem to bylo pořád dokola. Jeden krok dopředu, další dozadu.

Už po zářijovém srazu se v zákulisí jednalo, že by měla nastat změna. Shoda ve výkonném výboru nebyla. Jakmile se výrazná část fotbalové vlády kvůli neprodyšné mlze vracela s denním zpožděním z Faerských ostrovů, bylo hotovo.

Jednohlasně.

Mimochodem, Ivan Hašek je třetím trenérem ze zemí v horní polovině evropského fotbalu, kteří přišli o práci právě po trapasu s poloprofesionálními chasníky z ovčích ostrovů: společnost doplňují Joseph Hickersberger (Rakousko, 1990) a Claudio Ranieri (Řecko, 2014).

Náhoda to být nemůže, protože outsider pokaždé zaskočil soupeře, který si na jasného favorita jen hrál v papírových prognózách. Na hřišti byl trapný.

Češi neměli v posledních dvaceti měsících důvod, aby mohli systematicky nabírat sebevědomí. Nebylo z čeho. Nebylo proč.

Při sinusoidě výsledků a především výkonů z týmu čišelo, že může být snadno zranitelný, pokud mu okolnosti nepřejí.

Jednou v defenzivě, podruhé ve finální fázi, téměř pokaždé v přechodové kombinační hře, která přinášela chyby a ztráty.

Samozřejmě musíme objektivně zdůraznit, že za Česko nehraje bůhvíjak zázračná generace. Kromě útočníka Patrika Schicka ve výběru není mimořádný, takzvaně rozdílový hráč.

Nicméně na trenérovi a jeho pomocnících bylo, aby hendikepy zkusili zakrýt umnou taktikou, originálními nápady a hlavně vrchovatou motivací, která nezřídka stírá rozdíly. Ostatně sám Hašek během kariéry mnohokrát zažil to samé.

Vždyť si za Československo zahrál čtvrtfinále mistrovství světa 1990. Při velké fotbalové revoluci kapitánoval.

Jako trenér vytvořil ze Sparty postrach pohárové Evropy.

Kdysi.

Při druhém angažmá u reprezentace zůstal jeho herní rukopis naprosto nečitelný. Co vlastně chtěl?

Jak mu pomohli asistenti, které si vybral, to už si musí vyhodnotit sám.

Velká chyba. Možná osudová.

Už to zaznělo: Patrik Schick je jediná skutečná superstar v týmu.

Při vší úctě ke kapitánovi Tomáši Součkovi, který by se pro reprezentaci rozkrájel a neodmítne jediný, byť jen pouťový zápas. Souček je správný nosič kapitánské pásky, oddaný, loajální, sveřepý, pracovitý, inspirativní. Má obdivuhodnou kariéru, ve které se z nechtěného ve druhé české lize zaslouženě vypracoval do televizních upoutávek pro Premier League.

Můžete pochopitelně nesouhlasit a hlasovat pro výrazného stopera Ladislava Krejčího, jenž roste čím dál víc, ale tahle otázka určitě od národního týmu neodfoukla trenéra.

Malér měl název Schick.

Práce s ním.

A prostoru pro něj.

Přesný opak Součka. Složitá povaha. Muž z vlastní bubliny, která určitě nevyhovuje všem. Raději se omluví z reprezentačního srazu, aby se při tréninku v Leverkusenu zkusil dostat do formy. To by Souček nikdy neudělal.

Jenže Schicka potřebujete, aby se dávaly góly.

Vybavíte si však, kolikrát v útoku vypadal mrtvě? Bez zájmu? Netečně? Odstřihnutě?

Nakonec klidně můžeme konstatovat, že užitečnější práci pro národní tým odvedl kontroverzní hromotluk Tomáš Chorý, jehož Hašek při mistrovství Evropy použil příliš pozdě – a určitě toho dodnes lituje.

Jak vedle sebe můžou hrát defenzivní štíty Souček s Červem při utkání na Faerských ostrovech, když musíte na umělém trávníku, který bez drnů odhalí každou technickou chybu, tvořit a být kreativnější než soupeř?

Nepotřebujete přece bořiče, spíš chytrolíny, které přesvědčíte, aby makali.

Proč nechci být dominantní, když se to nabízí?

Proč v důležitém ostrém utkání nehraje mazaný (a perspektivní) Adam Karabec, jenž prožívá po přesunu do Lyonu dosavadní životní vrchol? A pokud se tak trenér rozhodne, proč to nedokáže věcně vysvětlit, aby to i fotbalový analfabet pochopil?

Už jsme řekli, že Ivan Hašek měl (stejně jako jeho několik předchůdců) dost omezené možnosti, ale stejně je nevyužil. Uvěřil cestě, která nefungovala.

Jestli se po úžasné éře Karla Brücknera mluvilo o tom, že nemá vyzkoušené žádné jiné alternativy, protože měl své hráče dlouhodobě rozdělené na „zlaté a prašivé“, po Haškovi by mohlo být líp. Pokud se trefí nástupce, který z mužstva vycucá víc.

Daleko víc.

Nejlépe všechno.

V rukávu však není připravené žádné eso.

Přemluvit explzeňského barda Miroslava Koubka k brigádě? Proč vlastně? Abychom si dokázali, že havarijní stav opraví trenér, kterému je přes sedmdesát?

Co Jindřich Trpišovský, aby si vzal vedlejšák ke své Slavii? Je to přece kouč pro každodenní práci, zatímco reprezentace žádá manažera, který především zastřešuje.

Michal Bílek? S novou reprezentační jednadvacítkou má práce dost. Aktuální rozjezd kvalifikace navíc drhnul a minulost tíží.

Zahraniční cesta se jeví jako nejsprávnější. Ale nesmí to být hra na náhodu.

Musí se to trefit.

Hned na první pokus!

Jestliže by měl listopadový sraz (přátelák se San Marinem a závěrečný kvalifikační díl s Gibraltarem) odpracovat asistent Jaroslav Köstl, dává to smysl. Ale minimálně s důrazným dohledem od muže, který fotbalové Česko převezme pak.

Lhostejno, jestli to bude turecký trenérský doyen Fatih Terim nebo třeba italský koumák Roberto Mancini. Nebo kdokoli jiný. Podle informací Seznam Zprávy je jméno Terim ve hře, byť jeho finanční nároky jistě budou extrémní.

Na druhou stranu: copak by zpočátku neslevil z nároků klidně na nulu, pokud by věděl, že má reálnou možnost být na mistrovství světa?

S Českem. A se štědrým bonusem, který by vynahradil, že miliony nepřitečou na účet hned.

Cesta přes baráž bude sakra těžká (a určitě bez Ivana Haška), ale určitě ne zatarasená.

Ale s kým?