Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Mám ledvinu tady, v břišní dutině. Někdy je i vidět,“ odhazuje dlouhé vlasy třináctiletá Markéta Pleskotová a ukazuje mi jizvu na břiše. Hned vedle ní má další. Je po dialýze, na které strávila skoro šest let, než bylo její tělo připravené a našel se vhodný dárce.
Bojovala o život. A nakonec ji zachránila zřejmě i trocha rebelie. „I když jste na tom největším dně a nevíte kudy kam a máte pocit, že už se z toho nedostanete, vždycky je světlo na konci tunelu. Když chcete, dokážete se vrátit do normálního života. Jsem strašně vděčná za to, kde dneska jsem. A proto chci vyprávět svůj příběh,“ popisuje Markéta a její maminka Romana Pleskotová, která sedí vedle ní, má slzy v očích.
Markéta Pleskotová ve FN Motol po transplantaci ledviny.
„Bez dialýzy nepřežije“
Markéta byla zdravá holčička, do svých pěti let. Tehdy se jí náhle, bez dalších příznaků, objevila v moči krev. Lékaři si mysleli, že jde o infekci, a tak nasadili antibiotika. Když pak šla Markéta za pár dní na kontrolu, pediatrička už je odeslala rovnou do nemocnice. Protože byl nález na ledvinách závažný, skončila ve FN Motol.
Tam si rodina vyslechla po mnoha vyšetřeních zdrcující diagnózu. „Řekli nám, že její tělo požírá takzvané glomeruly, tedy ‚filtry‘ ledvin, které čistí krev. Tím dochází k poškození ledvin a bez dialýzy je toto onemocnění neslučitelné se životem,“ vypráví maminka Romana.
Markéta byla ve vážném stavu, což potvrzuje i její lékař. „Dostala se k nám již ve stadiu těžké nedostatečnosti ledvin. Udělali jsme biopsii a nález byl nedobrý,“ říká Jakub Zieg, který vede nefrologický tým Pediatrické kliniky 2. Lékařské fakulty UK a FN Motol. Lékaři jí nasadili léky na autoimunitní onemocnění a zkusili i biologickou léčbu. „Efekt byl malý a ona postupně zcela selhala,“ popisuje Zieg.
Markéta skončila na ARO, zavodněná, s poruchou plicní funkce, napojená na plicní ventilaci. Lékaři jí zavedli peritoneální dialýzu – způsob čištění krve přes katetr v břišní dutině, který mohla používat doma. Každou noc, zatímco spala, jí přístroj dvanáct hodin čistil krev a vyváděl vodu z těla. Rodina si zvolila tuto formu místo častých cest do nemocnice.
Jejich život se ale obrátil naruby.
„Žili jsme ve strachu, bezmoci, s otázkami, proč ona a co bude dál. Nikam jsme skoro nejezdili, nikdo nás nemohl vystřídat doma. Máme ještě o dva roky mladšího syna, takže to bylo velmi náročné období,“ vypráví Romana. Kromě dialýzy jí museli rodiče aplikovat denně injekce s růstovými hormony, protože Markéta přestala růst.
„Z té doby si toho moc nepamatuji. Jen to, že jsem ležela na ARO a nemohla jsem dýchat,“ svěřuje se Markéta, kterou přepadaly dlouho záchvaty paniky při některých zákrocích nebo vyšetřeních.
„Budeme trochu rebelky. A žít naplno“
Zlom nastal podle Romany v okamžiku, kdy s manželem zcela změnili postoj. A přijali fakt, že jejich dcera je vážně nemocná. „Řekli jsme si - pojďme žít tak, aby Markéta měla ten nejlepší život i s tímto hendikepem. Dělat třeba i některé věci, které se nesmí. Můj manžel mi byl po celou dobu velkou oporou a pomáhal mi ve všem, co bylo třeba,“ říká Romana.
Markéta na začátku nesměla vypít víc než 600 ml denně. „Měla žízeň. A my věděli, že podvádí, a dohadovali se s lékaři. A tak jsme to nechali být a hlídali jen, aby to nepřekročilo litr za den. Nedoporučuje se také sportovat, lyžovat, jezdit na kole. Tohle vše jsme dělali, s pokorou. A v té době začala Markéta také s tancem,“ vypráví Romana.
Nejdřív chodila na jednoduché tanečky, ale když jí bylo deset let, přešla na latinskoamerické a standardní tance. Mezitím už čekala na vhodného dárce. „Snažili jsme se žít běžný život. Jela jsem s ní třeba na tábor, kde jsem pomáhala a večer Markétu napojovala na dialýzu. Byli jsme i jednou u moře, kde se mohla vykoupat, což jinde než v moři nešlo,“ pokračuje Romana.
Markéta žije tancem. Je pro ní vášní a zároveň terapií.
Po dvou letech se Markéta dočkala a lékaři jí transplantovali ledvinu. Jenže ani tentokrát se to neobešlo bez problémů. „Na začátku vše vypadalo dobře, až moc. Pak se najednou vše zlomilo a vypadalo to, že tělo ledvinu nepřijme. Špatně reagovala na léky a navíc začala mít halucinace a blouznila,“ popisuje maminka. A přiznává, že se v té době hodně „modlila“. „Pan doktor Zieg mi pak řekl, že se stal zázrak. Markétin stav se začal lepšit a ona mohla jít po dvou měsících domů a já s ní.“
Ve chvíli, kdy byl čas na slavení, přišlo dno pro Markétinu maminku. Po letech těžkého vypětí a strachu její organismus zkolaboval. „Tohle bych ráda řekla všem rodičům, kteří mají takto nemocné děti. Nejde se úplně vydat pro dítě, je potřeba se starat i o sebe, ‚dolévat‘ si svůj pohár, protože jedině pak můžeme ‚rozlévat‘ potřebnou energii dítěti, které nás potřebuje mít vedle sebe jako oporu. A to jsem se musela v té situaci naučit,“ říká Romana.
Markéta se po transplantaci ledviny, které dala jméno „Ljuboš“ rozhodla naplno věnovat tanci. Závodně. Tréninky má každý den, jezdí na soustředění, taneční semináře a různé soutěže. „Netlačím se do nějakého výkonu, všechno se to stalo postupně a přirozeně. Tanec mě naplňuje, dodává mi energii a pomáhá vyjádřit emoce. Když se do nějakého sportu takhle ponoříte a zlepšujete se, už vlastně nejde přestat,“ říká Markéta a je vděčná svým rodičům. Že se nebáli a v této zálibě ji podpořili a vždy hledali cestu, jak žít normální život. I když, jak říká Romana, musí Markétu občas mírnit, aby zvolnila.
Protože je dívka na imunosupresivní léčbě, která tlumí její imunitní systém, je častěji nemocná. Loni například prodělala černý kašel.
Vlasy za ledvinu
I přes všechny výpadky v její sportovní dráze se jí daří a má za sebou první větší úspěchy v rámci Českého svazu tanečního sportu. Zvítězila v latinskoamerických tancích na Cool dance L’Oréal cup, a to ve své kategorii Junior 2 Solo Novice a také o jednu kategorii výš Junior 2 Solo Bronz.
„Vítězství pro mě znamená odměnu za roky, kdy jsem zdravotně nic takového dokázat nemohla. Jsem na sebe hrdá, že i přes to všechno jsem to mohla dokázat,“ svěřuje se Markéta.
Dnes, dva roky po transplantaci, už žije docela normální život. „Upřímně, dneska nevnímám, že bych se nějak lišila od svých kamarádů. Jsem častěji nemocná, to ano. Občas si to uvědomím, že mám transplantovanou ledvinu, ale beru to tak, že už ke mně patří,“ dodává.
„Drželi jsme při sobě. Můj manžel mi byl po celou dobu velkou oporou a pomáhal mi ve všem, co bylo třeba. Díky tomu jsme to všechno zvládli,“ říká dnes Romana Pleskotová.
Během své nemoci se Markéta rozhodla, že si nechá narůst dlouhé vlasy. A jednou, až budou dost dlouhé, je věnuje onkologicky nemocným dětem.
„Někde jsem na to narazila a ten nápad se mi zalíbil. Od čtvrté třídy jsem plánovala, že svoje vlasy daruju. Asi měsíc a půl po transplantaci jsem to udělala. Byl to dar za dar. Jako bych se odstřihla od něčeho starého a začala něco nového,“ vypráví Markéta a má spoustu tanečních plánů. Třeba se jednou zúčastnit Mistrovství republiky LAT či mezinárodní soutěže v LAT.
