Hlavní obsah

Tři měsíce války: Jak se daří Čechům, kteří ubytovali uprchlíky?

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Ukrajinští uprchlíci na hraničním přechodu Medyka. Válku na Ukrajině rozpoutalo Rusko přesně před třemi měsíci.

Reklama

24. 5. 5:00

Seznam Zprávy přinášejí příběhy Čechů, kteří před pár měsíci neváhali a uprchlíkům před válkou na Ukrajině poskytli ubytování.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vpád ruských vojsk na Ukrajinu přesně před třemi měsíci otřásl světem.

Do Česka od 24. února přišlo přes 350 tisíc uprchlíků a řadě z nich Češi nabídli ubytování ve vlastních prostorách.

Lidé, kteří pro Seznam Zprávy popsali své zkušenosti, svého rozhodnutí nelitují. Přibližují ale řadu výzev i nečekaných událostí, které takové soužití přineslo.

Součást rodiny. V dobrém i zlém

Domek na Pardubicku se stal útočištěm ukrajinských uprchlíků začátkem března. Paní Vendula v něm ubytovala 52letou Halynu, její dceru Dariu, čtyřletého vnuka Miroslava a jejich čivavu. Manžel paní Halyny a Dariin otec Sergej pracuje v Česku už pár let. Nyní střídavě bydlí na ubytovně a s rodinou ve Vendulině domě.

„Největší výzvou byl určitě jazyk, neboť jsme zpočátku nebyli schopni se domluvit jinak než přes překladač, pantomimou a tak různě. Nebyly to jednoduché začátky. Dnes už já rozumím jim, když mluví, a oni rozumí mně. Já mluvím česky, oni rusky,“ líčí Vendula pro Seznam Zprávy.

Ubytovat ze dne na den třígenerační rodinu byla pro mladou ženu výzva, s pomocí ale podle svých slov neváhala. Brzy se přitom stala prakticky součástí každodenního rodinného života svých hostů. Sérii překotných událostí navíc záhy doplnilo zjištění, že je Daria těhotná.

„Viděla jsem první ultrazvuk, když jí má skvělá gynekoložka v Pardubicích potvrdila, že čeká miminko. Zažila jsem s ní nervy na gynekologické pohotovosti, když se vyskytly první problémy. A upřímně jsem zamáčkla slzu dojetí, když jsem byla na prvním velkém ultrazvuku, kde jsem seděla místo tatínka a viděla ručičky, nožičky, slyšela srdíčko – a mohla Darie říct, neboť si to přála vědět, že to bude kluk,“ pokračuje Vendula.

Se svými hosty zažila tradiční oslavu Velikonoc včetně obřadu v pravoslavném kostele a pomáhala řešit administrativní peripetie s hledáním práce pro Halynu. Přiznává, že těsné soužití nyní přináší i stinné stránky – na ně by však prý mohlo dojít bez ohledu na to, zda lidé ubytovávají Čechy nebo Ukrajince.

Mladá žena se nyní chce – navzdory pokročilému těhotenství a odporu svých rodičů – i s malým Miroslavem vrátit zpět do ukrajinského Dnipra, kde zůstává její manžel. Výsledkem tak jsou rodinné hádky, do kterých je často vtahována i mladá hostitelka.

„Do minulého týdne fungovalo soužití skvěle. Na to, jak moc se mi změnil život, šlo vše vlastně i docela hladce. Rodiče jsou z toho ale nyní velmi nešťastní a přiznám se, že já také. Daria zřejmě během následujících dnů odjede,“ dodává Vendula.

Halyna a Sergej si podle ní chtějí od září sehnat vlastní bydlení a plánují zůstat v Česku.

Stará pošta ostrovem naděje

Příchod uprchlíků změnil život mnoha domácností, ale i doposud neužívaných míst. Jedním z těch, kterému uprchlická vlna a dobrovolnická pomoc vdechly nový život, se stala budova bývalé pošty v brněnské Bystrci.

Majitelé začali přemýšlet nad pomocí hned druhý den války. „To nadšení lidí pomáhat bylo fantastické. Původně jsme plánovali ubytovat 10 lidí, potom z toho bylo 40 a teď jsme na 107. Pár lidí se odstěhovalo, protože si našli vlastní ubytování. Ale prakticky hned v tu chvíli se místa zaplnila. Zájem stále je,“ svěřuje se Dušan Fibingr.

Foto: Daniela Krásenská, Seznam Zprávy

Děti ubytované v budově bývalé pošty v brněnské Bystrci.

Ubytovat ženy a děti v bývalé poště pomohlo množství dobrovolníků – díky dvěma personalistkám si také podle Fibingra drtivá většina Ukrajinek již našla práci. Děti chodí do školy.

„Na ubytování uprchlic a jejich dětí si v okolí nikdo nestěžuje. Stalo se nám pouze, že nějaký vandal na dům načmáral písmeno Z (symbol podpory ruské invaze na Ukrajinu, pozn. red.). To ty ženy z Ukrajiny trochu vyděsilo. Ale hned druhý den jsme to zamalovali a už se naštěstí nic takového neopakovalo,“ dodává spolumajitel pošty.

Nyní ho trápí spíše to, že ochota pomáhat lidem v nouzi ze společnosti viditelně vyprchává. „Mám pocit, že i lidé, kteří byli na začátku nadšení, jsou dnes vystřízlivělí. Vedu třeba nepříjemné diskuze o tom, zda je třeba pomáhat dál, a oni si myslí, že už jsme pomohli dost,“ dodává.

Foto: Tomáš Svoboda , Seznam Zprávy

Obrázek od dětí ubytovaných v budově bývalé pošty.

O tom, co bude s uprchlými Ukrajinci dál a dokdy vlastně bude provizorní ubytování využíváno, majitelé přemýšlejí. Případné přestěhování rodin ale naráží na systémový a dlouhodobý problém – nedostatek bytů.

„Při tomto počtu lidí a nedostatku bytů v Česku bude problém je potom dostat do normálního bydlení. Uvidíme, jak se vyvine válka. Ale třeba během půl roku se pravděpodobně drtivá většina lidí vrátí na Ukrajinu. Zůstane nejspíš relativní minimum například z měst, která jsou na tom nejhůře, jako je Mariupol, Cherson a podobně,“ domnívá se Dušan Fibingr.

Kus soukromí i vlastního já

Intenzivní tři měsíce má za sebou i Petr s rodinou z jižních Čech. Hned první dny války se rozhodli nabídnout svoji chatu lidem prchajícím před válkou.

Petr vypráví, že počítal, že nabídne kus svého soukromí a místo, kam se rád vrací, ale zároveň ho nutně začátkem roku nepotřeboval. „Realita ale je, že jsem se musel také hodně zapojit osobně. Jinak by se celá situace hrozně táhla,“ hodnotí uplynulé týdny s uprchlíky, kterým poskytl azyl.

Mluví o tom, že ho jedna nabídka na konci února intenzivně pohltila na celé jaro. Od května už je tříčlenná ukrajinská rodina s dvěma psy v pronájmu, který jim Petr pomohl zařídit.

„Věděl jsem, že když jim byt neseženu, budeme na začátku léta sedět na chalupě a koukat na sebe, protože nebudou mít kam jít. Chci venkovní prostor, kde budu se svojí rodinou a samozřejmě, že bych zároveň nechal na chatě i ukrajinskou rodinu. Nevyhnal bych je, ale nebyl bych s tím v pohodě,“ říká mladý muž.

Svoji chatu nabídl hned v prvních dnech války. „Neexistovalo ještě nic systémového. První, co mi na internetu vyskočilo, byla nějaká diskuze, kde lidé začali spontánně psát, že nabídnou bydlení a různou pomoc. Bylo to živelné,“ vzpomíná. Hned druhý den se mu ozvala tříčlenná rodina, že je v Polsku a ráda by jeho nabídku využila.

„Hrklo ve mně, bylo to hodně rychlé. Paní psala, že jsou se synem a dvěma psy v Polsku na hostelu a že by to rádi využili. A že by přijeli druhý den večer,“ vzpomíná Jihočech s tím, že od začátku března se k němu rodina nastěhovala.

Petr si ale rychle začal uvědomovat, že čím později začnou pracovat na hledání trvalejšího bydlení, tím složitější to bude.

„Rostly úrokové sazby hypoték, mladí lidé, ale i uprchlické rodiny hledali nájmy, na trhu je obrovský přetlak,“ říká Petr s tím, že sám prošel asi 25 bytů, než se mu podařilo najít vhodný byt, který by odpovídal cenově a zároveň by si do něj ukrajinská rodina mohla vzít i své dva psy.

S rodinou je stále v kontaktu. Ví tak, že se synovi podařilo začít chodit do české školy a paní začala mít zakázky na své výrobky.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované