Vláda hodlá vypustit džina přímé demokracie

Příznivci švýcarské veřejnoprávní televize a rozhlasu (SRG) mohli v neděli 8. března slavit: 62 procent účastníků referenda odmítlo návrh, ať se veřejnoprávní poplatky pro každou domácnost sníží ze současných 335 na 200 franků. Plán škrtů neuspěl v žádném ze 26 švýcarských kantonů.

Přesto ani tak jednoznačné vítězství nebylo pro příznivce nezávislé žurnalistiky důvodem k oslavám. Namísto toho Mark Livingston ze zpravodajského webu Swissinfo připustil, že veřejnoprávní televize nevyhrála, ale že ve skutečnosti šlo o „velké dvojí vítězství pro Alberta Röstiho“.

Rösti byl několik let šéfem populistické lidové strany (SVP) a před čtyřmi lety založil komisi, která požádala příslušné úřady o uspořádání mediálního referenda. O rok později komisi opustil a stal se za SVP členem Spolkové rady odpovědným mimo jiné za média. Měl tedy v referátě vypracovat protinávrh k referendu o poplatcích. Rösti doporučil Národnímu shromáždění schválit zákon, ať se poplatky ve dvou krocích do roku 2029 sníží na 300 franků (v přepočtu 8100 korun).

Podle Livingstona má zákon dobré vyhlídky. Už vzhledem k tomu, že poslance k tomu fakticky zavazuje výsledek referenda, při kterém už voliči vzali mírnější pokles poplatků v úvahu. Komentátor dodává, že tím stejně Röstiho tažení nekončí.

Švýcarsko je vzorem demokracie a sami Švýcaři rádi tvrdí, že to je hlavně díky častému užívání lidového referenda. „Přímá demokracie byla jako doplněk nepřímé demokracie ve Švýcarsku zavedena už v 19. století,“ připomíná oficiální „Příručka přímé demokracie“. Právě díky tomu dochází k „jemnějšímu rozdělení moci“, proto „přímá demokracie činí reprezentativní demokracii ještě reprezentativnější“.

Přesto, jak ukazuje případ z března 2026, dokonce v zemi, kde mají s lidovým hlasováním největší zkušenosti, může schopný populista využít jeho mechanismus, aby prosadil menšinový názor. I když tím roste riziko, že se omezí svobodný přístup k informacím.

V jiných zemích může mít využití přímé demokracie závažnější důsledky, upozorňuje filozof a bývalý politik Daniel Kroupa, který se podílel na sepsání české ústavy. „Je zcela mylná představa, že přímá demokracie je dokonalejší forma demokracie,“ varuje Kroupa.

Pro spravedlivý společenský řád není tak důležitě, kolik lidí a jak často se vyjadřuje k vládnutí v dané zemi, jde spíš o to, jestli vláda dodržuje zákony. „Je pravda, že jeden vládce může vládnout ve svůj vlastní prospěch, proto je méně riskantní, když vládne většina,“ doplňuje filozof a dodává, že nejlepší systémy ještě staví překážky, aby zástupci většiny svou moc nezneužívali.

„Proti tomu všechny pokusy o přímou demokracii skončily totalitou,“ upozorňuje zasloužilý politik. V roce 1934 spojilo právě referendum obě nejvyšší funkce v Německu, kancléře a prezidenta, v rukou Adolfa Hitlera. Za referendum o fašismu označil ve stejném roce Benito Mussolini italské volby, ve kterých smělo kandidovat jen jeho Národní fašistické hnutí – a získalo 99,85 procenta hlasů. Podobně probíhaly volby také v socialistickém Československu.

Mezi autoritářskými vládci jsou referenda oblíbená dodnes. Například v roce 2009 nechal Hugo Chávez změnit lidovým hlasováním venezuelskou ústavu, aby mohl vykonávat funkci prezidenta neomezeně dlouho.

„Nemusí to vždycky skončit diktaturou,“ tvrdí Švýcaři. Negativní příklady připomínají podle citované příručky pouze fakt, že „každé lidové hlasování není přímou demokracií“. Pokud referendum navrhnou občanské iniciativy, případně když slouží ke zpětnému schválení parlamentní legislativy, posiluje se tím role občanů. Za přímou demokracii naopak nelze označit „plebiscit“. V tomto případě položí otázku pro lidové hlasování vládce, který chce ještě víc posílit svou moc.

Ani podle Kroupy není vyloučeno, že přímá demokracie může fungovat, zvláště na lokální či krajské úrovni. V celostátní politice je však třeba stanovit pro lidové hlasování jasný právní rámec a zajistit, aby se nepřekračoval. U příležitosti, kdy nyní také česká vláda chystá zákon o celostátním referendu, předpovídá: „Pokud se referendum dobře definuje, průšvih to nebude.“ Není pouze jisté, jak to v tuzemském případě dopadne.

Hlavním propagátorem referenda se v Česku stalo vládní hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD), které podle nedávné tiskové zprávy počítá s lidovým hlasováním už v roce 2027. Svou aktuální představu, jak má zákon vypadat, dosud nezveřejnilo a nereagovalo ani na opakované žádosti Seznam Zpráv.

Ještě v březnu by se však měla nad návrhem nového zákona sejít na Ministerstvu spravedlnosti pracovní skupina složená z vládních expertů. Návrh bude možné zveřejnit, až se „vyjasní základní parametry uvnitř koalice“, jak uvedla Lucie Rozsypalová z ministerstva.

Dosud nejblíže ke schválení zákona o celostátním referendu byli Češi za minulé vlády Andreje Babiše. Návrh poslanců ČSSD se po dohodě s koaličními partnery z ANO i opozičníky z KSČM, SPD a Pirátské strany podařilo dotáhnout až do třetího čtení ve Sněmovně. V časech covidu však už tvůrci v čele s Janem Hamáčkem rezignovali.

Jejich návrh byl v některých případech přísnější než ve Švýcarsku. Například pro vyhlášení referenda bylo třeba sebrat 450 tisíc podpisů a hlasování se pak musela účastnit polovina populace. Proti tomu ve Švýcarsku stačí 100 tisíc podpisů a podmínka účasti neexistuje. Zároveň v alpské zemi platí, že se bez referenda neobejde žádná změna ústavy.

Na druhé straně si ovšem Švýcaři dávají větší pozor. Proti požadavkům každé lidové iniciativy musí vláda navrhnout alternativní řešení, kromě toho je při důležitých hlasováních třeba „dvojí souhlas“ – vedle prosté většiny musí souhlasit i většina kantonů.

Tuzemský návrh byl také dost benevolentní, aby umožnil parlamentní většině vyhlásit plebiscit.

SPD ještě v roce 2021 předložilo vlastní návrh. V zásadě zkopírovalo Hamáčkovu iniciativu, jen zmírnilo některá pravidla. Třeba stačilo sehnat jen 250 tisíc hlasů, aby se v Česku hlasovalo o vystoupení z Evropské unie.

Ke schválení zákona o referendu bude třeba třípětinová ústavní většina ve Sněmovně i Senátu. Babišova vláda ji nemá a dosud se ani nesnažila najít v opozici spojence, který by jí pomohl politického džina z lahve vypustit.

Případný neúspěch však nemusí tvůrcům zákona v čele s politiky SPD vadit, alespoň podle politologa Jana Bureše z Metropolitní univerzity. Pro začátek může stačit, že celostátní referendum prosadí jako téma do veřejné diskuze a získají tak dlouhodobý cíl, ke kterému se mohou vrátit při každých volbách a nakonec s ním třeba uspět.

„Jako společnost zákon o celostátním referendu nepotřebujeme. Může maximálně posloužit jako nástroj, se kterým budou organizované menšiny prosazovat svá témata,“ připomíná politolog, k čemu by to vedlo.

Na mezinárodní scéně se po hlasování o švýcarské televizi netrpělivě vyhlíží další referendum, tentokrát o odtržení provincie Alberta od Kanady. Místní patrioti si už léta stěžují, že centrální vláda odčerpává zisky z místní těžby ropy, příležitost něco s tím dělat se jim ovšem naskytla až loni na jaře. Tehdy provinční premiérka Danielle Smithová prosadila, že v pětimilionové zemi stačí k vyhlášení referenda 178 tisíc hlasů namísto dosavadních 600 tisíc. Pokud separatisté seženou potřebné podpisy do května, bude se v říjnu hlasovat.

Pravděpodobnost, že Alberta získá koncem roku nezávislost, se blíží nule. Dosavadní průzkumy totiž slibují separatistům podporu okolo 30 procent. Jak ovšem minulý týden zažili Švýcaři, i takový výsledek se dá prodat jako vítězství. Hnutí separatistů Alberta Prosperity Project má už dnes slušný ohlas. Její lídři třikrát navštívili Washington, aby domluvili podporu světové velmoci, a Trumpův ministr financí Scott Bessent je ocenil slovy, že Alberta „je přirozeným partnerem Spojených států“.

Lídr separatistů, lékař Dennis Modry, jehož rodina má české kořeny, si vysloužil portrét od německého týdeníku Der Spiegel. Tam mimo jiné uvedl, že Alberta sice hodlá s USA úzce spolupracovat, „ale jako suverénní země, ne jako 51. stát“.

Také hlasování o nezávislosti Alberty bude mít nejspíš konkrétní důsledky. Premiérka Smithová sice tvrdí, že podporuje jednotnou a suverénní Kanadu, hodlá však při referendu položit voličům vlastní kontroverzní otázky. Najde se mezi nimi i požadavek, aby Alberta mohla nezávisle kontrolovat příliv migrantů a omezit jim podle svého uvážení přístup k veřejným službám, případně požadavek na právo provincie jmenovat soudce. Takové „mírnější“ požadavky by mohly projít.