Z „děcáku“ na univerzity. Děti u nás najdou rovnováhu, říká vychovatelka

Když se Romaně Císařové naskytla příležitost nastoupit do dětského domova v pražských Klánovicích, neváhala. „Já se na děti strašně těšila. Dostala jsem skupinku kluků od 16 do 19 let. Všichni se mi představili, ale když jsem je ráno měla budit, samozřejmě jsem jména popletla,“ vzpomíná na své začátky.

Vychovatelkou je už 17 let. Ačkoliv přicházela do prostředí, které mezi lidmi nemá dobrou pověst, strach prý neměla. A na svou první skupinu dětí s láskou vzpomíná dodnes: „Měli jsme velmi hezký vztah. Podnikali jsme spoustu akcí a výletů, brala jsem je k nám na chalupu.“

Na Kruliši, jedné ze žlutých budov dětského domova, pečovala o desítky dětí. Nyní se spolu s dalšími vychovateli stará o osm svěřenců. Nejmladší dívce je devět let, nejstaršímu chlapci devatenáct. Žijí stejně jako jejich vrstevníci: Chodí do školy a volný čas tráví na kroužcích či s přáteli.

Do péče Romany Císařové se děti nejčastěji dostávají kvůli nevyhovující situaci v rodině, ať už jde o nezvládnuté závislosti rodičů, nebo situace, kdy se matka samoživitelka kvůli finančním potížím rozhodne, že se o dítě zvládne dětský domov postarat lépe. „Dětí, které vůbec nemají rodiče, je u nás i v jiných dětských domovech minimum,“ upřesňuje vychovatelka.

Nástup do dětského domova pro děti bývá těžký. „Rodičovskou lásku nedokážu nahradit. Děti jsou po příchodu smutné a kolikrát často pláčou, než si na nové prostředí zvyknou,“ říká Císařová. Nepomáhají ani fámy, které kolem dětských domovů ve společnosti kolují. S těmi se vychovatelka setkává opakovaně. „Lidé si myslí, že naše děti jsou nezvladatelné nebo spáchaly nějaký trestný čin,“ popisuje.

Předsudkům se pak děti nevyhnou ani mezi vrstevníky. „Na třídních schůzkách po mně pak chtějí, abych se nepředstavovala jako ‚Císařová‘, ale příjmením jejich rodičů. Nechtějí, aby se vědělo, že jsou z dětského domova,“ uvádí. Vzpomíná také, že některým jejím svěřencům se za to, že jsou z dětského domova, smáli na fotbale.

Dětem z nestabilního prostředí však přesun do domova naopak pomůže. „Vzhledem k tomu, co před příchodem k nám zažili, nakonec najdou klid a rovnováhu,“ doplňuje. Svou roli vidí jasně: udělat pro děti maximum. „Pomáhám ve všech směrech, včetně snahy, aby rodina začala fungovat a dítě se mohlo vrátit.“

Do její péče děti často přicházejí s nedostatečnou školní docházkou nebo bez důležitých znalostí. Romana Císařová se nedávno například setkala s dívkou, která v šesté třídě neuměla násobilku. „Není to kvůli tomu, že by děti byly hloupé. Jsou zanedbané,“ upozorňuje. Se školou jim i s ostatními vychovateli a sociálními pracovníky pomáhá, velký důraz se klade také na doučování.

A má to výsledky. Děti, které by kvůli rodinné situaci možná ani nedostudovaly, se často dostanou na vysoké školy. David Jehlička, jeden z Romaniných svěřenců, díky pomoci sponzora vystudoval prestižní univerzitu v Londýně. Dnes mladý muž na Klánovice v rozhovorech s láskou vzpomíná a stále se sem vrací na návštěvy. A to i přes hranice. „Vždycky říká, že kvůli knedlíčkové polévce od tety Romanky se vyplatí koupit si letenku,“ usmívá se vychovatelka.

K vysokoškolskému vzdělání se díky Romaně Císařové dostaly i další děti. Například Jehličkova sestra vystudovala Karlovu univerzitu a je dnes právničkou. „Kdyby zůstala v normální rodině, asi by musela jít hned po gymnáziu pracovat,“ podotýká vychovatelka.

„Tři z mých dětí vystudovaly Vysokou školu ekonomickou a dnes pracují na prestižních místech, jedna dívka byla oblastní ředitelkou. Další slečna zase dělala psycholožku na klinice v Berouně,“ jmenuje Císařová další svěřence, kterým se dnes v životě daří. A úspěšnost je podle ní vysoká v celém klánovickém dětském domově.

Práce vychovatelky má však i svá úskalí. Děti k ní přicházejí poznamenané z předchozí rodiny. „Psychické problémy má asi každé třetí,“ odhaduje. Dětem proto v domově pomáhá i s psycholožkou a v případě potřeby jim zařizuje psychiatrickou péči.

Tuto snahu jim však komplikuje opožděné dodávání informací o dětech. „Údaje o tom, co se dítěti stalo či jestli má psychické problémy, občas dostaneme i za týden či 14 dní po jeho přijetí,“ popisuje. Než se k nim údaje o dítěti dostanou, musí tak postupovat opatrně a snažit se vytušit, co nový svěřenec potřebuje. Běžně se nestává, že by se u dětí vyskytly neobvyklé problémy s chováním, jeden podobný případ však musela Romana nedávno řešit.

„U nás to byl hodný, dobrácký kluk, ale měl v sobě zakořeněnou agresivitu vůči škole. Vulgárně nadával učitelce a poté, co si ho zavolala ředitelka, také jí,“ uvádí Romana Císařová. Chlapce se snažili přesunout na jinou školu, nakonec ho však přemístili do výchovného zařízení. „Obrečela jsem to,“ přiznává vychovatelka. Doplňuje však, že je s bývalým svěřencem v kontaktu a plánuje si ho o prázdninách vzít do domova na návštěvu.

Romana Císařová uvádí, že děti se často daří vracet zpět do rodin. Špatné zkušenosti má však s některými pěstouny. „Jedni si od nás jednou vzali holčičku, které neumožňovali stýkat se s bratrem, který skončil v dětském domově. Slečna pak přešla do puberty a začala jako každé jiné dítě zlobit a oni za námi přišli, jestli nemáme jinou holčičku, že by ji chtěli vyměnit,“ líčí jeden z příběhů.

Zejména během prázdnin se pak vychovatelky potýkají s nedostatkem peněz, které pro skupinku dostanou. „Máme odhadem 40 tisíc na skupinku osmi dětí. Z toho nejde pokrýt dva měsíce, když musíte vařit,“ uvádí. Nejen na letní volno proto dětský domov shání sponzory, ani jejich dary však občas nepomohou. „Teď jsme třeba dostali možnost být v apartmánech v Bulharsku, ale nemáme peníze na dopravu,“ popisuje Císařová.

Stejně jako děti má však i přes problémy k dětskému domovu silný vztah. Řada svěřenců se pak s Romanou Císařovou stýká i v dospělostí. Navštěvují ji jak v zařízení, tak i u ní doma nebo na chalupě, kam s dětmi jezdí. I to jmenuje jako jeden z důvodů, proč zatím nikdy nezvažovala, že v práci skončí.

„Dětský domov mě toho spoustu naučil, ať už být trpělivá, nenosit si problémy domů, nebo mít ráda bezpodmínečně, i když děti občas zlobí,“ podotýká.