Zákaz fyzického trestání dětí. Co dělat v konkrétních situacích

Rodiče mají odpovědnost pečovat o děti bez tělesného trestání, duševního strádání a jiných ponižujících opatření.

Nejde o obecné konstatování, ale od ledna o uzákoněné pravidlo. Konkrétně jde o první odstavec nového znění paragrafu 858 Občanského zákoníku platného od ledna 2026.

Tomáš Morávek, ředitel organizace Neohrožené děti, vychovatel, krizový intervent sloužící i na jedné z dětských krizových linek a autor knihy „Nebuď p*ča aneb Jak (ne)pracovat s dětmi“ popisuje, jak by se podle něj měli lidé zachovat v několika modelových situacích, kdy se stanou svědky násilí na dětech, pojmou podezření nebo se jim samotné děti svěří.

Základní rada je přitom nenechávat si takovou informaci pro sebe. „Systém sociálněprávní ochrany dětí je oficiálně nastavený tak, že by se o dítě měl postarat. Klíčové, co mohou lidé udělat, je říct to tomu systému,“ zmiňuje Tomáš Morávek.

Nabádá přitom, že není povinností lidí řešit, jestli je informace pravdivá, jestli dítě přehání nebo shánět důkazy, že se nezranilo na kroužku. Podezření stačí.

Níže Tomáš Morávek komentuje některé životní situace.

Známí se nám chlubí, že své děti mlátí. Jak reagovat?

Krizový intervent v tomto případě doporučuje jasně upozorňovat, že to není v pořádku.

„Za mě je to o pojmenování. Říct, že fakt není v pořádku, že mlátíš svoje dítě. Můžeme se opírat i o novelu zákona a systémové nastavení. Není to jenom o tom, že si někdo myslí, že je to špatně. Je to i v rozporu s právy dítěte,“ zmiňuje Tomáš Morávek.

Odborník připomíná, že lidé by se měli být schopni ozvat a zastat se dítěte i v situaci, kdy vidí na ulici fyzické trestání nezletilého. „Často se na nás lidé obracejí s dotazem, jestli je, nebo není lepší zasáhnout. Protože někdy to může situaci i zhoršit a rodič násilí vystupňuje nebo obrátí proti tomu, kdo se to snaží zastavit. Platí za mě, že bych do té situace vstupoval. I když to nedokážeme zastavit, tak tomu dítěti přinášíme informaci, že to není v pořádku a jsou lidé, kteří jsou na tvé straně a zkusí tě chránit,“ radí Morávek.

Slyšíme, že soused své děti mlátí a děti naříkají. Jak máme reagovat, kdy bychom to měli začít řešit?

Podle krizového interventa je první možností takové jednání nahlásit na policii, která už sama situaci prověří a vyhodnotí. Další variantou je informovat pracovníky Orgánu sociálně-právní ochrany dětí, známý i pod zkratkou OSPOD.

„Z hlediska zákona má člověk dokonce povinnost o tom informovat. Jinak může být branný jako spolupachatel,“ podotýká Morávek.

Dostal jsem od rodičů překvapivou facku. Je to násilí? V jaké chvíli se to už vymyká normálnímu chování?

Tomáš Morávek popisuje, že takovéto otázky si děti kladou. „Protože si nejsou jistí, jestli to, co prožívají, je normální, jestli se to může dít. Rodič si to mnohdy umí verbálně obhájit. Třeba, že si za to dítě může samo, protože rodiče vytočilo, nebo že je to styl výchovy,“ líčí krizový intervent a autor knihy o práci s dětmi.

„Systémově je to nastavené, že fyzické tresty jsou nepřijatelné. Jakýkoliv zásah, ať už spontánní, jako je nečekaná facka, nebo dlouhodobý v pořádku není,“ odpovídá Morávek na modelový dotaz nezletilého.

Podle odborníka je nejlepším řešením se svěřit. „Jakékoliv dospělé osobě a v tu chvíli přechází povinnost na tu dospělou osobu situaci řešit. Nejčastěji se děti svěřují například učitelkám nebo učitelům ve škole či ve školce. A tato osoba by to měla dál řešit. Může to být ale i příbuzný, druhý rodič nebo kdokoliv,“ radí krizový intervent.

Děti se mohou také poradit na krizových linkách. „Skvěle funguje například Linka bezpečí. Děti tam mohou zavolat kdykoliv a zadarmo a je to opravdu anonymní. Na Lince bezpečí se ani nezobrazuje číslo volajícího. Dítě na situaci nemusí být samo a mohou pro něj hledat zdroj bezpečí,“ zmiňuje Tomáš Morávek.

Další možností je kontaktování sociálního pracovníka na OSPODu.

Kamarád se mi ve škole svěřil, že ho doma mlátí a bojí se to řešit. Jak bych se měl zachovat? Mám to někde hlásit?

Ředitel organizace Neohrožené děti doporučuje, aby se spolužák, kterému se svěřil kamarád, obrátil na učitele nebo učitelku, protože mají lepší kompetence situaci dořešit.

„První rovina je, jaký to má dopad na toho mláceného chlapečka, a druhá rovina jsou i dopady na kluka, který se snaží nějak pomoc. Nemusí si být jistý, sám z toho může být ve stresu, může z toho mít úzkosti nebo jiné projevy. Takže nejjednodušší řešení je obrátit se na pedagogického pracovníka. Na některých školách výborně funguje i školní psycholog nebo metodik prevence,“ radí Morávek.

Jsem učitel na základní škole a všímám si podezřelých modřin i zranění u jedné žačky. V jaké chvíli to mám řešit?

Krizový intervent vysvětluje, že není povinností učitele vyhodnocovat, jestli je situace dost závažná, nebo ne. Už podezření by měl řešit a informovat svého nadřízeného.

„Není povinnost učitelů zajišťovat důkazní materiál, vyslýchat dítě… To by učitel sám o sobě dělat ani neměl. Rozhovor by měl být veden odborníkem a citlivě,“ říká odborník.

Podle něj by měli učitelé předávat dál i informace na úrovní „mám podezření, že…“ nebo „nejsem si jistý, jestli…“.

Zákon nově zakazuje i duševní strádání. Jak to u dětí poznat?

Tomáš Morávek popisuje, že signálem mohou být poruchy citových vazeb. Tedy, když je dítě neschopné navázat kontakt s blízkou osobou, nebo naopak je až moc „lepivé“. Děti, které duševně strádají, mohou také začínat se sexualizovaným chováním už v útlém věku.

„To všechno může být projevem psychického týraní nebo zneužívání. Když bychom byli u modelové situace, kdy takové chování zpozoruji a mám obavu, jestli je dítě v pořádku, tak záleží na situaci a na rodině. Někdy může být na místě situaci probrat s danou rodinou. Maminka třeba může říct, že s Pepíčkem chodí na psychoterapie, že má úzkostlivou poruchu a pracuje s tím,“ říká krizový intervent.

Ovšem stejně tak se může stát, že právě matka je agresor. „Opět není naší povinností vyhodnotit, kdo co způsobil, a můžeme informaci předal dál. Dozorčím orgánem pro děti by měla být sociální pracovnice na OSPODU, která má veškeré nástroje k tomu si dítě vyslechnout, může si k tomu přizvat psychology, psychoterapeuty a její pracovní povinností je ochránit dítě, zmapovat situaci a případně do ní i nahlížet,“ dodává Morávek.

Máme malé dítě, které je agresivní a fyzicky nás, rodiče, napadá. Jak máme reagovat? Někdy nejde zastavit jinak než fyzickým usměrněním. Měli bychom si to vyčítat?

Podle experta popisovaná situace značí, že už má dítě zažitý vzorec chování.

„Není to jednorázová výbušná reakce dítěte nebo situace, kdy dítě testuje hranice dospělého, co může a nemůže. Bavme se o tom, že je to vlastně i období dětí, kdy zkouší hranici. Zkouší mu odporovat, zkouší ho třeba i plácnout, aby zjistilo, kam až ho rodič pustí,“ vysvětluje Morávek.

„Pokud je to chování, kdy už to má dítě zvnitřnělé, že reaguje agresivitou, tak je opravdu na místě se obrátit na odborníka. Třeba na rodinného terapeuta nebo psychologa. Nejde říct univerzální rady, aby se dělalo tohle nebo tamto,“ radí odborník a obecně dodává, že špatný rodič si nepokládá otázku, jestli je dobrý, nebo ne.

„Většinou si ji pokládají rodiče, kteří dobří jsou,“ uklidňuje ředitel organizace Neohrožené děti.