Článek
Bývalý diplomat Michael Žantovský působil na začátku 90. let minulého století jako poradce a mluvčí prezidenta Václava Havla. Rozhovor s ním vznikl při natáčení publicistického pořadu Terén, který byl věnován právě Havlovi. 18. prosince uplynulo už deset let od jeho smrti.
Havlovo heslo o pravdě a lásce, které zvítězí nad lží a nenávistí, žije dál. Havel jej přitom pronesl „jen“ jako takový vzletný výkřik na závěr projevu v roce 1989 na demonstraci na Václavském náměstí. „Havel byl realista, uvědomoval si, že pravda a láska nezvítězí nad lží a nenávistí samy od sebe, že je k tomu zapotřebí osobní přínos každého z nás,“ vysvětluje Žantovský.
V rozhovoru mluví i o tom, co je odkazem Václava Havla, a jak se o něj v knihovně starají. „Je to odkaz vzájemně mezilidské tolerance, který směřuje ke slušné a civilizované společnosti, jež není věčně v zajetí vzájemných útoků a politických rozepří a skandálů, ale kde spolu lidé dokážou žít v harmonii, civilizovaně, slušně a také kulturně,“ říká ředitel Knihovny Václava Havla.
A odpověděl i na to, v čem zásadním se lišil Havel od svých následovníků v prezidentském křesle.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QO_i/7XbJq/fo00144471.jpeg?fl=cro,0,818,1878,1057%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Terén Kristiny Cirokové: 10 let bez Václava Havla pohledem 10 osobností. Co považují za hlavní Havlův odkaz a jak číst jeho slova o pravdě a lásce?Video: Seznam Zprávy
Když byste měl Václava Havla charakterizovat třemi slovy, jaká by to byla?
Slušný, statečný a vtipný.
Asi každý si v souvislosti s Václavem Havlem vybaví heslo, že „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. On sám říkal, že se mu za to lidé někdy posmívají. Co ta slova znamenají pro vás?
Ta slova je třeba chápat v kontextu, ve kterém byla pronesena. Padla v jedné takové docela emočně vypjaté chvíli během velkých demonstrací na Václavském náměstí v listopadu a v prosinci 1989. Myslím, že to bylo 10. prosince. A Havel, už když šel mluvit, říkal: Měl bych to zakončit nějakým vzletným provoláním. A bylo to právě to, které si už všichni pamatujeme.
Havel byl realista, on si uvědomoval, že pravda a láska nezvítězí nad lží a nenávistí samy od sebe, že je k tomu zapotřebí osobní přínos každého z nás, přínos individuální zodpovědnosti. Ale v té zkratce na demonstraci to působilo takhle. A že si z toho někdo dělá legraci? On sám si z toho někdy dělal legraci. To není nic strašného. Ale jestli to někdo považuje za důkaz Havlovy morální nebo intelektuální ubohosti, tak to už se člověk musí ptát, co mají ti lidé proti pravdě a lásce?
Právě. Z těch slov se stala v podstatě nadávka - pravdoláskař. Přitom jsou to naprosto pozitivní pojmy. O čem podle vás vypovídá, že se to používá takto negativně?
Když o tom teď mluvíme, bavíme se vlastně s jistým zpožděním. Protože už když jsem se v roce 2016 ujal řízení Knihovny Václava Havla, skutečně mě někdy až zaráželo, kolik lidí - zejména na sociálních sítích - nám spílá do havloidů a pravdoláskařů a já nevím čeho ještě. Ale myslím, že když se na to dnes podíváte blíže, zjistíte, že ta doba je pryč. Výskyt těchto nadávek je v dnešní době na sociálních sítích mizivý a nemá žádnou odezvu. Vysvětluji si to tak, že doba, kdy se někteří lidé - jistě i z politických a prospěchářských důvodů - snažili snižovat odkaz Václava Havla, už prostě pominula.
Průzkumy veřejného mínění o největší postavě českých dějin posledních padesáti let, a některé se odehrály v loňském roce, ukazují, že 70 % lidí v tomto státě si myslí, že to byl Václav Havel. Druhý za ním, a nebudu jmenovat, skončil někdo, kdo má 9 %. Takže to ukazuje, jak odkaz zakořenil a jak úmyslné zlehčování už nemá váhu, protože ho nelze spojit s žádnou konkrétní vadou nebo činností nebo selháním v odkazu Václava Havla.
Mluvil jste o odkazu Václava Havla. Co je podle vás jeho nejdůležitějším odkazem, který společnosti zanechal?
O odkazu Václava Havla by bylo třeba mluvit hodně dlouho. Samozřejmě ten jeho základní odkaz, jak také stojí v zákonu č. 94 z roku 2012, je, že se zasloužil o svobodu a demokracii. Že stál u počátku a u těch nejdůležitějších kroků celé transformace Československa a poté České republiky z totalitní země v zemi demokratickou. Že se zasloužil o vznik demokratických institucí, ať šlo o nové pojetí Parlamentu včetně Senátu, Ústavního soudu a dalších institucí. Že se obrovskou měrou zasloužil o návrat naší země do mezinárodního společenství, společenství demokratických států, o nápravu často velmi poškozených vztahů se sousedy počínaje Německem, ale počítaje v to i Rakousko a další země. Že se zasloužil o nové bezpečnostní zakotvení České republiky v Severoatlantické alianci. A že významnou měrou přispěl nejprve k přiblížení a poté i k vstupu České republiky do Evropské unie. To jsou ty hmatatelné výsledky.
A ty nehmatatelné?
Nehmatatelný odkaz je stejně důležitý. A to v podobě jeho připomínek osobní zodpovědnosti každého z nás nejenom za náš vlastní osud, ale i za osud lidí kolem sebe a za osud lidí ve světě. Je to odkaz vzájemně mezilidské tolerance, který směřuje ke slušné a civilizované společnosti, která není věčně v zajetí vzájemných útoků a politických rozepří a skandálů, ale kde spolu lidé dokážou žít v harmonii, civilizovaně, slušně a také kulturně.
Unikátní snímky: 35 let s Václavem Havlem očima fotografa Ondřeje Němce
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QK_i/S97JG/havel-on-01.jpeg?fl=cro,0,0,2770,4150%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel v roce 1976.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QO_i/8scJp/havel-on-03.jpeg?fl=cro,0,0,3264,4399%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Silvestr 1976/77. „Vzpomínám si, že jsme byli v Rychnově u Děčína. V noci se tam najednou objevil Václav Havel s Pavlem Landovským a připojili se k silvestrovskému veselí,“ vypráví fotograf Ondřej Němec.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QI_m/DynJj/havel-on-04.jpeg?fl=cro,0,0,3301,4734%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
„Toto je fotka, kterou jsem si říkal, že za Václavova života asi nezveřejním. Nakonec se ale stala dost populární a lidé ji nosí na tričkách,“ směje se Němec.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QL_m/prHI9/havel-on-05.jpeg?fl=cro,0,0,3304,4576%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel tančí na oslavě příchodu Nového roku 1977 v Rychnově u Děčína.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QL_m/FM9I6/havel-on-02.jpeg?fl=cro,0,0,1891,1272%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Na fotografii s kamarádem, hercem Pavlem Landovským. Rok 1977 - III. festival druhé kultury na Havlově chalupě na Hrádečku, který tam začal pořádat poté, co StB vyhodila do povětří dům v Rychnově u Děčína, kde se dříve undergroundové koncerty konaly. „Mně snad chalupu nezbourají, prohlásil Havel,“ vzpomíná Němec.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QJ_h/X2JJv/havel-on-06.jpeg?fl=cro,0,0,1859,1259%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Na festivalu hrála i kapela Plastic People of The Universe. Muž s mikrofonem je básník Magor Jirous, tehdy čerstvě propuštěný z vězení.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QP_i/rhkJ2/havel-on-07.jpeg?fl=cro,0,0,1263,1854%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel na festival pozval kromě lidí z undergroundu i své známé z literárních nebo hereckých kruhů. „Václava bavilo dávat lidi dohromady,“ komentuje to Ondřej Němec, kterému v té době bylo 17 let.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QL_m/bSzI8/havel-on-08.jpeg?fl=cro,0,0,2677,1759%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Setkání mluvčích Charty 77 v bytě u Kamily a Václava Bendových. Rok 1979.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QO_i/5JEJm/havel-on-09.jpeg?fl=cro,0,0,1803,2835%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
„Na tomto setkání se diskutovalo o Fondu občanské pomoci. Charta získala najednou peníze a řešilo se, jakým způsobem se budou předávat těm potřebným. Byla spousta lidí zavřených, různě perzekuovaných a z toho fondu se ty rodiny podporovaly,“ vysvětluje Němec.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QQ_j/IcqI4/havel-on-10.jpeg?fl=cro,0,0,2759,4087%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel po ránu u snídaně na Hrádečku.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QI_m/9IwJl/havel-on-11.jpeg?fl=cro,0,0,2654,4258%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel s citerou, Hrádeček 1985.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QP_i/rHpJ4/havel-on-12.jpeg?fl=cro,0,0,4024,2921%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
„Olga Havlová v roce 1991 dostávala nějakou norskou cenu a Václav to tehdy komentoval, že konečně také dostává cenu ona a může jí blahopřát. Pro mě to ale bylo výjimečné hlavně v tom, že se mi podařilo je společně vyfotit. Oni neradi pózovali.“
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QM_h/4L9JQ/havel-on-13.jpeg?fl=cro,0,0,4252,3031%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
V pražské restauraci Na Rybárně, rok 1991. „Václav tam rád chodil ještě dlouho po revoluci, když už byl prezident.“
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QP_i/9sQJ5/havel-on-14.jpeg?fl=cro,0,0,2597,3811%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel s britskou princeznou Dianou. Na Hradě v roce 1991.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QM_h/iFgJR/havel-on-15.jpeg?fl=cro,0,0,3249,2358%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
V klubu ve Švandově divadle v roce 1992. Václav Havel s britským dramatikem Tomem Stoppardem, který pochází ze Zlína. „Byli si dost blízcí. Tom Stoppard tady byl už před revolucí a podporoval disent,“ popisuje Ondřej Němec.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QP_i/DRxJ3/havel-on-16.jpeg?fl=cro,0,0,2821,1887%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel, 1992.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QN_h/QcjKK/havel-on-17.jpeg?fl=cro,0,0,3471,2332%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Na vernisáži Jaroslava Kukala v roce 1992. Vlevo na fotografii Jiří Němec - chartista, klinický psycholog, filozof a otec fotografa Ondřeje Němce.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QK_i/igtJF/havel-on-18.jpeg?fl=cro,0,0,4328,2850%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Na Hrádečku v roce 1992. „Tehdy nebyl prezident a já jsem za ním přijel jako fotoreportér Lidových novin. Řekli mi, že tam mám být v půl jedenácté. Když mi ale na Hrádečku otevřela paní, co se tam o něj starala, řekla, že Václav ještě spí. ‚Proč jste nepřijel včera večer? To mu to tak slušelo,‘ divila se a mně došlo, že si mě objednal na půl jedenácté, ale večer,“ směje se Němec. „Vašek sešel dolů a říkal - teď potřebuji hodinu, abych se vzpamatoval. Tak jsme si povídali a přitom vznikla tahle fotka.“
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QQ_j/DiqI2/havel-on-19.jpeg?fl=cro,0,0,3222,2367%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel a Karel Schwarzenberg v roce 1992 v pražské restauraci Na Slamníku.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QI_m/HqlJi/havel-on-20.jpeg?fl=cro,0,0,2798,1858%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Na procházce Prahou s princem Charlesem v roce 1994.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QR_h/qcqJ7/havel-on-21.jpeg?fl=cro,0,0,3500,2345%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
V roce 1994 v pražské hospodě U tygra s americkým prezidentem Billem Clintonem a pozdější americkou ministryní zahraničí Madeleine Albrightovou.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QI_m/z5PJh/havel-on-22.jpeg?fl=cro,0,0,3001,2003%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel, Štrasburk 1994.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QR_h/V86J8/havel-on-23.jpeg?fl=cro,0,0,3508,2344%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Na Hrádečku v roce 1995. „Václav tam dělal každý rok takovou slavnost. Hrála tam divadla. Většinou tam bylo Divadlo Na tahu. Tehdy tam byl naposledy ještě se svou ženou Olgou.“
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QI_m/PjaJm/havel-on-24.jpeg?fl=cro,0,0,2972,4453%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel, Pražský hrad 1995. „Vyfotit Havla v první polovině devadesátých let, jak nekouří a nemluví, prostě vyfotit ho nějak důstojně, bylo těžké. Říkal jsem si, že tahleta fotka je taková pěkná, prezidentská. No ale pak si jí člověk zvětší a vidí, že takové ty detaily jako košile, pásek nejsou úplně vychytané…“
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QJ_h/FVqJy/havel-on-25.jpeg?fl=cro,0,0,3492,2330%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel, Pražský hrad 1995.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QJ_h/F3gJ0/havel-on-26.jpeg?fl=cro,0,0,2948,4421%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel, Pražský hrad 1995.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QP_i/KunJ7/havel-on-27.jpeg?fl=cro,0,0,4907,3268%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Britská rocková kapela The Rolling Stones na Pražském hradě v roce 1995.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QJ_h/yicJz/image-5-1.jpeg?fl=cro,0,0,4647,3133%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Hudebníci tehdy Václavu Havlovi darovali osvětlení Španělského sálu.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QJ_h/MkXJw/image-8-1.jpeg?fl=cro,0,0,4498,3103%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
„Václav Havel z toho byl úplně nadšený. V prvním momentě se tam s nimi pozdravil, pak jim dovolil, že můžou kouřit, z čehož byli zase nadšení oni, a pak už jenom rozsvěcel a zhasínal a už si jich nevšímal,“ vzpomíná Ondřej Němec.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QR_h/dBZJ6/havel-on-28.jpeg?fl=cro,0,0,3362,2248%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Slavnost na Hrádečku v roce 1996.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QL_m/YLRI7/havel-on-29.jpeg?fl=cro,0,0,3372,2251%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Havel již byl tentokrát bez manželky Olgy, která začátkem roku zemřela.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QM_h/O3fJP/havel-on-30.jpeg?fl=cro,0,0,3197,2163%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel se svou tehdy ještě přítelkyní Dagmar Veškrnovou na oslavě 28. října 1996 na Pražském hradě. Svatbu měli až další rok v lednu. „Oni seděli v koutě toho sálu, a když jsem šel kolem, tak na mě Václav zavolal: Hele Ondro, vyfoť nás. Nás tady nikdo nefotí, nikdo si nás nevšímá. - Tak jsem třikrát cvaknul a zase jsem šel dál.“
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QO_i/Wv8Jn/havel-on-31.jpeg?fl=cro,0,0,2342,1562%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel s manželkou Dagmar v New Yorku v roce 2002.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QM_h/VrIJS/havel-on-32.jpeg?fl=cro,0,0,3256,4992%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel, New York 2006.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QP_i/mRlJ6/havel-on-33.jpeg?fl=cro,0,0,3274,4923%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel, New York 2006.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QJ_h/uyLJx/havel-on-34.jpeg?fl=cro,0,0,1945,1343%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel v rozhovoru s americkým hudebníkem Lou Reedem. Public Theatre, New York, 2006.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QO_i/5mUJo/havel-on-35.jpeg?fl=cro,0,0,2296,3444%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel ve své kanceláři ve Voršilské ulici v roce 2008.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QN_h/HuiKL/havel-on-36.jpeg?fl=cro,0,0,3206,4702%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
S cenou Karla Kramáře, kterou Václav Havel dostal v roce 2009 od tehdejšího premiéra Mirka Topolánka za to, že se zasloužil o členství České republiky v Severoatlantické alianci.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QR_h/yLKKA/havel-on-37.jpeg?fl=cro,0,0,4492,2988%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel a Madeleine Albrightová na Filozofické fakultě UK při debatě o svobodě v rámci oslav 20. výročí sametové revoluce.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QK_i/Vr2JH/havel-on-38.jpeg?fl=cro,0,0,3879,2586%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Poslední den natáčení filmu Odcházení, který Václav Havel napsal a režíroval.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QI_m/oGZJk/havel-on-39.jpeg?fl=cro,0,0,3763,2417%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
„Já si myslím, že chtěl být vždycky filmový režisér, ale za komunistů nemohl. K filmu měl blízko i přes Barrandov a jeho strýce. Ale prostě to nešlo. Takže si nakonec splnil sen,“ říká fotograf Ondřej Němec.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QQ_j/7CmI5/havel-on-40.jpeg?fl=cro,0,0,3916,2644%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel ve své kanceláři ve Voršilské ulici v Praze. Rok 2011.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QI_m/gfSJn/havel-on-41.jpeg?fl=cro,0,0,5616,3725%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
Václav Havel ve své kanceláři ve Voršilské ulici v Praze. Rok 2011.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QR_h/l09J9/havel-on-42.jpeg?fl=cro,0,0,2128,3192%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
V pražském kulturním centru DOX, kde Václav Havel dostal cenu Jána Langoše, 10. prosince 2011.
![](http://d39-a.sdn.cz/d_39/c_img_QQ_j/H3QI3/havel-on-43.jpeg?fl=cro,0,0,2425,2969%7Cres,1200,,1%7Cjpg,80,,1)
„To bylo naposledy, co jsem ho viděl. Týden na to zemřel.“
Nadto byl Václav Havel i důležitou osobností kulturní scény.
Pochopitelně je u Václava Havla jako velké kulturní postavy nezanedbatelný i kulturní odkaz. On už jako prezident začínal tím, že znovu otevřel Pražský hrad normálním lidem. Zkultivoval to příšerné prostředí, které tam existovalo, a snažil se sám přispět jak ke zvelebení Pražského hradu, ke konání nejrůznějších konferencí a kulturních událostí v Praze a republice, tak i svým pokračujícím literárním dílem tuhle zemi zkrášlit.
Mají podle vás lidé o jeho odkaz vůbec zájem? Chybí Havlův hlas v naší společnosti?
Já jsem v tomto směru poměrně optimista. Byly doby, kdy se zdálo, že všechno běží svým tempem, že se nám daří a že vlastně toho na vylepšování tolik nemáme. V tu dobu si lidé důležitost Havlova odkazu tak neuvědomovali. Ale v dnešní době, která je do značné míry krizová, tady v Knihovně Václava Havla zaznamenáváme, že se obrovské množství lidí k tomu odkazu hlásí, že se na něj ptá, že se o něm chce něco dozvědět. Uvědomují si, že právě ten hlas zodpovědnosti, slušnosti a tolerance tady bolestně chybí.
A jsou to i mladí lidé? Dokáže Václav Havel inspirovat i mladou generaci?
Jsou to z velké části mladí lidé. Ať už diváci a posluchači, kteří chodí k nám do knihovny nebo sledují naše pořady na internetovém televizním kanálu Havel Channel, ale i mladí lidé v nejrůznějších občanských a neziskových organizací. Koneckonců i to velmi masové hnutí MIlion chvilek za demokracii se otevřeně hlásilo k odkazu Václava Havla. Hlásí se k němu řada politiků, kteří jsou spojeni s nastupující vládou a s nastupující mladší politickou garniturou. Čili mám pocit, že odkaz Václava Havla je v bezpečí, i když je ho třeba neustále připomínat a vracet se k němu.
Což je vlastně práce Knihovny Václava Havla. Na co kladete největší důraz?
Činností, kterým se věnujeme, je celá řada. Nejen šíření informací o jeho odkazu, ale především zachováváním prostoru pro diskuzi a debaty lidí o aktuálních otázkách současnosti. A to lidí nikoli jednoho politického názoru, ale z různých stran demokratického politického spektra, protože tak si to Václav Havel představoval, když knihovna začínala. Nechtěl žádné muzeum, kde by byly vyvěšené jeho medaile a taláry, on chtěl prostor pro debatu, pro rozhovory. To se snažíme v plné míře naplňovat. A to nejenom v samotné knihovně, v našem sále; my nejsme žádná pražská kavárna, ať si o tom myslí, kdo chce, co chce. Já trávím každý měsíc zhruba týden ježděním po malých i větších městech po celé republice. Debatuji se studenty, s občany v nejrůznějších klubech, knihovnách, školách a tak podobně. A nejenom v České republice, ale i různě po světě, protože odkaz Václava Havla má obrovskou váhu i v mezinárodním měřítku.
Jak u Václava Klause, tak u Miloše Zemana je patrná snaha obsadit co největší prostor a domoci se co největšího podílu na moci. Ať už to Ústava dovoluje, nebo s tím nepočítá. A to je diametrální rozdíl od Václava Havla, který měl k moci vždycky ambivalentní vztah.
Už jste hovořil o průzkumech veřejného mínění. Je tu také šetření agentury STEM/MARK z října 2019, ve kterém Václava Havla lidé vyhodnotili jako nejlepšího polistopadového prezidenta. Jak se podle vás po jeho odchodu prezidentský úřad proměnil? A jaký vliv na to má přímá volba, kterou mimochodem Havel prosazoval?
To máte úplně pravdu: Václav Havel přímou volbu prosazoval, i když možná by kroutil hlavu nad jejími následky. Ale je bezesporu pravda, že způsob, kterým dva jeho následníci vykonávali prezidentský úřad, byl značně odlišný od toho, jak ho vykonával on. A jenom částečně to lze vysvětlit přímou volbou a tím, že prezident zvolený občany může mít pocit - i když Ústava mu v tomto moc oporu neposkytuje, že má jakýmsi způsobem silnější mandát než prezident, který je volen Parlamentem a může být také Parlamentem odvoláván.
Rozdíl je ale určitě také v osobních vlastnostech a osobních kvalitách Václava Havla a jeho následníků. Jak u Václava Klause, tak u Miloše Zemana je patrná snaha obsadit co největší prostor a domoci se co největšího podílu na moci. Ať už to Ústava dovoluje, nebo s tím nepočítá. A to je diametrální rozdíl od Václava Havla, který měl k moci vždycky ambivalentní vztah.
Jak se to projevovalo?
On si uvědomoval, že pro realizaci nějakých zásadních změn, které si přál, je moc nezbytná a politici se bez ní neobejdou. Současně si byl ovšem velmi vědom těch korumpujících aspektů moci, toho, co moc s lidmi dokáže udělat, a vědomě se tomu bránil. On je tím prezidentem, který řekl v proslovu v Kodani v roce 1991: Když jsem se stal prezidentem, stal jsem se sám sobě podezřelým. To ukazuje jeho opatrnost před mocí.
Pokud se mu dá něco vyčítat, tak vždycky vlastně spíš to, že v kritických chvílích dostatečně nevyužil mocenských nástrojů, které měl k dispozici, než že by jich zneužíval. A to je tady rozdíl.
Jaký moment považujete v politické kariéře Václava Havla za vrcholný okamžik?
Jeden z těch vrcholů byl samozřejmě na začátku. Protože příběh toho, jak člověk, který byl ještě v květnu 1989 ve vězení, se na konci roku stává prezidentem, má určité pohádkové rysy. Václav Havel si to uvědomoval a mluvil o tom, že to je trošku neskutečné. Euforie, která tuhle dobu provázela, byla jistě úžasná. Obliba, které se těšil, a respekt, kterému se těšil, byly také úžasné, takže jistě to byl jeden z vrcholů.
Ale on si také uvědomoval, že to takhle nemůže vydržet, že přijdou velmi těžké doby, velmi těžké chvíle, se kterými bude muset zápasit a kdy jeho popularita zákonitě utrpí. Ale to mu nikdy nebránilo snažit se o to, co si předsevzal. Jistě ten moment, kdy měla Česká republika novou Ústavu, znovu se stabilizovala na mezinárodní scéně, moment, kdy jsme vstoupili v roce 1999 do Severoatlantické aliance, to byly určitě vrcholy jeho prezidentského působení. Na druhé straně byly mezi nimi i velmi těžké okamžiky. Tím určitě nejtěžším, aspoň z jeho hlediska, bylo rozdělení Československé federace na konci roku 1992.
Jsou známá slova Václava Havla o tom, že „až to bude nejblbější, tak se to najednou začne obracet k lepšímu“. My teď čelíme už druhý rok covidové krizi, společnost je silně rozdělená, takže: Máte pocit, že už se to obrací k lepšímu?
To je v podstatě mýtus. To je mýtus blanických rytířů nebo artušovský mýtus v anglosaských dějinách. Skoro každý národ má nějakou takovouhle představu, že když to bude úplně nejhorší, tak se něco stane, přijde nějaký zachránce. V reálném životě to tak většinou není. A také si ani nemyslím, že bychom byli v tom nejhorším okamžiku. Myslím si, že nás čekají docela těžké doby, ale nejsou to problémy srovnatelné s tím, co zažívali naši předkové - války, hladomory a tak dále. Čili myslím, že musíme být také trochu vděčni za to, co máme. A samozřejmě musíme hledat nové politiky, nové vůdce. Jistě je mezi těmi, kteří teď dorůstají, nebo už nastoupili, celá řada velmi dobrých následovníků Václava Havla. Myslím si, že by to tak viděl i on.