Hlavní obsah

Žantovský: K vítězství pravdy a lásky je třeba osobní přínos každého z nás

Foto: Šimánek Vít, ČTK

Michael Žantovský, ředitel Knihovny Václava Havla, jako jeden z řečníků na Koncertě pro budoucnost vloni na Václavském náměstí v Praze.

Reklama

19. 12. 2021 17:00

„Ta slova je třeba chápat v kontextu, ve kterém byla pronesena,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy o heslu spjatém s osobností Václava Havla ředitel jeho knihovny.

Článek

Bývalý diplomat Michael Žantovský působil na začátku 90. let minulého století jako poradce a mluvčí prezidenta Václava Havla. Rozhovor s ním vznikl při natáčení publicistického pořadu Terén, který byl věnován právě Havlovi. 18. prosince uplynulo už deset let od jeho smrti.

Havlovo heslo o pravdě a lásce, které zvítězí nad lží a nenávistí, žije dál. Havel jej přitom pronesl „jen“ jako takový vzletný výkřik na závěr projevu v roce 1989 na demonstraci na Václavském náměstí. „Havel byl realista, uvědomoval si, že pravda a láska nezvítězí nad lží a nenávistí samy od sebe, že je k tomu zapotřebí osobní přínos každého z nás,“ vysvětluje Žantovský.

V rozhovoru mluví i o tom, co je odkazem Václava Havla, a jak se o něj v knihovně starají. „Je to odkaz vzájemně mezilidské tolerance, který směřuje ke slušné a civilizované společnosti, jež není věčně v zajetí vzájemných útoků a politických rozepří a skandálů, ale kde spolu lidé dokážou žít v harmonii, civilizovaně, slušně a také kulturně,“ říká ředitel Knihovny Václava Havla.

A odpověděl i na to, v čem zásadním se lišil Havel od svých následovníků v prezidentském křesle.

Terén Kristiny Cirokové: 10 let bez Václava Havla pohledem 10 osobností. Co považují za hlavní Havlův odkaz a jak číst jeho slova o pravdě a lásce? (Video: Seznam Zprávy)

Když byste měl Václava Havla charakterizovat třemi slovy, jaká by to byla?

Slušný, statečný a vtipný.

Asi každý si v souvislosti s Václavem Havlem vybaví heslo, že „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. On sám říkal, že se mu za to lidé někdy posmívají. Co ta slova znamenají pro vás?

Ta slova je třeba chápat v kontextu, ve kterém byla pronesena. Padla v jedné takové docela emočně vypjaté chvíli během velkých demonstrací na Václavském náměstí v listopadu a v prosinci 1989. Myslím, že to bylo 10. prosince. A Havel, už když šel mluvit, říkal: Měl bych to zakončit nějakým vzletným provoláním. A bylo to právě to, které si už všichni pamatujeme.

Havel byl realista, on si uvědomoval, že pravda a láska nezvítězí nad lží a nenávistí samy od sebe, že je k tomu zapotřebí osobní přínos každého z nás, přínos individuální zodpovědnosti. Ale v té zkratce na demonstraci to působilo takhle. A že si z toho někdo dělá legraci? On sám si z toho někdy dělal legraci. To není nic strašného. Ale jestli to někdo považuje za důkaz Havlovy morální nebo intelektuální ubohosti, tak to už se člověk musí ptát, co mají ti lidé proti pravdě a lásce?

Právě. Z těch slov se stala v podstatě nadávka - pravdoláskař. Přitom jsou to naprosto pozitivní pojmy. O čem podle vás vypovídá, že se to používá takto negativně?

Když o tom teď mluvíme, bavíme se vlastně s jistým zpožděním. Protože už když jsem se v roce 2016 ujal řízení Knihovny Václava Havla, skutečně mě někdy až zaráželo, kolik lidí - zejména na sociálních sítích - nám spílá do havloidů a pravdoláskařů a já nevím čeho ještě. Ale myslím, že když se na to dnes podíváte blíže, zjistíte, že ta doba je pryč. Výskyt těchto nadávek je v dnešní době na sociálních sítích mizivý a nemá žádnou odezvu. Vysvětluji si to tak, že doba, kdy se někteří lidé - jistě i z politických a prospěchářských důvodů - snažili snižovat odkaz Václava Havla, už prostě pominula.

Průzkumy veřejného mínění o největší postavě českých dějin posledních padesáti let, a některé se odehrály v loňském roce, ukazují, že 70 % lidí v tomto státě si myslí, že to byl Václav Havel. Druhý za ním, a nebudu jmenovat, skončil někdo, kdo má 9 %. Takže to ukazuje, jak odkaz zakořenil a jak úmyslné zlehčování už nemá váhu, protože ho nelze spojit s žádnou konkrétní vadou nebo činností nebo selháním v odkazu Václava Havla.

Mluvil jste o odkazu Václava Havla. Co je podle vás jeho nejdůležitějším odkazem, který společnosti zanechal?

O odkazu Václava Havla by bylo třeba mluvit hodně dlouho. Samozřejmě ten jeho základní odkaz, jak také stojí v zákonu č. 94 z roku 2012, je, že se zasloužil o svobodu a demokracii. Že stál u počátku a u těch nejdůležitějších kroků celé transformace Československa a poté České republiky z totalitní země v zemi demokratickou. Že se zasloužil o vznik demokratických institucí, ať šlo o nové pojetí Parlamentu včetně Senátu, Ústavního soudu a dalších institucí. Že se obrovskou měrou zasloužil o návrat naší země do mezinárodního společenství, společenství demokratických států, o nápravu často velmi poškozených vztahů se sousedy počínaje Německem, ale počítaje v to i Rakousko a další země. Že se zasloužil o nové bezpečnostní zakotvení České republiky v Severoatlantické alianci. A že významnou měrou přispěl nejprve k přiblížení a poté i k vstupu České republiky do Evropské unie. To jsou ty hmatatelné výsledky.

A ty nehmatatelné?

Nehmatatelný odkaz je stejně důležitý. A to v podobě jeho připomínek osobní zodpovědnosti každého z nás nejenom za náš vlastní osud, ale i za osud lidí kolem sebe a za osud lidí ve světě. Je to odkaz vzájemně mezilidské tolerance, který směřuje ke slušné a civilizované společnosti, která není věčně v zajetí vzájemných útoků a politických rozepří a skandálů, ale kde spolu lidé dokážou žít v harmonii, civilizovaně, slušně a také kulturně.

Unikátní snímky: 35 let s Václavem Havlem očima fotografa Ondřeje Němce

+41

Nadto byl Václav Havel i důležitou osobností kulturní scény.

Pochopitelně je u Václava Havla jako velké kulturní postavy nezanedbatelný i kulturní odkaz. On už jako prezident začínal tím, že znovu otevřel Pražský hrad normálním lidem. Zkultivoval to příšerné prostředí, které tam existovalo, a snažil se sám přispět jak ke zvelebení Pražského hradu, ke konání nejrůznějších konferencí a kulturních událostí v Praze a republice, tak i svým pokračujícím literárním dílem tuhle zemi zkrášlit.

Mají podle vás lidé o jeho odkaz vůbec zájem? Chybí Havlův hlas v naší společnosti?

Já jsem v tomto směru poměrně optimista. Byly doby, kdy se zdálo, že všechno běží svým tempem, že se nám daří a že vlastně toho na vylepšování tolik nemáme. V tu dobu si lidé důležitost Havlova odkazu tak neuvědomovali. Ale v dnešní době, která je do značné míry krizová, tady v Knihovně Václava Havla zaznamenáváme, že se obrovské množství lidí k tomu odkazu hlásí, že se na něj ptá, že se o něm chce něco dozvědět. Uvědomují si, že právě ten hlas zodpovědnosti, slušnosti a tolerance tady bolestně chybí.

A jsou to i mladí lidé? Dokáže Václav Havel inspirovat i mladou generaci?

Jsou to z velké části mladí lidé. Ať už diváci a posluchači, kteří chodí k nám do knihovny nebo sledují naše pořady na internetovém televizním kanálu Havel Channel, ale i mladí lidé v nejrůznějších občanských a neziskových organizací. Koneckonců i to velmi masové hnutí MIlion chvilek za demokracii se otevřeně hlásilo k odkazu Václava Havla. Hlásí se k němu řada politiků, kteří jsou spojeni s nastupující vládou a s nastupující mladší politickou garniturou. Čili mám pocit, že odkaz Václava Havla je v bezpečí, i když je ho třeba neustále připomínat a vracet se k němu.

Což je vlastně práce Knihovny Václava Havla. Na co kladete největší důraz?

Činností, kterým se věnujeme, je celá řada. Nejen šíření informací o jeho odkazu, ale především zachováváním prostoru pro diskuzi a debaty lidí o aktuálních otázkách současnosti. A to lidí nikoli jednoho politického názoru, ale z různých stran demokratického politického spektra, protože tak si to Václav Havel představoval, když knihovna začínala. Nechtěl žádné muzeum, kde by byly vyvěšené jeho medaile a taláry, on chtěl prostor pro debatu, pro rozhovory. To se snažíme v plné míře naplňovat. A to nejenom v samotné knihovně, v našem sále; my nejsme žádná pražská kavárna, ať si o tom myslí, kdo chce, co chce. Já trávím každý měsíc zhruba týden ježděním po malých i větších městech po celé republice. Debatuji se studenty, s občany v nejrůznějších klubech, knihovnách, školách a tak podobně. A nejenom v České republice, ale i různě po světě, protože odkaz Václava Havla má obrovskou váhu i v mezinárodním měřítku.

Jak u Václava Klause, tak u Miloše Zemana je patrná snaha obsadit co největší prostor a domoci se co největšího podílu na moci. Ať už to Ústava dovoluje, nebo s tím nepočítá. A to je diametrální rozdíl od Václava Havla, který měl k moci vždycky ambivalentní vztah.
Michael Žantovský

Už jste hovořil o průzkumech veřejného mínění. Je tu také šetření agentury STEM/MARK z října 2019, ve kterém Václava Havla lidé vyhodnotili jako nejlepšího polistopadového prezidenta. Jak se podle vás po jeho odchodu prezidentský úřad proměnil? A jaký vliv na to má přímá volba, kterou mimochodem Havel prosazoval?

To máte úplně pravdu: Václav Havel přímou volbu prosazoval, i když možná by kroutil hlavu nad jejími následky. Ale je bezesporu pravda, že způsob, kterým dva jeho následníci vykonávali prezidentský úřad, byl značně odlišný od toho, jak ho vykonával on. A jenom částečně to lze vysvětlit přímou volbou a tím, že prezident zvolený občany může mít pocit - i když Ústava mu v tomto moc oporu neposkytuje, že má jakýmsi způsobem silnější mandát než prezident, který je volen Parlamentem a může být také Parlamentem odvoláván.

Rozdíl je ale určitě také v osobních vlastnostech a osobních kvalitách Václava Havla a jeho následníků. Jak u Václava Klause, tak u Miloše Zemana je patrná snaha obsadit co největší prostor a domoci se co největšího podílu na moci. Ať už to Ústava dovoluje, nebo s tím nepočítá. A to je diametrální rozdíl od Václava Havla, který měl k moci vždycky ambivalentní vztah.

Jak se to projevovalo?

On si uvědomoval, že pro realizaci nějakých zásadních změn, které si přál, je moc nezbytná a politici se bez ní neobejdou. Současně si byl ovšem velmi vědom těch korumpujících aspektů moci, toho, co moc s lidmi dokáže udělat, a vědomě se tomu bránil. On je tím prezidentem, který řekl v proslovu v Kodani v roce 1991: Když jsem se stal prezidentem, stal jsem se sám sobě podezřelým. To ukazuje jeho opatrnost před mocí.

Pokud se mu dá něco vyčítat, tak vždycky vlastně spíš to, že v kritických chvílích dostatečně nevyužil mocenských nástrojů, které měl k dispozici, než že by jich zneužíval. A to je tady rozdíl.

Jaký moment považujete v politické kariéře Václava Havla za vrcholný okamžik?

Jeden z těch vrcholů byl samozřejmě na začátku. Protože příběh toho, jak člověk, který byl ještě v květnu 1989 ve vězení, se na konci roku stává prezidentem, má určité pohádkové rysy. Václav Havel si to uvědomoval a mluvil o tom, že to je trošku neskutečné. Euforie, která tuhle dobu provázela, byla jistě úžasná. Obliba, které se těšil, a respekt, kterému se těšil, byly také úžasné, takže jistě to byl jeden z vrcholů.

Ale on si také uvědomoval, že to takhle nemůže vydržet, že přijdou velmi těžké doby, velmi těžké chvíle, se kterými bude muset zápasit a kdy jeho popularita zákonitě utrpí. Ale to mu nikdy nebránilo snažit se o to, co si předsevzal. Jistě ten moment, kdy měla Česká republika novou Ústavu, znovu se stabilizovala na mezinárodní scéně, moment, kdy jsme vstoupili v roce 1999 do Severoatlantické aliance, to byly určitě vrcholy jeho prezidentského působení. Na druhé straně byly mezi nimi i velmi těžké okamžiky. Tím určitě nejtěžším, aspoň z jeho hlediska, bylo rozdělení Československé federace na konci roku 1992.

Jsou známá slova Václava Havla o tom, že „až to bude nejblbější, tak se to najednou začne obracet k lepšímu“. My teď čelíme už druhý rok covidové krizi, společnost je silně rozdělená, takže: Máte pocit, že už se to obrací k lepšímu?

To je v podstatě mýtus. To je mýtus blanických rytířů nebo artušovský mýtus v anglosaských dějinách. Skoro každý národ má nějakou takovouhle představu, že když to bude úplně nejhorší, tak se něco stane, přijde nějaký zachránce. V reálném životě to tak většinou není. A také si ani nemyslím, že bychom byli v tom nejhorším okamžiku. Myslím si, že nás čekají docela těžké doby, ale nejsou to problémy srovnatelné s tím, co zažívali naši předkové - války, hladomory a tak dále. Čili myslím, že musíme být také trochu vděčni za to, co máme. A samozřejmě musíme hledat nové politiky, nové vůdce. Jistě je mezi těmi, kteří teď dorůstají, nebo už nastoupili, celá řada velmi dobrých následovníků Václava Havla. Myslím si, že by to tak viděl i on.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované