Hlavní obsah

Klausovi navzdory. Jak Václav Havel nenápadně prosadil svůj otisk do Ústavy

Foto: ČTK

Václav Havel v den své abdikace na funkci prezidenta ČSFR v červenci 1992.

Reklama

16. 12. 2021 20:24

První český prezident se zasadil o to, že pravomoce hlavy státu jsou v několika bodech silnější, než autoři Ústavy původně navrhovali.

Článek

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

V sobotu uplyne deset let od úmrtí Václava Havla. Poslední československý a první český prezident bývá vyzdvihován hlavně za prosazování principů svobody, demokracie a dodržování lidských práv nebo za osobní zásluhy o přijetí České republiky do Severoatlantické aliance a Evropské unie.

Některé Havlovy přínosy jsou naopak trochu opomíjené. Mezi méně známé „stopy“, které za sebou zanechal, patří i jeho podíl na české Ústavě, včetně rozsahu prezidentských pravomocí.

Havel tak vlastně pomohl nastavit pravidla i pro současného prezidenta Miloše Zemana, který si vykládá pravomoce hlavy státu velmi široce a přisvojuje si například právo odmítnout jmenovat navrhovaného ministra.

V době, kdy text Ústavy vznikal, Havel nevykonával žádný úřad. Z funkce prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky odstoupil v červenci 1992. Do diskuzí o ústavním systému samostatného českého státu ve druhé polovině roku tak formálně promlouval jen jako soukromá osoba.

Bezpochyby si však uvědomoval, že není považován za běžného občana. Je to patrné i z obsáhlých poznámek k chystané Ústavě, které sepsal už v srpnu 1992. V úvodu sice zdůrazňuje, že nejde o nic víc než o „jeden z podkladů pro odborníky, k němuž mohou přihlédnout přesně jen v té míře, kterou sami uznají za vhodnou“. Ve skutečnosti se už tehdy obecně předpokládalo, že Havel bude na českého prezidenta kandidovat a uspěje, což se také později naplnilo.

Některé představy o ústavním uspořádání mohl Havel prosadit díky tomu, že měl sympatizanty mezi ústavními právníky i politiky, kteří měli novou Ústavu na starosti. V České národní radě, která byla předchůdkyní Poslanecké sněmovny, to byli například poslanci vládní ODS Petr Koháček a Hana Marvanová. Asi nejvíce se Havel mohl opřít o lidi z okruhu rovněž vládní Občanské demokratické aliance (ODA) v čele s právníkem Vojtěchem Ceplem, kteří měli při formování Ústavy klíčové slovo. V odborné rovině spoléhal Havel na rady profesora Vladimíra Klokočky, bývalého signatáře Charty 77.

Při komunikaci s autory Ústavy Havel používal několik různých způsobů.

„Svůj názor na podobu Ústavy sděloval jak ústně, tak i písemnými připomínkami, kterých sepsal několik. Některé vpisoval do textu vládního návrhu, jiné zpracoval formou souvislého textu,“ vzpomínali na Havlovy příspěvky bývalí právníci prezidentské kanceláře Brigita Chrastilová a Petr Mikeš, kteří napsali knihu o vlivu prvního českého prezidenta na právní řád.

Podle vzpomínek Hany Kordové Marvanové bylo důležité, že Havel hodnotově souzněl s tím, jak si Ústavu představovala většina tehdejších vládních poslanců. „Bylo to stejné myšlenkové prostředí, které usiluje o vládu práva nad mocí vládců. Ústavu jsme chápali jako hodnotový dokument, který vycházel z prvorepublikové Ústavy z roku 1920 a obsahoval pojistky fungování demokratického právního státu,“ zhodnotila pro Seznam Zprávy Kordová Marvanová, která je v současnosti pražskou radní za koalici Spojené síly pro Prahu.

Do procesu formování Ústavy se Havel snažil zapojovat ještě předtím, než o ní jednala vláda. Většina jeho připomínek se ale do textu dostala až při projednávání vládního návrhu na mimořádném výjezdním zasedání ústavně právního výboru České národní rady v první polovině prosince na zámku v Lánech, který po Havlově abdikaci na funkci prezidenta ČSFR přechodně využívali poslanci.

Výměna připomínek mezi Havlem a poslanci tehdy probíhala ve spiklenecké atmosféře.

Havlův životopisec Daniel Kaiser popisuje, jak pozdější hradní mluvčí Ladislav Špaček dovezl Václava Havla do restaurace ve Stochově, kam se ze zmíněného jednání v nedalekých Lánech přesunuli někteří poslanci.

Hlavním tématem jednání byla ústavní preambule, tedy úvodní slavnostní prohlášení, které má shrnovat základní ideje státu a určovat jeho směřování. I když preambule neobsahuje články a paragrafy, je důležitá pro interpretaci Ústavy.

Havel přišel s alternativním návrhem k vládní předloze preambule a jeho verze nakonec dostala přednost. Původně rozvláčnější, ale také pomlčkami rozčleněnou vládní verzi přepracoval do stručnější a zároveň vzletnější a souvislejší podoby, ze které zřetelněji vystupuje přihlášení se k základním demokratickým principům. Kromě odkazu na tradici první republiky se z jeho podnětu dostala do textu také zmínka o „dávné státnosti zemí Koruny české“.

Finální podobu preambuli vtiskl tehdejší předseda České národní rady Milan Uhde. Některé části vládního návrhu sice v textu zůstaly, celkově ale převažuje Havlův styl a formulace a podle někdejších prezidentských právníků Chrastilové a Mikeše se dá říci, že hlavním autorem preambule je on.

Jedním z důvodů, proč se budoucí prezident snažil udržet své angažmá při přípravě Ústavy v tajnosti, byla obezřetnost před tehdejším premiérem a šéfem ODS Václavem Klausem. Právě on se stal po vítězných volbách v roce 1992 dominantním politickým hráčem. S Havlem jako budoucím prezidentem sice Klaus počítal, nepřál si však, aby měl na Hradě silné pravomoce.

„Václav Klaus chtěl mít z Václava Havla královnu Alžbětu II. - setkat se s ním každý týden, poreferovat a vypít čaj. Prezident ho měl vyslechnout, pokývat hlavou a odebrat se jezdit na koni. Václav Havel se s touto rolí nechtěl spokojit,“ popsal s nadsázkou bývalý ministr a předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda, který byl v roce 1992 tajemníkem komise expertů pro přípravu Ústavy.

Havlovi nahrávalo, že Klaus tehdy dával přednost ekonomickým tématům a přípravě Ústavy se systematicky nevěnoval. O Havlových zásazích tehdejší premiér pravděpodobně příliš netušil.

Havel nemohl počítat s tím, že v nové Ústavě zůstanou některé pravomoci, které měl jako federální prezident, například navrhování zákonů. V některých bodech, na nichž mu záleželo, se mu nicméně podařilo dosáhnout svého.

Například u vetování zákonů. Místo původního návrhu, který prezidentovi umožňoval vracet Poslanecké sněmovně pouze návrhy ústavních zákonů, mu konečná verze Ústavy dala právo vetovat i návrhy běžných zákonů.

Na Havlův popud se v Ústavě rovněž zakotvilo právo prezidenta sjednávat (a nejen pouze ratifikovat) mezinárodní smlouvy. Z jeho iniciativy se také rozšířila působnost hlavy státu při styku s vládou. Konzultace a spolupodepisování rozhodnutí Ústava původně omezovala na úroveň prezident-premiér. Havel však dosáhl, aby nejvyšší ústavní činitel měl právo jednat i s jednotlivými ministry. Prezident tak nezůstal odkázaný jen na kontakt s předsedou vlády, jak by to zřejmě vyhovovalo Václavu Klausovi.

S některými nápady, které považoval za důležité, Václav Havel před devětadvaceti lety neuspěl. Šlo například o myšlenku, aby mohl jmenovat úřednickou vládu, která by nemusela žádat o důvěru až do jednoho roku po svém nástupu.

Havel se zpočátku také přikláněl k přímé volbě hlavy státu. Zdůrazňoval, že prezidentova legitimita by měla být odvozena od jiného voličského sboru, než který dává důvěru vládě, a neměla by ho tudíž podle něj volit Poslanecká sněmovna. K výslednému řešení, že hlavu státu volí obě parlamentní komory, byl smířlivý. V jeho případě k tomu však došlo až při druhé volbě v roce 1998, při té první v roce 1993 Senát ještě nebyl obsazen.

Aktualizace 22:25: V předposledním odstavci jsme odstranili nepřesnou informaci ohledně neúspěšného požadavku na právo prezidenta rozpouštět Poslaneckou sněmovnu po třech neúspěšných pokusech vlády o získání důvěry.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované