Zázrak podle ekonoma: v lednu inflace dvě procenta

V Česku existuje několik velkých hráčů, kteří podle ekonoma Petra Zahradníka, člena Národní ekonomické rady, mohou držet ceny vysoko. Je zde omezená konkurence, což je jeden z důvodů vysokých cen zboží i potravin, říká v rozhovoru pro SZ Byznys. Zmiňuje také, že vláda by neměla šetřit na projektech, na které mohou jít peníze z EU, a říká, že plán ČNB ohledně inflace je nerealistický.

Vláda před časem představila konsolidační balíček. Jeho finální podobu ale stále upravuje. Jsou podle vás tato opatření dostatečně ambiciózní?

Pokud je ambicí opravdu zastavit neblahý vývoj veřejných financí a v relativně krátkém období zamezit dalšímu prohlubování jak běžného schodku, tak strukturálního deficitu, tak si myslím, že je asi naplnitelný. Myslím si, že to je opravdu docela vhodná kombinace jak restriktivních opatření na příjmové straně, to znamená relativně citlivé zvyšování daní, s úsporami na té výdajové straně.

Z hlediska delší perspektivy, z hlediska toho, že bychom se měli z té neblahé situace nějakým způsobem proinvestovat, tak mi to přijde zaprvé relativně nedostatečné rozsahem, protože rozpočet už v současné době je v řádu zhruba dvou bilionů korun a deficit se pohybuje někde na úrovni 300 miliard, přičemž balíček pracuje v té velkorysé variantě na obou dvou stranách zhruba s částkou 140–150 miliard korun, což nestačí.

Zadruhé, obrovský deficit vidím v mentálním nastavení. Mně to přijde, že to je řešení problémů minulých válek nebo minulého myšlenkového nastavení. Já osobně bych byl daleko více pro moderní formy financování.

Výdaje spojené se spotřebou bych samozřejmě nemilosrdně osekával, ale výdaje, které jsou spojené s budoucími investicemi, které nás mohou s odpuštěním „nakopnout“ do budoucna – a zelená transformace v současné době dává prostor pro tyto investice opravdu v řadě různých odvětví – tam bych byl daleko benevolentnější a nepovažoval bych tyto investice za prohlubování dluhů, ale naopak za veřejnou podporu budoucí prosperity.

Co se týče úspor, největší změna v balíčku se bude týkat tzv. Národních dotačních titulů, kde se má ušetřit 54,4 miliardy korun. Koho se ten škrt ale vlastně dotkne? Zatím to není úplně jasné.

Je to vůbec největší položka ze všech v celém balíčku, nic objemnějšího v něm nenajdeme. Měla by se týkat dotací v oblasti zemědělství zhruba v objemu nějakých 15 až 20 miliard korun, potom dotací v oblasti resortu práce a sociálních věcí a Ministerstva průmyslu a obchodu rovnoměrným podílem.

Za předpokladu, že by tyto prostředky byly nějakým způsobem vykrytelné z velkorysého rejstříku financování Evropské unie, tak budiž. Ale varovný prst bych vztyčil v oblastech, kdy by šlo o škrtání národních dotací, které slouží jako národní spolufinancování právě pro využívání evropských fondů. Tady totiž dlouhodobě platí, že „za jednu vynaloženou korunu dostáváme pět nebo 6 korun z evropského rozpočtu“. Tento typ fiskální konsolidace by mi nepřišel úplně prozíravý.

Budou se škrty týkat třeba podpory výstavby solárních elektráren, nebo naopak spotřebitelů, kteří nyní mají odpuštěny tzv. poplatky za zelenou energii?

Spotřebitelů se to asi dotkne ve velmi malé podobě. Co se týče oblasti fotovoltaiky, mám pocit, že návrh necílí na nové instalace, ale na ty stávající, které byly pořízeny do roku 2010, kde bych to v nynější situaci považoval i za legitimní, protože tito investoři mají už dávno dosažen výnos investice a mám pocit, že další podpora tohoto modelu podnikání není veřejným zájmem.

Pak si myslím, že hodně moc záleží na provedení hodnocení, kde národní dotace mají smysl a kde ne. To si myslím, že je univerzální problém celého balíčku, že hodnocení dopadů nebylo důsledným způsobem provedeno.

Zhodnocením myslíte dopady balíčku do reálné ekonomiky?

Pořád se řeší jen to, co přinese ten vlastní krok, tedy jakou znamená úsporu, respektive dodatečný příjem, ale co potom bude následovat, jaké chování aktérů to vyvolá, to bylo dosti podceněno. Jsme zase u těch ambicí.

Pokud je ambicí toho balíčku krátkodobé nebo střednědobé ozdravení veřejných financí spíše tím statickým způsobem, budiž. Ale nějaký dlouhodobý pohled na to, jakým způsobem by veřejné finance měly být definovány s ohledem na potřeby třetí dekády jedenadvacátého století? A to jak ekonomické, tak společenské, environmentální. V tom si myslím, že roli neplní a nejsem si jist, zda vůbec byl smysl, aby tuto roli plnil.

Mluví se dlouhodobě o tom, že je třeba spořit ve veřejné správě. Každý ministr financí, každý premiér, všichni si berou na pranýř státní správu, že tam se dá ušetřit, že je přebujelá a podobně. Vy jste nedávno zmínil možnou úsporu 11 miliard korun. Ale kde ve státní správě nebo veřejné správě tyto úspory najít? Protože samotná veřejná správa se proti tomu vehementně brání.

Ta rezistence tam je zcela určitě zřejmá a z pohledu zaměstnaných lidí dokonce i pochopitelná. Řekl bych, že to nepůjde jinak, než že se změní celý systém.

Každá zahraniční zkušenost je obtížně přenositelná, ale vidím inspiraci v případě Estonska, které někdy už před zhruba 10 lety vytvořilo tzv. klastrový systém veřejné správy. V podstatě na jedno místo sdružilo resorty i ministerské objekty, které mají nějaké funkční synergie mezi sebou. Díky tomu se obrovsky ušetřilo na podpůrných aktivitách. Velmi výrazně se ušetřilo i právě na výzkumné nebo odborné činnosti a došlo k úsporám v řádu nějakých zhruba 2 procent estonského HDP, což je dost.

Navíc v Estonsku došlo k digitalizaci agend, takže „přenášení papíru z jedné kanceláře do druhé“ bylo nahrazeno virtuální komunikací po sítích. Myslím si, že toto je cesta. Ale nejsem si úplně jistý, že česká veřejná správa je na toto připravena, a dokonce i z úst architektů u nás prováděné konsolidace, jak digitalizace, tak nalézání synergií, tak i to hodnocení dopadů, je velmi bagatelizováno. Já si myslím, že to je chyba, ale prostě je to realita.

Balíček úspor stále pracuje s rozpočtovým schodkem ve výši stovek miliard korun na příští roky. Znamená to zvyšování dluhu, což je významný proinflační faktor. Jste optimista, že se inflace na přelomu roku dostane na dvě procenta, jak si přeje Česká národní banka?

Za předpokladu, že by dluh pokrýval opravdu budoucí investiční aktivity, tak to i s tím dopadem na tu inflaci nemusí být tak hrozné, protože podle mě byla inflace způsobena určitými formami tržních selhání nebo strukturální neschopností – nejenom naší ekonomiky – reagovat na šoky, kterými jsme si v uplynulých třech letech prošli.

Jinými slovy, kdyby ten dluh nebyl určen na krytí dluhů nebo krytí deficitu minulé spotřeby zejména v oblasti penzí, ale i dalších, a naopak byl spojen s tím, že by byl stát klíčovým spouštěčem veřejných investic do budoucna, tak si myslím, že by to mělo i relativně dobrý efekt.

A teď k naplnění představ. Myslím si, že v současné době už nemůže být pochyb o tom, že standardní poptávková inflace je dominantním faktorem, který stojí za výsledným inflačním číslem. Před rokem to zcela určitě byly i faktory, které byly spojené se skokovými změnami cen energetických vstupů a dalších záležitostí, plus poruchy v dodavatelských řetězcích.

Teď si myslím, že když se tyto faktory propsaly do těch dalších fází ekonomického procesu, jsou viditelné v potravinách, službách, koneckonců na trhu práce, tak už jsou to typické poptávkové faktory.

Můžeme tedy na přelomu roku dosáhnout dvouprocentního cíle?

Byl by to téměř zázrak, když se v současné době pohybujeme na čísle, které začíná osmičkou.

Rozhodně bych nespoléhal na vysoký statistický základ předcházejícího období. Ale důležitý je u nás přehřátý trh práce a to, že u nás ceny řady položek spotřebitelského koše jsou vyšší nejenom v porovnání s Polskem, což by z hlediska kupní síly bylo odůvodnitelné, ale i v porovnání s Rakouskem či Německem, což odůvodnitelné není. A není tady snaha tyto bubliny propíchnout.

Navíc, i kdyby teď Česká národní banka reagovala, tak se to ve výsledku na přelomu roku určitě nepromítne.

Jakou tedy čekáte inflaci příští rok?

Na přelomu letoška a příštího roku – i když v těch rozbouřených vlnách je opravdu velmi těžké to odhadovat – někde mezi 4 a 5 procenty s tím, že v průběhu příštího roku to může vést ke kontinuálnímu snížení. Ale čeho bych se bál? Toho, že právě v tom příštím roce sice nastane efekt nízkého statistického základu (inflace se tedy sníží, pozn. red.), ale faktory nebo příčiny inflace nevyřešíme a inflace začne růst v těch letech následujících.

Zmínil jste, že spotřebitelské ceny jsou vysoké nejenom ve srovnání s Polskem, ale i mnohem bohatšími zeměmi. Jak tedy propíchnout tu českou inflační bublinu? V čem vidíte problém?

Problém není jen jeden. Český spotřebitel je v tomto ohledu velmi otrlý a nechá si hodně líbit. Měl by být daleko aktivnější na trhu. Ale to se lehce říká, hůř se to provádí.

Druhý problém je asi v tom, že u maloobchodního trhu, tedy u podstatné části spotřebitelského koše, je konkurence omezená.

Existuje podle vás v českém maloobchodu oligopol, tedy kdy několik velkých hráčů kontroluje trh a ceny?

Ta implicitní dohoda ohledně oligopolu mi přijde jako velmi blízká realitě.