Česko sází na jádro. Poptávka po elektřině ale na nové reaktory nečeká

Přestože se o jaderné renesanci mluví a píše někdy od začátku milénia, podíl jádra na světové výrobě elektřiny se od té doby výrazně snížil. Mezi lety 2001 a 2025 skoro o polovinu, na nejnižší úroveň od roku 1980.

Příčinou poklesu je rostoucí poptávka po elektřině a prakticky stagnující výroba právě z jádra. Ta za poslední čtvrtstoletí stoupla jen o 8 procent. Pro srovnání, výroba ze solárních elektráren se mezitím zvýšila o více než 200 tisíc procent. Společná výroba ze slunce a větru pak vloni dosáhla přibližně dvojnásobku globální výroby jaderných elektráren.

Jedním z hlavních důvodů rozdílného tempa rozvoje těchto zdrojů je jejich odlišná škálovatelnost. Zatímco obnovitelné zdroje sestávají většinou z hromadně vyráběných a unifikovaných komponent, prakticky každá jaderná elektrárna je ve své podstatě originál, který - společně například s kosmickou technikou nebo výrobou polovodičů - stále patří mezi nejsložitější inženýrské výtvory vůbec.

Zatímco tedy samotná výstavba obnovitelných zdrojů trvá řádově měsíce a někdy ji lze i částečně automatizovat, výstavba jaderné elektrárny zabere v průměru vyšší jednotky let a zvláště v euroatlantické oblasti je v podstatě pravidlem nárůst zpoždění oproti původním plánům i o stovky procent.

Jako příklad může sloužit jeden z posledních jaderných bloků dokončených v EU, Flamanville 3, stojící na severu Francie. Namísto plánovaných čtyř a půl let se jeho výstavba protáhla na více než 17 roků. Úměrně tomu vzrostly také náklady, z původně plánovaných 3,3 miliardy eur na více než 13, respektive téměř 24 miliard při započtení financování.

Zmíněný rozdíl ve škálovatelnosti následně ovlivňuje investice i plány na výstavbu nových zdrojů. Jako příklad mohou posloužit závazky z klimatické konference COP28. V jejím průběhu se více než 130 zemí zavázalo ke ztrojnásobení globální instalované kapacity obnovitelných zdrojů. Následoval závazek 25 zemí, včetně Česka, ke ztrojnásobení celosvětové kapacity jaderné energetiky.

Prvním rozdílem je časový horizont. Zatímco ke ztrojnásobení instalovaného výkonu obnovitelných zdrojů má dojít do roku 2030, cílovým datem pro ztrojnásobení jádra je rok 2050.

Druhým rozdílem je šance na splnění těchto cílů. Loňská analýza Mezinárodní energetické agentury (IEA) uvádí, že v případě obnovitelných zdrojů lze do roku 2030 očekávat 2,6násobné zvýšení instalované kapacity oproti referenčnímu roku 2022. S ohledem na to, že odhady IEA ohledně rozvoje obnovitelných zdrojů byly v minulosti opakovaně revidovány směrem nahoru, nelze vyloučit, že cíle z COP28 bude nakonec dosaženo i navzdory zmíněné predikci.

Vyloučeno není ani ztrojnásobení jaderné kapacity do roku 2050, jen je v tomto případě šance o mnoho menší. Podle IEA by stávající a ohlášené energetické politiky vedly k nárůstu jen o necelých 60 procent. Podle Světové jaderné asociace je ztrojnásobení možné, jen by se tempo výstavby nových reaktorů muselo oproti dnešku zvýšit přibližně šestinásobně. Ve státech OECD by splnění tohoto cíle znamenalo navýšení souvisejících investic ze současných 12 na až 200 miliard dolarů ročně v průběhu 30. let.

I kdyby ke ztrojnásobení nakonec nějakým způsobem došlo, bude v roce 2050 jádro vyrábět pouze zlomek toho, co obnovitelné zdroje. Podle IEA se někdy kolem poloviny příštího desetiletí stane celosvětově největším zdrojem elektřiny fotovoltaika (podle agentury BloombergNEF k tomu má dojít už během příštích šesti let). Do poloviny století by pak podle scénářů předních energetických společností a agentur - od japonské IEEJ až po britskou BP - měly obnovitelné zdroje pokrývat většinu globální poptávky po elektřině.

Podíl jádra by se podle stejných scénářů měl v průměru pohybovat kolem 8 až 9 procent. Namísto proklamovaného růstu tak bude spíše bojovat o udržení stávajícího podílu. Návrat k pozici, kterou měla jaderná energetika na svém vrcholu v polovině 90. let, se podle současných scénářů jeví jako značně nepravděpodobný.

Jádro dnes rozvíjí hlavně Čína, která má aktuálně rozestavěno 38 reaktorů, což je více, než staví zbytek světa dohromady. I přesto, že čínská flotila je druhá největší hned za USA, je zde podíl jádra na výrobě elektřiny velmi malý a na rozdíl od obnovitelných zdrojů roste jen velmi pomalu. Zatímco ještě v roce 2008 vyrábělo čínské jádro přibližně pětinásobek elektřiny ze slunce a větru, dnes je tento poměr opačný.

Dlouhodobým cílem Pekingu je dosažení podílu na úrovni přibližně 18 procent, tedy méně, než jaký je současný podíl jádra na výrobě elektřiny v EU.

V rámci EU je nyní ve výstavbě jediná jaderná elektrárna, a tou je maďarský projekt Paks II, realizovaný a financovaný ve spolupráci s Ruskou federací. Jeho další osud je značně nejistý, neboť nová vláda se rozhodla provést kompletní revizi projektu s cílem prověřit, zda vůbec, případně za jakých podmínek má smysl v něm dále pokračovat. Podle původních prohlášení z roku 2017 měla být elektrárna spuštěna už v průběhu letošního roku. Namísto toho byla po mnoha odkladech zahájena výstavba až letos v únoru. Stávající odhady mluví o možném spuštění prvního bloku nejdříve na konci roku 2034.

Časový skluz se ale týká i dalších projektů, včetně připravované elektrárny na severu Polska. Mezi lety 2014 až 2024 zde došlo k posunu očekávaného termínu spuštění o celých 16 let, aniž by mezitím vůbec došlo k zahájení výstavby.

Ani projekty, které už běží celé roky, nemají zdaleka vyhráno. Příkladem může být britský Hinkley Point C, který měl být podle původního plánu v provozu už od roku 2025. Postupně však docházelo k posunu očekávaného termínu spuštění, nejprve na rok 2027, poté 2029 a naposledy na 2030, přičemž ani to nemusí být konečné datum.

Čtyři jaderné bloky v Dukovanech a dva v Temelíně představují dohromady největší domácí zdroj elektřiny s podílem na výrobě přes 40 procent. V červnu 2025 byla podepsána smlouva na výstavbu dalších dvou bloků v Dukovanech, příští rok má být rozhodnuto o případném rozšíření Temelína.

V souvislosti s korejskou společností KHNP, která vyhrála tendr v Dukovanech, je odborníky skloňována její dosud jediná zahraniční reference ze Spojených arabských emirátů. Přestože výstavba byla i zde provázena řadou zpoždění, byl každý ze čtyř reaktorů elektrárny Baráka uveden do komerčního provozu za přibližně devět let od zahájení výstavby, což lze v rámci sektoru stále považovat za velmi dobrý výkon.

Uvidíme, zda bude zopakován i v Česku. Nový, o rok posunutý harmonogram počítá se zahájením výstavby v roce 2030, přičemž první blok by měl zahájit zkušební provoz sedm let poté. To je značně ambiciózní plán, neboť KHNP zde sice vychází z osvědčené technologie APR, samotný projekt však musí být přizpůsoben českým podmínkám a domácím i evropským požadavkům na jadernou bezpečnost.

Ani úspory z rozsahu při výstavbě dvou reaktorů v rámci jedné lokality nebudou tak výrazné jako u čtyř bloků v případě elektrárny Baráka. Náročné bude i zajištění logistiky. V Emirátech bylo možné dopravit nadrozměrné díly prakticky až na staveniště pomocí námořní dopravy. Do Dukovan budou tyto díly putovat po řece a následně po silnici, což si vyžádá řadu nákladných dopravních opatření.

Poměrně neobvyklé bude použité chlazení – zatímco v Baráce na pobřeží Perského zálivu jsou reaktory chlazeny pomocí mořské vody, nové bloky v Dukovanech se s ohledem na nedostatek chladící vody budou spoléhat na hybridní chlazení. To spočívá v kombinaci chladících věží s tzv. suchým chlazením v rámci jednoho celku, což s sebou přináší řadu nových technických výzev.

Co by výstavbu v Dukovanech mělo naopak urychlit, je použití systému kontroly a řízení od firmy Westinghouse, která v minulosti dodávala stejný systém i pro jadernou elektrárnu Temelín.

Zpoždění dukovanského projektu je i přesto prakticky jisté. Otázkou je pouze, o kolik se výstavba nakonec protáhne a kdo ve výsledku zaplatí vzniklé vícenáklady, což je věc, o které v některých případech rozhodují až mezinárodní arbitráže. Takový spor se shodou okolností nevyhnul ani elektrárně Baráka.

S ohledem na financování formou zvýhodněné státní půjčky může mít jaderná výstavba dopad i na veřejné finance. Podle analýzy ministerstva financí lze tímto způsobem zajistit výstavbu nových bloků nejen v Dukovanech, ale i v Temelíně. Tento závěr však stojí na celé řadě podmínek a předpokladů, které nemusí být v praxi splněny. Patří mezi ně například zvládnutí tlaků, které budou veřejné finance zatěžovat v souvislosti se stárnutím populace, klimatickou změnou nebo rostoucími výdaji na obranu. Analýza také počítá se strukturálním schodkem do 0,75 procenta HDP, přičemž jeho očekávaná hodnota na příští rok je 3,5 procenta HDP.

Případné zpoždění jaderné výstavby a s ním spojený růst nákladů by pak v kombinaci s dalšími faktory mohly stát rychleji přiblížit k hranici dluhové brzdy, což by výrazně omezilo prostor pro ostatní veřejné investice.

Řešení problémů se zpožděním při výstavbě a souvisejícími vícenáklady dnes jaderný průmysl vidí hlavně v konceptu malých modulárních reaktorů (SMR).

Ten je - podobně jako v případě obnovitelných zdrojů - založen na standardizovaných modulech, které mají být sériově vyráběny v továrním prostředí a následně kompletovány až v místě stavby. To by mělo umožnit zkrácení celkové doby výstavby a omezit investiční rizika.

Přestože vývojem SMR se ve světě zabývají desítky společností, většina projektů zatím existuje pouze na papíře. V komerčním provozu jsou nyní jen dva zástupci SMR, jeden v Rusku a druhý v Číně. O skutečně sériové výrobě těchto reaktorů tak prozatím nemůže být řeč.

Vývoj SMR řeší i britská firma Rolls-Royce, kterou si společnost ČEZ vybrala jako svého strategického partnera.

První reaktor Rolls-Royce by u nás měl být postaven v těsném sousedství elektrárny Temelín. Další by měly následovat v lokalitách Tušimice a Dětmarovice. Celkově chce ČEZ vybudovat šest reaktorů této kategorie do konce 40. let. První plány mluvily o spuštění temelínského SMR v roce 2032. Následně byly posunuty na rok 2034, pak 2035 a nyní se hovoří obecněji o spuštění ve druhé polovině 30. let.

Ještě předtím by měly reaktory Rolls Royce vyrůst v areálu britské elektrárny Wylfa. Jestli se podaří splnit sliby a dosáhnout požadovaných úspor díky modulární konstrukci, je otázkou, na jejíž odpověď si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. V USA byly kvůli financím v poslední dekádě zastaveny hned dva modulární projekty. Jeden „velký“ a druhý v kategorii SMR, který měl být prvním zástupcem svého druhu na západě. Velkou výzvou také bude – v případě dokončení vývoje – přechod z prototypů na ziskovou a udržitelnou sériovou výrobu.

Navíc – přijdou-li někdy malé reaktory na trh, budou čelit stále větší konkurenci obnovitelných zdrojů. Kromě těch tradičních, jako je slunce nebo vítr, budou SMR konkurovat i nové technologie, jako jsou například pokročilé geotermální systémy s potenciálem pro výrazné snížení ceny a zajištění nepřetržitých dodávek energie prakticky kdekoliv.

V Česku bude už jen s ohledem na životnost stávajících bloků představovat jaderná energetika významný nízkoemisní zdroj i ve druhé polovině tohoto století. Současně ale není realistické očekávat, že jádro samo o sobě vyřeší všechny problémy domácí energetiky. Ani při výrazném rozšíření jaderných kapacit nebude schopné samo pokrýt spotřebu v období vysoké zimní poptávky, zatímco v létě bude stále více čelit konkurenci velmi levné výroby z fotovoltaiky.

Česko tak stojí před podstatně složitějším úkolem než jen postavit nové reaktory. Pokud nedokážeme dostatečně rychle rozvíjet domácí obnovitelné zdroje, flexibilitu a akumulaci, vyplní mezeru vzniklou po konci uhlí především dovážený plyn.

O to problematičtější je spoléhat na představu, že v Česku zvládneme postavit nové bloky rychleji, než se to v posledních desetiletích dařilo v řadě západních zemí, které mají s podobnými projekty podstatně větší zkušenosti.

Naše energetická politika by proto měla být připravena i na variantu, že nové jaderné bloky přijdou později a budou dražší, než se nyní očekává. To znamená vedle jádra rozvíjet i jiné zdroje a technologie, včetně těch, které dnes nejsou tak politicky populární, jako je například větrná energetika.

Stejně důležitá je přitom i transparentnost rozhodování. Snaha omezovat veřejný přístup ke klíčovým smlouvám souvisejícím s Dukovany je v tomto ohledu krokem opačným směrem.

Jaderná renesance není pro Česko důvodem k tomu, abychom celou energetickou transformaci vsadili na jednu kartu. Energetická bezpečnost nebude v budoucnu stát na jediném zdroji, ale na naší schopnosti vytvořit takový mix, v němž se jádro a další technologie budou vhodně doplňovat.