Tisíce tun masa a zeleniny. Proč je musí Česko dovážet

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V sérii verdiktů odmítají tuzemské soudy žaloby koncernu Agrofert, aby Státní zemědělský intervenční fond (SZIF) proplatil evropské dotace, které mu zablokoval. Největší ztrátu po 75 milionech korun zaznamenaly dceřiné společnosti Vodňanská drůbež a SPV Pelhřimov.

Politický podtext je zřejmý. Spor řeší dotace z období, kdy byl šéf Agrofertu Andrej Babiš premiérem a mohl tedy být ve střetu zájmu. Z pohledu většiny zemědělců však o mnoho nejde. Agrofert se proti verdiktům odvolal, SZIF navíc nezpochybnil hlavní dotační položku, kterou byly také v Babišově premiérském období přímé platby na obdělávanou půdu nebo chov zvířat. Konglomerát navíc inkasuje průběžně další zemědělské dotace, například loni obdržel od zemědělského fondu 852 milionů.

Soudy Agrofertu však mají důležitou symbolickou hodnotu. Upozornily na dlouho neřešený problém, že Česko má příliš mnoho příliš velkých zemědělských podniků – vedle největšího Agrofertu například Rabbit, Agro-Měřín, Spojené farmy, JTZE, Úsovsko a další, které v zásadě jen udržují v chodu zkostnatělé výrobní kapacity z dob socialismu.

Na druhé straně chybějí malí zemědělci, kteří dokáží reagovat na potřeby trhu. Tím se snižuje výkonnost celého agrárního sektoru, upozorňuje analytik Petr Havel. „Větší počet menších zemědělců by dokázal podobně jako v Polsku zajistit nižší cenu vstupní suroviny. Zpracováním těchto surovin navíc rodinné farmy dosáhnou vyšší přidané hodnoty,“ vysvětluje.

Viditelným projevem zemědělských potíží Česka je závislost na cizích potravinách. A nejde jen o tropické ovoce nebo kávu. Výpadek tradiční tuzemské produkce musí každoročně vyrovnat stovky tisíc tun vepřového, desítky tisíc tun drůbežího i hovězího masa z ciziny, dovoz překračuje vývoz o 150 tisíc tun brambor, o zhruba 50 tisíc tun cibule, mrkve, zelí nebo okurek.

Průběžně se to zhoršuje. „Soběstačnost v produkci vepřového se snížila z 98 procent v roce 1998 na 40 procent v roce 2023. V produkci jablek jsme byli soběstační, ale v roce 2023 jsme pokryli domácí spotřebu ze 67 procent,“ vypočítává předseda Agrární komory Jan Doležal. Nebezpečný trend podle něho ohrožuje „potravinovou bezpečnost Česka“. Už dnes jsou potraviny zbytečně drahé vinou nákladů na pohonné hmoty, skladování a marže překupníků. „To pak způsobuje nestabilitu cen potravin na pultech,“ vysvětluje Doležal, proč ceny v tuzemských supermarketech skáčou nejvíc z celé Evropy.

Skutečnost, že Česko dováží potraviny, které by zemědělci uměli vyprodukovat, je podle místopředsedy Asociace soukromého zemědělství (ASZ) Jana Štefla „důsledkem chybně praktikované zemědělské politiky“.

Česko ročně utratí za podporu zemědělců 40 miliard korun převážně z evropských zdrojů. „Dotační prostředky neustále a opakovaně směrujeme především k největším zemědělským podnikům, které produkují výhradně základní komodity, jako jsou především obilí, řepka, kukuřice a mléko, a žádnou další hodnotu k nim nepřidávají,“ popisuje základní chybu zástupce šéfa ASZ.

U obilí a mléka dochází dokonce k nadprodukci. „Zatímco ročně dovezeme 40 tisíc kamionů zeleniny a ovoce, tak naopak vyvezeme 120 tisíc plně naložených kamionů s nezpracovaným obilím,“ dodává místopředseda. Přitom přebytek v obchodu s obilím, který loni dosáhl 20 miliard korun, nepokryje ani polovinu částky, kterou doplácíme za zeleninu a ovoce.

Neschopnost pokrýt spotřebu potravin řešily české země už v dávné historii. Nejslavnější byla reforma z druhé poloviny 18. století, pod níž se podepsal kancléř habsburské monarchie Václav Antonín z Kounic. V zájmu zvýšení produkce se mu podařilo zrušit ekonomicky neefektivní nevolnictví a robotu z větší části nahradit běžnými obchodními vztahy mezi sedláky a feudální vrchností.

Historik Franz Szabó v Kounicově biografii upozorňuje, že to nešlo bez dohody kancléře s feudály, kteří se museli vzdát kontroly nad poddanými a dokonce jim byli nuceni častěji pronajímat vlastní půdu. Najít společný jazyk se podařilo až po desetiletí sporů, když se ke zrušení roboty na svých panstvích v roce 1777 odhodlal hlavní kritik Ferdinand z Lobkovic.

Teoreticky by šlo také dnes zajistit soběstačnost v potravinách rozdělením půdy většímu počtu sedláků, jak připouští analytik Havel, přesto se však historie opakovat nemůže. Dnešní politici nemají stejnou motivaci k obtížné reformě jako jejich dávní předchůdci – výpadek úrody dnes nevede k hladomoru, ale „jen“ ke zvýšení dovozů.

Ještě důležitější však je, že případní noví adepti na zemědělce nemají k dispozici půdu, která byla v uplynulých letech kompletně zprivatizována a stala se nástrojem finančních spekulací. Zároveň současní „feudálové“, tedy agrokoncerny, nejsou ve srovnání s urozenými předchůdci přístupni argumentům, že by měli prospět obecnému blahu a své polnosti rozdělit.

„Moc se toho měnit nedá. Systém je zakonzervovaný v určité struktuře a na změnách nemá nikdo zájem,“ tvrdí rezolutně Havel. Efektivitu proto lze zvyšovat jen ve stávající struktuře a to podle experta znamená „přenastavit dotace“ ve prospěch menších firem a přitom zajistit „ubývání byrokracie“.

V tom se nakonec shodnou všichni zemědělští hráči. Šéf Agrární komory, která zastupuje také velké podniky, ovšem připomíná, že dotace nelze úplně odebrat ani agrokoncernům. „Dotační systém by měl kompenzovat požadavky, které na zemědělské hospodaření má Evropská unie,“ připomíná, že zdejší zemědělci musí dodržovat složité ekologické standardy. „Vzhledem k tomu, že Evropská unie svými rozhodnutími posiluje dovoz potravin ze třetích zemí, kde tamní pěstitelé a chovatelé naše přísné požadavky plnit nemusí, tak rozhodně odmítáme názor, že u dotací jde jen o podporu naší produkce,“ zdůrazňuje Jan Doležal.

Pro jeho postoj má pochopení také místopředseda ASZ Štefl, který mluví především za menší firmy. „Zatímco například pro největší zemědělce a potravináře je strategicky velmi důležitý vstup a uplatnění na mezinárodním trhu a s tím související mezistátní byrokracie a cla, pro nejmenší zemědělce a potravináře je zase nejdůležitější fungování lokálního a místního trhu, a vedle toho vnitrostátní byrokracie,“ vysvětluje.

Zvýšení přímých dotací by malým producentům pomohlo, aby obstáli v konkurenci velkých koncernů a řetězců. Zároveň menší podniky trpí bujením dotační byrokracie víc než ti velcí.

Větší pozornost než soudní spory o dotace Agrofertu vzbudil mezi českými sedláky případ Statku Meduna, který v Kostomlatech pod Milešovkou chová býky a jejich maso prodává zájemcům „ze dvora“. Sedlák Marcel Meduna požádal počátkem minulého roku o dotaci, úspěšně prošel řadou kontrol, jestli plní dotační podmínky, ovšem za víc než půl roku přišel od zemědělského fondu SZIF dopis, že se žádost zamítá.

Meduna se sice i podle obchodního rejstříku zabývá jen zemědělstvím, přesto měl doložit - a nedoložil -, že aspoň 30 procent jeho příjmu pochází ze zemědělské činnosti. Chybou podle úředníků fondu bylo, že namísto paragonů o prodeji masa odeslal jako doklad o tržbách kontrolní hlášení k DPH pro Finanční úřad.

Meduna psal odvolání, volal odpovědným pracovníkům, byrokratickou přehradu však nepřekonal. „K zamítnutí žádosti z důvodu administrativního pochybení žadatele došlo zcela v souladu s platnými právními předpisy,“ potvrzuje jménem Ministerstva zemědělství mluvčí Vojtěch Bílý.

Sedlák z Kostomlat snášel boj s byrokracií hůře než Agrofert. Medunův soused Daniel Pitek, který je členem republikové rady ASZ, si vzpomíná, jak ztráta přislíbené dotace ve výši jednoho milionu způsobila sedlákovi z Kostomlat takovou frustraci, že chtěl s podnikáním skončit. „Pokud budou odcházet takoví sedláci, pak dovozy porostou dál a soběstačnost se ještě sníží,“ dodává Pitek.

V případě Statku Meduna ještě k soudu nedošlo. „Rozsudek bude klíčový precedens pro nás pro všechny,“ shrnuje radní.