Cash Only: Proč nemá smysl si nalhávat, že slunce a vítr zlevní elektřinu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V minulém newsletteru varoval můj ctěný kolega Jirka Nádoba před liknavostí při výstavbě solárů a větrníků v Česku. S odkazem na studii Svazu moderní energetiky píše, že budeme-li je rychleji budovat, dostaneme levnější energii. Pokud ne, draze za to zaplatíme.

Dovolím si polemizovat. Cesta k levné elektřině není tak jednoduchá. Pouhá sázka na slunce a vítr nesráží konečné ceny pro spotřebitele. Ukazují to evropské statistiky.

Nejvyšší podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny mají v Evropě tři mimounijní státy – Albánie, Norsko a Island. „Zeleně“ vyrábějí skoro 100 procent své elektřiny, většinou z vody. Třeba v pětimilionovém Norsku hydroelektrárny energetice zcela dominují.

Jejich celkový výkon převyšuje 30 GW, což odpovídá 15 českým Temelínům. Navíc má země přes 5 GW ve větrných parcích na moři i na pobřeží a v záloze 480 MW v plynu, který sama těží. Island i Albánie vděčí vodě za tři čtvrtiny výroby, na Islandu ji doplňují hlavně geotermální zdroje, v Albánii soláry.

Jenomže zatímco v Norsku a na Islandu je spotřebitelská cena elektřiny skutečně nízká*, v Albánii patří k nejvyšším v Evropě.

V rámci EU mají nejvyšší podíly obnovitelných zdrojů Dánsko a Portugalsko. Vyrábějí většinu elektřiny z větrníků, Portugalsko také hodně z vody. V obou zemích jsou ceny pod unijním průměrem.

Jenomže pak je tu Irsko. Loni krylo z nízkoemisních zdrojů – hlavně z větru – přes 53 procent své výroby, což je hodně. Oproti Česku s 18procentním podílem OZE je Irsko zelený šampion. Přesto má vůbec nejvyšší cenu elektřiny v Evropě.

Důvodů irské drahoty je víc. Za prvé, Irsko nemá téměř žádné vlastní zdroje paliv pro záložní elektrárny, bez nichž se žádná zelená energetika neobejde. Dováží plyn, s importem ruského uhlí skončilo. Dovoz výrobu prodražuje. Navíc stejně jako další ostrovní státy Irsko doplácí na to, že není propojeno se sousedy, od nichž by mohlo v případě potřeby elektřinu dovézt.

Zlepšení má přinést nový podmořský kabel, který Irsko spojí s Francií, nejdřív ale bude za rok. Dalším hendikepem je řídké osídlení. Distribuční síť musí vést i do odlehlých samot, což zvyšuje jednotkové náklady jak na dodávku, tak na připojování domovních elektráren.

Asi nepřekvapí, že průměrná megawatthodina vyrobená ze slunce je v Irsku dražší než ve slunném Španělsku. Jenomže totéž platí i pro vítr. Irské větrníky tak jako jinde nárazově vyrábějí přebytky elektřiny, pro něž není využití a z ostrova je nelze vyvézt. Výrobci tak přicházejí o část tržeb a ztrátu promítají do cen.

Aby Irsko lépe využilo svůj obnovitelný potenciál, musí mu přizpůsobit přenosové a distribuční sítě. Podle vládních plánů by měly obnovitelné zdroje do roku 2030 zajišťovat 80 procent výroby elektřiny. To si vyžádá investice do sítí v rozsahu 500 milionů až dvě miliardy eur. Nepochybně se to bude ještě léta odrážet ve vysokých poplatcích spotřebitelů za distribuci a přenos.

Ani u našich německých sousedů zatím Energiewende ceny nesráží. Loni Němci poprvé vyrobili z obnovitelných zdrojů přes polovinu své elektřiny, v aukcích tam vítězí nabídky s příznivou výrobní cenou pod 50 eur za MWh u solárů, kolem 70 eur u větru. Přesto loni platily německé domácnosti za elektřinu třetí nejvyšší ceny v EU.

Pro pozorné čtenáře českých médií to může znít překvapivě. Občas se u nás objevuje srovnání burzovních cen elektřiny s upozorněním, že elektřina v Česku je o něco dražší než v Německu, protože za Němci zaostáváme ve výrobě z větru a slunce, která je „zadarmo“. To se ale srovnávají průměrné spotové ceny elektřiny bez přenosu a distribuce.

Jenomže síťové poplatky německým spotřebitelům celkovou cenu zvedají nad evropský i český průměr. Náklady na sítě regulátoři rozdělují mezi spotřebitele, byť v Německu dost velkou zátěž nese i stát.

Loni přišel Němce takzvaný „redispečink“ (vyrovnávání přebytků a deficitů v soustavě) na 2,8 miliardy eur. A to si spolkový regulátor BundesNetzAgentur pochvaloval, že to bylo méně než o rok dřív.

Elektřinu prostě nestačí jen levně vyrobit, ještě ji musíte dostat ke spotřebiteli. Na to potřebujete odpovídající přepravní soustavu, kterou je třeba řídit tak, aby v ní v každý okamžik odpovídala nabídka poptávce. S rostoucím počtem nepravidelně vyrábějících solárů a větrníků, jež navíc nedisponují potřebnou setrvačností, nároky na řízení sítí rostou. Pokud řízení selže, systém kolabuje, s čímž mají čerstvou zkušenost ve Španělsku.

Obnovitelná energetika funguje tam, kde má dobré podmínky. Tedy ve státech s hornatým terénem vhodným pro hydroelektrárny, které jsou užitečné i pro stabilitu sítě. A ideálně s mořským pobřežím, kde se dobře točí větrníky, jejichž období špičkové výroby se zpravidla nekryje s výrobními špičkami solárů. Samotné soláry a větrné parky k pokrytí veškerých energetických nároků moderní společnosti nestačí. Ani když jich postavíte dvakrát víc, než odpovídá spotřebě, jak to už dnes mají v Německu.

Můžete totiž mít sebevětší solární a větrnou kapacitu, ale když přijde to, čemu Němec říká „dunkelflaute“, tedy zataženo a bezvětří, nevydojíte z ní skoro nic. Potřebujete ještě záložní zdroje, které při dunkelflaute zaskočí. To umí voda, uhlí, plyn a baterie. Výborně jako baterie slouží přečerpávací elektrárny. Ale nepřeceňujme jejich možnosti – největší česká přečerpávačka Dlouhé stráně na hřebeni Jeseníků se „vybije“ za pouhých šest hodin.

Jako další záloha obnovitelným zdrojům funguje velkokapacitní propojení na regiony, které v případě potřeby dokážou chybějící výkon dodat. S tím, jak se v Evropě zavírají fosilní a jaderné bloky, ale ubývá zemí, odkud lze elektřinu kdykoliv bez ohledu na počasí vyvézt.

Záchranné dodávky navíc zdražují elektřinu na spotovém trhu exportéra, což třeba Nory dodávající Němcům během dvou týdnů trvající dunkelflaute na sklonku loňského roku pěkně štvalo. Na jihu jejich energeticky rekordně levné země stoupala krátkodobě cena až k 900 eur za MWh.

Norská síť je dobře propojena se sítěmi dalších evropských států, a tak země slouží jako záložní baterie nejen pro Německo, ale také pro Velkou Británii, Nizozemí či Dánsko (všechno země s vysokým podílem obnovitelných zdrojů). Export elektřiny v době, kdy je jinde vzácná a její cena roste, je samozřejmě pro norské energetiky výhra. Menší výhra je to pro norské spotřebitele, jimž cenové výkyvy zvedají průměrnou cenu silové elektřiny.

Cenové výkyvy na trzích zásobených soláry a větrníky létají nahoru, ale i dolů. Jak zelených zdrojů přibývá, přibývá i období, kdy výroba převyšuje poptávku a ceny jdou k nule nebo do minusu. Zdánlivě skvělá zpráva pro spotřebitele je ale mizerná pro investory. Zužuje se prostor pro zisky všech typů elektráren – solárů, větrníků, uhelek, plynovek či jádra. Což odrazuje od výstavby nových projektů. Nové zdroje stavět musíme, abychom nahradili končící uhlí. O to víc je bude třeba dotovat. Konečný účet platí spotřebitel nebo daňový poplatník.

Dánský statistik Bjorn Lomborg, který se věnuje otázkám klimatické změny a je známým kritikem Green Dealu, nedávno napsal pro New York Post: „Představa, že elektřina zlevňuje s tím, jak získáváme stále více zelené energie, platí pouze, pokud bychom ji používali výhradně, když svítí slunce a fouká vítr.“

Upozorňuje, že pokud by solární a větrná energie byly skutečně levné, chudší země světa by se díky nim snadno dostávaly z energetické chudoby k energetické hojnosti. Což se ale neděje. Sázejí na ně především bohaté země, kde spotřeba elektřiny klesá, kde jsou k dispozici štědré dotační fondy a pořád i klasické fosilní elektrárny.

Lomborg tvrdí, že soláry a větrníky elektřinu naopak zdražují. „Existuje silná a jasná korelace mezi větším využitím solární a větrné energie a mnohem vyššími průměrnými cenami energie pro domácnosti a průmysl,“ píše a dokládá to řadou dat. Důkazem je podle něj i Německo, kde je elektřina dvojnásobně drahá proti USA a čtyřnásobně proti Číně.

Já jen podotýkám, že tento rozdíl nemá na svědomí jen vyšší podíl solárů a větrníků v Německu. Američanům zlevňuje elektřinu dostatek vlastního zemního plynu, Číňanům mimo jiné vlastní uhlí. Evropa má málo plynu pro výrobu elektřiny, uhlí spalovat nechce kvůli emisím, a tak je její snaha o větší využití slunce a větru logická. Nemá smysl si ale nalhávat, že si tak zlevníme elektřinu.

Chceme-li budovat obnovitelnou energetiku, potřebujeme k solárům a větrníkům paralelní systém záložních elektráren a úložišť. Ve střední Evropě, méně slunečné než jih a méně větrné než přímořské oblasti, potřebujeme navíc spolehlivý zdroj pro základní zatížení, tedy jádro.

Potřebujeme lepší propojení se sousedy, abychom k nám dostali levné přebytky z míst, kde zrovna „svítí/fouká“. Potřebujeme co nejlépe využívat svých přírodních podmínek, které jsou mimochodem vhodné pro výstavbu menších přečerpávacích vodních systémů. Potřebujeme investovat do technologického vývoje, který může zefektivnit jak výrobu, tak skladování elektřiny.

To všechno je nákladné. Proto potřebujeme realistickou energetickou koncepci, abychom věděli, kam směřujeme, a nemrhali svými omezenými zdroji bezhlavě na jedno řešení s limitovanými možnostmi. I tak se asi v dohledné době k levné elektřině nedobereme, byť část peněz můžeme čerpat z EU. Vysoké náklady na proměnu energetiky ponese český spotřebitel a daňový poplatník.

*V tomto textu srovnávám ceny silové elektřiny plus síťové poplatky. Nezohledňuji daně a odvody, jež se dnes v jednotlivých státech výrazně liší a mají hlavní vliv na spotřebitelskou cenu.

Zajímají vás ceny bydlení, investiční strategie nebo názory lídrů českého průmyslu? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.