Článek
Evropská komise ve středu oficiálně navrhla jako nový postupný cíl unijního Green Dealu snížení emisí CO2 k roku 2040 o 90 procent. Dalo se to čekat - jde o logickou cestu k cíli Zelené dohody, tedy k dosažení uhlíkové neutrality k roku 2050. A znamená to urychlení a zintenzivnění evropské dekarbonizace.
Česká vláda i opozice nový cíl odmítají. Bude jim to ale asi málo platné. Zablokovat návrh EK by znamenalo zpochybnit celý Green Deal. Do toho se v Unii pouští jen menšina politiků, stojících mimo hlavní proud. Třeba členové europarlamentní frakce Patrioti pro Evropu (tam se za Česko řadí zástupci hnutí ANO a Motoristů sobě), případně krajně pravicové Evropy suverénních národů (tu vede německá AfD a patří sem i český europoslanec za SPD Ivan David).
Green Deal zatím euroobčany moc nebolí. Nový milník k roku 2040 a urychlení dekarbonizačního tempa se začne víc dotýkat jejich osobních peněženek, zatím je to ale vzdálená hrozba. Jde také jen o startovní výstřel, návrh EK musí posvětit europarlament a jednotlivé státy. Jejich reprezentanti by o tom měli jednat na říjnovém summitu.
Je nicméně pravděpodobné, že návrh projde, i když ho Češi, případně některé další vlády nepodpoří. Na jeho zablokování nelze použít právo veta, rozhodovat má kvalifikovaná většina. Tedy minimálně 15 států sedmadvacítky, jež představují alespoň 65 procent unijní populace. Většina Evropanů přitom o Green Dealu nepochybuje, takže má stále politickou podporu. Ukazuje to nedávno zveřejněný průzkum Eurobarometru, na něž se Evropská komise při oznámení nového cíle odvolávala.
V celé EU je podle Eurobarometru pro hlavní cíl Green Dealu, tedy dosažení klimatické neutrality v roce 2050, 81 procent lidí, proti jen 14 procent. Česko se tomuto nastavení vymyká. U nás se za dosažení „net zero“ staví jen 51 procent, proti je naopak plných 43 procent populace. S tímto postojem jsme druhým nejklimaskeptičtějším státem sedmadvacítky, méně než my podporují Green Deal už jen Estonci.
Více k tématu si přečtete zde:
Česká skepse ke Green Dealu je dána tím, že průměrný Čech nevidí v klimatické změně zdaleka takovou hrozbu jako průměrný Evropan. V rámci celé EU je podle Eurobarometru změna klimatu spolu s ekonomickou situací na třetí příčce žebříčku nejzávažnějších problémů, jimž lidstvo čelí. Češi toto riziko staví až na sedmou pozici. Ve světě se víc obáváme válek, hladu a chudoby, infekčních chorob, terorismu, slabé ekonomiky či obecně poškozování přírody. Na dekarbonizaci jako lék na přírodní katastrofy nevěříme, nejsme ochotni za ni platit a snižovat svůj komfort.
Je logické, že pár měsíců před volbami jdou domácí politici této náladě vstříc. Premiér Petr Fiala tento týden zopakoval, že jeho vláda s navrhovaným novým cílem k roku 2040 nesouhlasí, protože je „potřeba mít na paměti prosperitu a ekonomické aspekty“. Karel Havlíček z ANO tvrdí, že greendealová omezení máme odmítnout „i za cenu konfliktu s Evropskou unií“.
Většina občanské i politické Evropy to ale vidí jinak. A velké firmy a banky už do Green Dealu nainvestovaly tolik kapitálu i energie, že náhlý obrat je proti jejich ekonomickému zájmu. Zastavit a otočit greendealový parník by bylo složité nejen politicky, ale i procesně.
Na Green Dealu se sedmadvacítka jednohlasně shodla v prosinci 2019 a dosažení uhlíkové neutrality k polovině století je pro ni dnes povinné. V létě 2021 byla greendealová politická dohoda přetavena do Evropského klimatického zákona, European Climate Law. Název se do češtiny sice oficiálně překládá jako Evropský právní rámec pro klima, jde ale o závaznou právní normu, kterou musí Unie ctít a dodržovat.
Také nový návrh na snížení emisí o 90 procent k roku 2040, pokud bude na Radě EU a v europarlamentu schválen, se má stát součástí Evropského klimatického zákona. Byl by tedy rovněž závazný. Česko ho v takovém případě těžko může nerespektovat a zároveň zůstávat na jednotném evropském trhu.
Pokud bude nový cíl schválen a Evropa půjde dál k vidině uhlíkové neutrality v půli století, rozhodne to zároveň o budoucnosti nových emisních povolenek na budovy a silniční dopravu, o nichž se teď u nás tak živě diskutuje.
Takzvané EU ETS2 mají od roku 2027 dopadnout na menší firmy a domácnosti, prodražit pohonné hmoty a lokální vytápění plynem či uhlím. Pokud by se nezavedly, musela by Unie vymyslet jiný nástroj, jak zdražit uhlí, benzin a naftu pro další skupiny spotřebitelů a tím je ekonomicky motivovat k rychlejšímu odchodu od fosilu. Má-li tedy platit v nezměněné podobě Green Deal.
Povolenky se už z tohoto pohledu osvědčily. Ty z první vlny, zavedené od roku 2005 pro průmysl, elektrárny či velké teplárny a později i pro aerolinie, sice prodražily Evropanům energie, dopravu a část vyráběného zboží, společnost to ale vcelku akceptovala. Jako nástroj pro dekarbonizaci povolenky fungují. Zvláště po reformě, která umožnila držet nahoře jejich cenu, začaly efektivně vytlačovat z trhu uhlí.
Mají sice potenciál vytlačit z Evropy i celé vysoce emisní průmyslové obory jako ocelářství či výrobu cementu – což nebude mít na klimatickou změnu vliv, protože se tyto aktivity jen přesunou do jiných částí světa a my je budeme s vyšší emisní stopou dovážet - ale k plnění Evropského klimatického zákona podle jeho měřítek slouží dobře.
Kromě toho jsou výnosy z povolenek hlavním zdrojem pro financování Green Dealu. Jednak se z nich podporují „čisté“ technologie, jednak mají v budoucnu sloužit pro vyplácení sociální pomoci pro ty skupiny obyvatel, které by dekarbonizační regulace vrhaly do chudoby.
Podobně mají nové povolenky snížit spotřebu plynu a omezit silniční dopravu, tedy dál srazit objem vypouštěných emisí CO2 v Evropě. A generovat nový balík peněz na financování Green Dealu.
Pokud Evropská unie přijme navrhovaný nový cíl k roku 2040, bude potřebovat nové povolenky, navíc s cenou na takové úrovni, aby jako nástroj vytlačování fosilních paliv a plnění zelených fondů fungovaly.
Několik evropských výzkumných institucí už se shodlo na tom, že aby nové povolenky plnily tuto funkci, musí být jejich cena vysoko nad slibovanou úrovní 45 eur za tunu emisí. Odhady se většinou shodují na čtyřnásobku, poslední studie Univerzity v Kolíně nad Rýnem dokonce odhaduje funkční cenu povolenky EU ETS II pro rok 2030 na 250 eur.
Povolenky musí dostatečně zvednout náklady na fosilní vytápění a pohonné hmoty, jinak nedávají smysl. V Česku to začíná strašit lidi i firmy. A tak se vláda narychlo pustila do boje proti novým povolenkám a hrozícímu zvýšení životních nákladů.
Tento týden premiér Petr Fiala s ministrem životního prostředí Petrem Hladíka oznámili, že se jim povedlo získat podporu kvalifikované většiny států EU pro změkčení chystaného systému ETS2. A že Česko dál hledá podporu pro úplné zrušení nových povolenek. Bude-li ovšem schválen nový emisní cíl k roku 2040, ztratí tato snaha úplně smysl.
Evropský politický mainstream se prostě bude muset rozhodnout, zda vyrazit přímo proti Green Dealu a jeho konečnému cíli klimatické neutrality k půli století. Nebo zda začne před občany obhajovat jeho náklady a efekt.
Nemá k tomu chuť už proto, že by se tak přidal k evropským populistům a krajní pravici. A tak se o tom podstatném – tedy o smysluplnosti, reálnosti a ceně Green Dealu – v dobré unijní společnosti pořád nediskutuje. Dodnes nemáme k dispozici ani oficiální dopadové studie dekarbonizačních opatření na jednotlivé státy.
Ještě horší je, že české domácnosti na možné dopady zrychlení dekarbonizačního tempa nikdo nepřipravuje. A stát nemá energetickou koncepci ani další strategie, jak se s Green Dealem vypořádat, zůstane-li v platnosti.
Nepříjemnou diskuzi o udržitelnosti Green Dealu ale otevřít musíme, jak v Česku, tak na unijní úrovni. Čím později se do ní politici pustí, tím vyšší cenu společnost zaplatí. A to nemluvím jen o finančních nákladech.
