Levná trička z Číny na ústupu. Lepší zboží ale už nepotřebuje miliony dělníků

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ren Wenbing se zdráhá opustit dutou cihlovou skořápku, která kdysi bývala prosperující továrnou v čínském výrobním centru Dongguan. „Všichni dělníci jsou ohromeni,“ říká čtyřiapadesátiletý muž zpravodaji BBC, když ukazuje na místo, kde se kdysi montoval nábytek a kde se všichni scházeli k obědu.

Majitel společnosti nyní přesunul výrobu do jihovýchodní Asie, aby snížil náklady. Ren říká, že mu proto náleží odstupné ve výši více než 80 000 jüanů (264 000 korun), které by si mohl vydělat za několik let. „Jsme zklamaní a truchlíme,“ dodává.

Ren netruchlí jen nad ztrátou nábytkářské firmy. Truchlí nad pádem kdysi nezastavitelné čínské ekonomiky, jenž nyní milionům pracovníků ztěžuje hledání práce.

Západ však Číně vyčítá opak, že vyrábí příliš mnoho - to bylo například hlavní sdělení během nedávné návštěvy americké ministryně financí Janet Yellenové. Vytýkala Pekingu „nekalé ekonomické praktiky“, tedy že vyrábí více, než potřebuje nebo než si svět může dovolit absorbovat.

Značka „Made in China“, která byla vyryta, našita nebo vytisknuta na tričkách, stolech a televizorech v mnoha domácnostech po celém světě, se totiž nyní přesouvá. Nyní se objevuje na elektromobilech, které se valí do Německa, a solárních panelech, které pohánějí evropskou politiku obnovitelných zdrojů.

Staré průmyslové pilíře, jako je nábytek, oděvy a elektrotechnické zboží, se tak potýkají s problémy a Peking se zaměřuje na „nové výrobní síly”: solární panely, lithiové baterie a elektromobily.

„Vyvážíme do Velké Británie, Belgie, Německa, většinou do evropských zemí, ale také do Afriky, Austrálie, Jižní a Severní Ameriky a také do jihovýchodní Asie,“ chlubí se prodejce Yan Mu, když předvádí akumulátory své společnosti.

Jeho stánek je jedním na výstavě stovek společností zabývajících se skladováním zelené energie, která se koná v rekonstruované a přebudované ocelárně na okraji Pekingu.

„Myslím, že čínské společnosti jsou lídry na celém trhu skladování energie. S inovacemi, s novými technologiemi, prodejem baterií, systémy pro přeměnu energie… no, se vším. Myslím, že právě teď je 80 až 90 % zařízení pro skladování energie navrženo a vyrobeno v Číně,“ říká pro BBC.

A několik hodin jízdy od Dongguanu jsou další důkazy rozsahu tohoto odvětví: Solární panely, kam až oko dohlédne.

Čína za poslední rok nainstalovala více solárních panelů, než se Spojeným státům podařilo postavit za deset let, přičemž masová výroba, která zde probíhá, snížila náklady na polovinu toho, kde byla v loňském roce.

Je zde ale problém, nová čínská průmyslová odvětví jsou totiž mnohem méně náročná na pracovní sílu než ta, která kdysi podpořila její velkolepý růst - a vyžadují specializované, vysoce kvalifikované pracovníky a stále více robotů. Zatímco nezaměstnanost mladých lidí se v Číně dostala na přední stránky novin, celková míra nezaměstnanosti ve městech stále přesahuje 5 %.

USA a Evropská unie se domnívají, že Čína se tímto způsobem snaží zachránit své hospodářství - vyrábí levné a státem dotované ekologické technologie, které prodává do zahraničí. Tvrdí, že jde o taktiku, která snižuje cenu solárních panelů a dalších nových technologií, a vytlačuje tak západní firmy z trhu, popisuje situaci server.

Čína ale tvrdí, že její úspěch je důsledkem inovací, nikoli státních dotací, a že po jejich vývozu je poptávka, protože země přecházejí od fosilních paliv ke zdrojům energie.

V novém a úspěšném čínském příběhu ale Ren nemůže najít práci. Jako teenager opustil rodinnou farmu v Henanu a přestěhoval se do Dongguanu, města v jižní pobřežní provincii Guangdong s tolika výrobci, že se mu začalo říkat „továrna světa“. Jednou se domů nevrátil celých 11 let.

Je jedním z téměř 300 milionů migrujících pracovníků, kteří se z vesnic po celé Číně přestěhovali do velkých měst za prací. Většina z nich za sebou nechává rodiny: Děti pana Rena vychovávají jejich prarodiče, zatímco on a jeho žena žijí v Dongguanu, kde jsou tři čtvrtiny z 10 milionů obyvatel města považovány za migranty.

„Moc jsme toho nevydělali. Po každodenních životních nákladech, penězích, které jsme posílali domů pro rodiče, penězích na vzdělání našich dětí… nám toho moc nezbývalo.“

„S tím se ale potýkají všichni migrující pracovníci,“ pokračuje. „Pokud chceme zajistit své staré lidi a děti, musíme žít daleko od svých blízkých a pracovat v jiných provinciích. Taková je realita,“ říká.

Nyní, když se budoucnost Číny ocitá na křižovatce, mění se i jejich životy. Ren a jeho žena nyní žijí v pokoji, kam se vejde jen jedna postel a malý stolek. Na něm sedí a prochází inzeráty s nabídkami práce. Většina továren nabízí méně než 16 jüanů (53 korun) za hodinu minimální mzdy. Jeden z inzerátů nabízí pouze 13 jüanů (43 korun) na hodinu.

Peníze z odstupného tedy opravdu potřebuje. Obrátil se proto na soud, aby je získal. Zdá se však, že majitel opustil zemi, takže on a asi 300 bývalých kolegů zůstali v nejistotě.

„Byli jsme svědky změn v Dongguanu a chováme k této zemi silné city. Je to náš druhý domov. Cítili bychom se velmi smutní a ztracení, kdybychom odsud museli odejít. Nezapomeneme na to, co místní vláda udělala, když se nám snažila poskytnout výhody. Je to díky vládní politice, která nám dala práci a my jsme si mohli vydělat na živobytí.“

Přibližně od poloviny 80. let, těsně po otevření Číny světu, se právě Dongguan stal přední exportní a výrobní základnou země. Vyrábělo se zde levné oblečení, hračky a boty. Tehdy desetitisíce dělníků stály ve frontě před branami továren, aby mohly začít svou směnu při výrobě bot na vývoz do Spojených států.

V posledních letech však tito zaměstnanci začali požadovat vyšší mzdy, zatímco podniky snižovaly ceny, aby získaly zakázky. Pak přišel do Bílého domu Donald Trump a uvalil cla na čínské výrobky - včetně bot. Firmy - hledající levnější provozní náklady a ochranu před obchodními válkami mezi USA a Čínou - se tak začaly poohlížet jinde.

Nyní se v jedné téměř opuštěné čtvrti Dongguanu nacházejí kilometry prázdných nízkopodlažních budov, které vypadají jako továrny duchů. Jediným obyvatelem je osamělý strážník.

Dongguan se však nevzdává: snaží se přeměnit na centrum špičkových technologií a obnovit část své bývalé slávy. Na okraji jezera Songshan staví technologický gigant Huawei kampus, který má pojmout 25 000 zaměstnanců. Vzniká zde také nový vědecký park a řada hotelů.

Dvaatřicetiletý Alan Lee, který přežil hospodářskou krizi a začal podnikat, se zaměřil na vývoz špičkových strojů do Evropy. Nyní přespává ve své čerstvě vymalované kanceláři a snaží se využít nového směřování města.

„V posledních letech přišla spousta lidí o práci. Lidé se zadlužili a byli nuceni prodat své nemovitosti. Vidíme, že mnoho firem trpí klesající poptávkou po exportu. Manažeři čelí velkému finančnímu tlaku a musí zavírat továrny. Rozhodli jsme se zaměřit na obchod, abychom neměli tlak na výrobu,“ popisuje svou situaci pro BBC.

Tato pracovní místa však vyžadují znalosti nových technických dovedností, které si lidé jako třeba Ren musí teprve osvojit. Přemýšlí o tom, co řekne svým dětem, proč jejich otec zůstal daleko od nich.

„Nevím, jak na to odpovědět. Mohl bych jednoduše říct - tvoje matka a já jsme pryč, protože vám chceme dát lepší život a lepší vzdělání. Doufáme, že se něco naučíš, abys v budoucnu nemusel pracovat tak tvrdě jako my.“