Článek
Čtete ukázku z newsletteru Cash Only, ve kterém Martin Jašminský, Zuzana Kubátová, Jiří Zatloukal a Jiří Nádoba každý pátek komentují dění v českém byznysu. Pokud vás Cash Only zaujal, přihlaste se k odběru newsletteru.
Soutěž se za nových podmínek může změnit v diktát jediného hráče, francouzské EdF. Mnozí insideři před tím varují potajmu, další své znechucení křičí do světa na sociálních sítích.
Odchodu Westinghouse je škoda. Ze tří uchazečů se jako jediný může pochlubit referenčními bloky, které přesně vyhovují poptávce pro Dukovany: Česku nabízené reaktory AP 1000 mu fungují v Číně a v elektrárně Vogtle v USA. Na rozdíl od Američanů zbylí zájemci, jak korejská KHNP, tak francouzská EdF, nabízejí pro Česko zmenšenou verzi svých referenčních bloků. Z této dvojice soupeřů má ale jen korejská KHNP na menší verzi certifikát potvrzující shodu s evropskými, tedy i českými normami.
Korejci rozjeli tři své větší reaktory APR 1400 v Barakah ve Spojených arabských emirátech, další mají doma v Shin Hanul. Francouzi dokončili první evropský referenční blok EPR 1600 loni ve finském Olkiluotu, další mají v Číně. Reference mluví spíš pro Korejce.
Doba výstavby každého ze tří hotových reaktorů v Emirátech se pohybuje mezi osmi a devíti lety. Francouzský reaktor EPR 1600 ve Finsku se začal stavět roku 2005, dokončen byl loni v květnu, s 13letým zpožděním. I proto se Olkiluoto prodražilo z původně předpokládaných tří miliard eur na konečných 11 miliard eur (asi 280 miliard korun). Prakticky to položilo dodavatelskou společnost Areva, kterou musela zachraňovat vláda.
Varovný je i příklad elektrárny Hinkley Point C, kterou EdF staví ve Velké Británii. První blok EPR 1600 měl být do provozu uveden v roce 2017, nedávno EdF oznámila posun minimálně na rok 2029. Cena elektrárny se zvedla z 18 miliard liber na dnes odhadovaných 46 miliard. Dva bloky tak v přepočtu vycházejí na víc než 1,3 bilionu korun.
Jistě, i Westinghouse měl se svou americkou elektrárnou Vogtle problém s růstem nákladů a protahováním stavby. Ale Westinghouse je v Česku ze hry, pokud svou nabídku na poslední chvíli neupraví. Otázka je, jestli by to pak nenapadali soupeři.
KHNP hraje do karet také větší šance na zapojení českého průmyslu. Korejská skupina Doosan v Plzni vlastní Doosan Škoda Power – fabriku na turbíny, tradičního dodavatele pro české jaderky, která má vyrábět tento důležitý díl i pro nové bloky, pokud by se generálním dodavatelem stala KHNP. Francouzi mají vlastní turbínu Arabelle.
Ze všech tří uchazečů Korejci stavěli své referenční reaktory s nejmenším zpožděním a prodražením, ovšem mimo Evropu, v zemích s odlišným regulatorním prostředím. Zato se podle investora a znalce energetiky Michala Šnobra kolem dodávky v Emirátech objevila podezření z korupce, která vedla až k dočasnému pozastavení jaderného programu v domovské Jižní Koreji.
Dalším korejským hendikepem je pokračující spor s Westinghousem o průmyslová práva k jejich reaktoru. Pokud by Westinghouse v komplikované při vyhrál, mohlo by to dodávku korejských reaktorů do Evropy ohrozit či zkomplikovat.
EdF má každopádně pro vítězství v českém tendru jeden zásadní předpoklad. Hlavně proto Šnobr tvrdí: „Korejci v Evropě žádný blok nepostaví.“ Silná státní korporace s mocnou francouzskou vládou za zády může účinně tlačit na Evropskou komisi. Česku by tak mohla pomoci s lobbingem, hlavně s notifikací jaderného projektu v Bruselu. Schvalovací proces totiž evidentně vázne.
Investorem pro první dukovanský blok má být ČEZ, jemuž stát poskytne „návratnou finanční výpomoc“ (půjčku či garanci) výhodnější než peníze z kapitálového trhu. Elektřinu z nových Dukovan má vykupovat stát za garantovanou cenu, která investorovi dál snižuje riziko. Originální model podléhá schválení v Evropské komisi. Notifikace měla být dávno potvrzena, ministr průmyslu Jozef Síkela zatím opakovaně ujišťuje, že už ji brzo bude mít v kapse.
Jenomže na další tři bloky, jejichž závaznou nabídku si Česká republika vyžádala, notifikační proces ještě vůbec nezačal. A řada expertů varuje, že pokud přijdeme za Evropskou komisí s novými požadavky, může to zkomplikovat či zcela zhatit i jednání o prvním bloku v Dukovanech.
Hlavně ale není vůbec jasné, jak by se měly další bloky financovat. Víme zato, co tvrdí generální ředitel ČEZ Daniel Beneš: Investorský model zvolený pro první dukovanský nový blok není možné opakovat u dalších bloků. Jak oznámilo Ministerstvo průmyslu, teprve teď se vytváří pracovní skupina, která má možná řešení navrhnout.
Tím se dostáváme k legendárnímu uřeknutí vicepremiéra Víta Rakušana, který na debatě v sokolovské pivnici v pondělí večer bezelstně oznámil, že vláda chce do konce volebního období vykoupit soukromý minoritní podíl v ČEZ a firmu plně kontrolovat.
Zestátnit alespoň investorskou část ČEZ bude nutné, máme-li ve výstavbě jaderných bloků pokračovat rychleji, než vláda původně plánovala. Jinak než v režii států se dnes jádro v Evropě nepřipravuje. Podle Rakušanových slov, která vzal ovšem ještě ten večer zpátky, se o zestátnění na vládě jedná. A pokud to vláda tají, konkrétní model zatím nenašla.
Co z toho plyne? Kabinet hodlá objednat čtyři jaderné bloky najednou, byť vůbec neví, jak je financovat. Neví, kde na ně vzít peníze ani co udělat s ČEZ. Proto politici odpovídají vyhýbavě a občas popírají sami sebe. Proto ve Sněmovně visí už půl roku kontroverzní návrh zákona o přeměnách akciových společností zvaný Lex ČEZ, který má umožnit státu vytěsnění minoritních akcionářů alespoň u části největší na burze obchodované české firmy.
Zatímco signálů o vládní bezradnosti přibývá, jedno je naopak stále jasnější: Česko bude potřebovat do roku 2050 několik – podle nejčastějších odhadů čtyři až pět – gigawattů výkonu nových jaderných elektráren. Důvody jsou dva. Ty dnešní budou dožívat. A vysoký podíl jádra v kombinaci s obnovitelnými zdroji je v Česku jedinou cestou k nízkoemisní energetice.
Přesto tvrdím, že letos nemá smysl se pouštět do závazné objednávky až čtyř bloků od vítěze probíhajícího tendru. Přišla by na několik bilionů korun a nasměrovala zemi k jedinému řešení na dlouhých 25 let, možná do slepé uličky.
Energetika se vyvíjí, přicházejí nové technologie i tržní modely, roste podíl obnovitelných zdrojů. Před 25 lety jsme nevěděli, jak svět změní internet a dotykové mobily, o AI nemluvě. Dnes nevíme, zda za 25 let nebudou pracovat výkonná energetická úložiště, zda se nebudou běžně stavět továrně vyráběné modulární reaktory s pasivními bezpečnostními systémy, levnější než velké klasické bloky.
V této chvíli má smysl dotáhnout do konce už připravovaný projekt prvního dukovanského reaktoru, který se – pokud vše klapne podle plánů – naplno rozjede v roce 2038. To znamená dokončit zahájenou notifikaci a neohrožovat ji dalšími požadavky.
Dále bychom měli usilovat o co nejdelší životnost stávajících Dukovan. Ty měly původně skončit ve 30. letech, s velkou pravděpodobností se ale dožijí šedesátky, takže pojedou ještě do půli let čtyřicátých. Mimochodem, finská elektrárna Loviisa, která má obdobné ruské reaktory jako Dukovany, už dostala povolení na 70 let provozu.
Objednávat další reaktory má smysl později, až bude jasné, zda se potvrdí naděje vkládané do modulárních reaktorů. Zda budou skutečně levnější než tradiční bloky, nabízené v probíhajícím tendru, uvidíme zřejmě už kolem roku 2029. Do nové energetické struktury s vysokým podílem obnovitelných zdrojů mohou zapadat lépe a na rozhodnutí je čas.
Odkladem objednávky můžeme přijít o nabízenou množstevní slevu, která podle vládních prohlášení může činit až 25 procent z celkové ceny. Jenomže to je dost iluzorní naděje, jak dokazují zvedající se náklady u běžících jaderných projektů v Evropě i USA. Na začátku v tendru se dá slibovat leccos.
Politici i občané jsou někdy přesvědčeni, že jaderná výstavba spěchá, aby nové reaktory nahradily uhelné elektrárny, z nichž vyrábíme 40 procent dnešní spotřeby a které představují hlavní záložní zdroj na vyrovnávání nestabilních obnovitelných zdrojů. Je to omyl, v tom nám nové jádro nepomůže.
Vláda chce uhelky odstavit do roku 2033, ale jejich provozovatelé je kvůli drahým emisním povolenkám chtějí zavřít dříve. Tak rychle nestihneme postavit žádný nový blok. A k vyrovnávání výkyvů v sítích, což je dnes důležitá role uhelných elektráren, je jádro nevhodné.
Energetickou bezpečnost Česka do druhé poloviny 30. let mohou zajistit jen tři nástroje: s podporou státu budované nové plynové zdroje, dočasná státní podpora ztrátových uhelných elektráren nebo změna trhu s povolenkami.
Jde o politická řešení a klíče k nim leží v Bruselu. Vláda by ale měla jednu cestu zvolit, hledat pro ni spojence a politickou podporu. Začít problém razantně řešit. Je to úplně jiný příběh než vládní jaderné dilema. Ale pro Česko v této chvíli naléhavější úkol než rychlé budování početné flotily velkých jaderných bloků.
Zajímají vás nové e-obchody, vývoj solární energetiky nebo pohyby na amerických akciových trzích? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.
