Článek
Projekt tzv. digitálního eura, který Evropská centrální banka odstartovala před čtyřmi lety, má potenciál pozměnit platební a bankovní situaci eurozóně. Bude možná užitečnější nejprve vysvětlit, co digitální euro není, protože toto označení více mate, než vysvětluje.
Vždyť většina eur má digitální podobu – jsou to peníze jednotlivců a firem na účtech bank, zatímco bankovky a mince jsou ve srovnání s masou těchto digitálních zůstatků jen zlomkem (v eurozóně zhruba pouze desetinou). Tato bezhotovostní eura nejsou tím, co se nyní označuje vinětou „digitální euro“. Blíže k podstatě má označení „digitální peníze centrální banky“ (CBDC, central bank digital currency), tedy peníze přímo vydávané centrální bankou podobně jako bankovky, ale jejich forma je digitální. Lepší název než digitální euro by tak snad byl „digitální hotovost“ nebo ještě lépe „digitální oběživo“.
Takže jak by měla celá věc fungovat? Detaily ještě nejsou pevně dány, nicméně digitální euro si lze představit jako neúročený běžný účet u centrální banky přirozeně doplněný o mobilní aplikaci či platební kartu. Způsoby přístupu k tomuto běžnému účtu (nebo digitální peněžence, což je termín používaný ECB) u centrální banky budou zřejmě rozličné: uvažuje se o zprostředkovaném přístupu přes existující mobilní a internetová bankovnictví komerčních bank (záložka nebo celá nová oblast v existujícím rozhraní u komerční banky) nebo o samostatném přístupu přes mobilní nebo webové aplikace. Podstatné je, že zůstatek na účtu s digitálními eury není pohledávkou za komerční bankou, ale pohledávkou za centrální bankou, takže v tomto smyslu to skutečně jsou peníze centrální banky.
Účet s digitálními eury bude propojen s běžným účtem u komerční banky a klient si tak bude moci přehazovat svá eura z běžného účtu na účet s digitálními eury a naopak. Účet s digitálními eury totiž bude mít předem stanovený horní limit (v současnosti se uvažuje o 3 tisících eur pro spotřebitele, a nulový pro podnikatele a veřejný sektor), takže pokud by na něj přišly peníze a limit byl překročen, prostředky nad limit automaticky přetečou na běžný účet u komerční banky.
ECB toto označuje jako „vodopádový efekt“ a naopak automatické doplnění účtu s digitálními eury (např. pro účely transakce větší, než je limit pro digitální eura) potom nazývá „inverzním vodopádovým efektem“. Placení bude probíhat zcela analogicky jako s jiným běžným účtem, jenom s tím rozdílem, že když obchodník nebo firma obdrží platbu v digitálních eurech, na jeho běžný účet u komerční banky mu dorazí běžná bezhotovostní eura (tj. pohledávka za komerční bankou). A tato komerční banka, která akceptovala a vlastně transformovala digitální eura na běžná bezhotovostní eura, potom v důsledku toho bude mít o to vyšší pohledávku za centrální bankou.
První důvod Proč ECB přichází s tímto projektem je, že pokud lidé postupně při svých transakcích i při držbě peněz dávají stále větší přednost digitální formě peněz, kterou lidem centrální banka neposkytuje, jsou postupně peníze centrální banky vytlačovány. Pokud tedy ECB nenabídne digitální formu, mohlo by se stát, že by ztratila funkci poskytovatele bezrizikových a centrální bankou (tedy vlastně státem) vydávaných peněz. Argument je to v jádru logický, ale jak ukazuje příklad Švédska, kde oběživo pokleslo na nebývalé minimum, ani výrazný pokles papírového oběživa měnovému systému nijak zvlášť neškodí. ECB spíše vychází vstříc měnícím se preferencím obyvatel.
V poslední době se objevil důvod, který projektu digitálního eura dodal dzásadní impulz: strategická autonomie.
Osekáno na podstatu se tím v tomto případě rozumí především nezávislost na amerických kartových společnostech, jejichž dominance se aktuálně zdá jako nepřekonatelná. Celoevropská kartová společnost totiž na spontánním tržním základě nevznikla (ačkoliv např. ve Francii nebo Německu mají národní kartová schémata silnou pozici).
Projekt digitálního eura by tak mohl být jakousi její náhražkou a zároveň záložním řešením. K tomu se přidružují důvody jako zvýšení odolnosti celé platební architektury proti kybernetickým útokům apod. Z tohoto pohledu se projekt digitálního eura podobá více kartovému schématu než novému typu oběživa, mimo jiné i proto, že přinejmenším pro online transakce jednoduše nelze dosáhnout takové anonymity, jakou poskytují bankovky.
Proč by však lidé měli digitální euro akceptovat? Z hlediska plateb zřejmě nepřinese digitální euro nic podstatně nového, co by jim už dnes neuměly poskytnout komerční banky svými běžnými účty. Nicméně počítá se s tím, že základní platby digitálním eurem budou pro spotřebitele zdarma - ECB ani zprostředkující komerční banka si za ně nebude moci účtovat poplatek. To samozřejmě bude pro komerční banky dodatečná konkurence a zřejmě na ni budou reagovat úpravou své poplatkové politiky nebo nějakým zatraktivněním svých vlastních běžných účtů.
A co ti, kteří budou na straně příjemců plateb v digitálních eurech? Zde bude úspěch projektu zaručen, protože akceptace u obchodníků bude vesměs povinná. Až na drobné výjimky (mikropodniky, platby mezi fyzickými osobami navzájem apod.) zřejmě nebude možné platbu digitálním eurem odmítnout.
Ti, kteří dnešní karty nepřijímají především proto, aby informace o objemu transakcí zůstaly skryté, přirozeně nebudou z povinné akceptace nadšeni. Ale pro ostatní se to, co na první pohled vypadá jako jeden z mnoha vnucených evropských výmyslů, může stát preferovanou alternativou. Poplatky bankám za přijímání digitálně-eurových plateb totiž budou silně regulovány na úrovni, která bude nižší, než v případě stávajících kartových schémat. Levnější platby obchodníci jistě upřednostní.
To může překreslit současnou situaci v oblasti plateb: obchodníci budou dávat přednost platbám v digitálním euru před karetními platbami (slevami?, odmítáním dnešních karet?). A to spolu s povinnou akceptací digitálního eura může zase posílit motivaci lidí digitální eura držet a používat pro placení.
Zavedení digitálního eura by však mohlo mít i další důsledky. Nepovede například zavedení dalších peněz do ekonomiky k inflaci? Zde je odpověď jednoduchá: nepovede. Digitální euro je koncipováno pouze jako jiná forma peněz: buď nahradí část papírového oběživa (o co bude více digitálních eur, o to méně bude oběživa) anebo nahradí část bankovních peněz, tedy zůstatků na běžných účtech (viz schéma 1).
Celkový objem peněz (tedy včetně digitálních eur) se v důsledku jeho zavedení nezmění, nejedná se o tzv. „helikoptérové peníze“, které by centrální banky shazovaly do ekonomiky. Do jaké míry budou digitální eura nahrazovat bankovky a do jaké míry běžné účty ale není jasné, přitom tento poměr bude mít své důsledky. Zvažme, co by znamenaly oba krajní případy.
Pokud by lidé drželi digitální eura výlučně na úkor bankovek, byla by situace snadná: v bilancích národních centrálních bank eurosystému by na straně pasiv pokleslo oběživo, ale naopak by se na téže straně rozvah a ve stejném objemu objevila digitální eura jako nový závazek vůči veřejnosti (předpokládá se, že digitální eura budou závazkem národních centrálních bank stejně jako je dnes většina eurového oběživa).
V tom případě by skutečně bylo digitální euro pouze poněkud jinou formou oběživa, pouze digitálními bankovkami. Tento krajní případ však není pravděpodobný, protože svojí povahou se přece jen bude digitální euro podobat více běžnému účtu. Ten, kdo dnes preferuje bankovky před běžným účtem, je nejspíš ze stejných důvodů bude preferovat i před digitálním eurem.
Opačný krajní případ by tedy byl, že digitální euro vůbec žádné bankovky nenahradí a naopak pouze nahradí část peněz, které mají lidé na běžných účtech komerčních bank. Taková alternativa ale vzbuzuje mezi komerčními bankami obavy.
Jak více než dekádu funguje měnový systém eurozóny? V důsledku nekonvenční měnové politiky, jakou bylo např. tzv. kvantitativní uvolňování, je v systému nadbytek likvidity, kterou ECB (prostřednictvím národních centrálních bank) stahuje. Komerční banky jako celek se tak nefinancují půjčováním si od centrálních bank, ale naopak si u eurosystému peníze ukládají. Ostatně proto je již dlouhou dobu v evropské měnové politice podstatná depozitní úroková sazba a nikoliv hlavní refinanční, jako tomu bývalo dříve. Část prostředků, které banky shromáždily od vkladatelů, jednoduše uloží u eurosystému za měnově politickou sazbu.
Jestliže ale nějaký vkladatel převede peníze ze svého běžného účtu u komerční banky na digitální eura (tj. de facto na svůj běžný účet u centrální banky), projeví se to tak, že této komerční bance se sníží její zůstatek u centrální banky. Zkrátka po převedení na digitální eura má vkladatel peníze uloženy přímo u centrální banky a komerční banka z řetězce vypadává.
O co se sníží vklad komerční banky u eurosystému, o to se sníží i její závazek vůči klientům (viz schéma 2). Problém je ale s úrokem: zatímco eurosystém platí bankám za deponované peníze měnověpolitickou sazbu (řekněme, že ta se bude dlouhodobě pohybovat kolem 2 %), komerční banky klientům ze zůstatků na běžných účtech hradí minimální nebo rovnou nulový úrok. Takže komerční banka tím, že její klient převede své peníze z běžného účtu na digitální euro, fakticky o úrok od centrální banky přijde.
A protože digitální eura také úročena nebudou, konečný výsledek je, že centrální banky eurosystému si sníží své náklady na stahování likvidity. A i to je jeden z důvodů, proč se komerční banky dívají na celý projekt poněkud skepticky.
V realitě zřejmě nastane kombinace výše zmíněných krajních poloh – digitální eura mohou nahradit část držených bankovek, ale jistě i část peněz držených na běžných účtech. A právě i z tohoto důvodu je v současných návrzích nastavena horní hranice na množství digitálních eur, které může jedinec maximálně držet, i z tohoto důvodu jsou digitální eura navržena pouze pro fyzické a nikoliv právnické osoby. Je to jakási pojistka před potenciálním přílišným úspěchem digitálního eura – v podstatě je limit na držbu digitálních euro stejně zvláštní, jako by byl limit na to, kolik smí člověk držet bankovek. Pro limit ale mluví i finančně-stabilitní důvody.
V okamžiku finanční resp. bankovní krize by lidé měli tendenci rychle převádět co nejvíce svých zůstatků u komerční banky na stoprocentně bezpečné zůstatky u centrální banky (zvláště, když bude jejich účet s digitálními eury vtělen do internetového bankovnictví u běžné banky) a tím krizi prohlubovat a systém destabilizovat.
Horní limit na držbu digitálních eur tak bude implicitně stanovovat i horní limit na celkové množství digitálních eur v oběhu. Pokud by se do projektu zapojilo po náběhové fázi řekněme 100 miliónů Evropanů, kteří by drželi v průměru kolem 1500 eur (tj. mezi nulou a uvažovanými 3 tisíc eur), odpovídalo by to 150 miliardám digitálních eur. To by mohlo snížit příjmy evropských bank při měnověpolitickém úroku kolem 2 % o tři miliardy eur ročně, což odpovídá 1 až 3 % jejich ročních zisků. Pokles plateb klasickými kartami (a jejich nahrazení platbami digitálním eurem) by jim mohl redukovat příjmy z poplatků o nižší jednotky miliard a náklady na úpravy jejich systémů pro komerční banky také nebudou zanedbatelné.
Mimo to banky argumentují, že inovátorem v oblasti platebních technologií by měly být ony a ne veřejný sektor a dokonce, že by digitální euro tím, že by bylo zadarmo a jaksi nekale konkurovalo, dalšímu rozvoji platebních služeb na komerční bázi zabraňovalo. Je ale patrné, že uvedené sumy nemohou bankovní sektor nějak materiálně zasáhnout. A stejně tak je zjevné, že digitální euro nebude pro eurosystém nějakým zázračným strojem na peníze: ušetřené jednotky miliard eur na úrocích by měly pokrýt odhadované náklady na provoz systému a postupně snad i zaváděcí náklady.
Co by zavedení digitálního eura znamenalo pro Českou republiku jakožto zemi mimo eurozónu? Podle aktuálních návrhů se zdá, že by čeští občané za určitých podmínek (zejména dohoda mezi ECB a ČNB) digitální eura držet mohli (ale samozřejmě bez povinné akceptace obchodníky). Pokud by tomu tak bylo, zřejmě by to nebyla žádná zásadní změna proti současné situaci, kdy domácnosti mohou držet běžné eurové nebo multiměnové účty.
Má smysl pouštět se do něčeho jako digitální koruna? V principu by to sice možné bylo, jenže zavedení digitální koruny by si vyžádalo zřejmě velké implementační náklady. Český systém stejně jako eurový funguje v režimu stahování likvidity a stejně jako eurosystém by i ČNB ušetřila na vyplácených úrocích bankám, ale český trh je podstatně menší. Navíc je to něco, po čem není aktuálně žádná silná (ale vlastně ani slabá) poptávka veřejnosti a co by si vyžádalo značné legislativní změny a tedy politická rozhodnutí.
Spíše než konstruovat nový systém ve stylu digitálního eura se tak jeví jako účelnější rozvíjení systému stávajícího, tj. rozvíjení např. okamžitých plateb, spolehlivosti a bezpečnosti systému atd. V neposlední řadě jsou zde i zkušenosti z jiných zemí, zejména ze Švédska, kde byl tamní projekt e-koruny po vládní analýze konstatující její nepotřebnost prakticky hibernován, ačkoliv je již technicky značně rozpracovaný. Projekt digitální libry ve Velké Británii sice oficiálně zastaven nebyl, ale i guvernér Bank of England vyjadřuje pochybnosti o jeho užitečnosti.
Jaký bude úspěch a vlastně i užitečnost celého grandiózního projektu digitálního eura uvidíme v následujících letech. Jedná se o potenciálně výrazný nový prvek v architektuře platebního systému, a proto lze očekávat, že bude mít nezamýšlené důsledky. Všichni dotčení aktéři mohou právě v důsledku zavedení digitálního eura více nebo méně změnit svoje chování. Uvažované dopady jsou přirozeně závislé na tom, jaká pravidla pro digitální euro budou nastavena: že přípustnými držiteli budou jen fyzické osoby, že digitální euro nebude úročeno, že bude existovat strop v určité nepříliš vysoké výši pro každého jednotlivce atd.
Jenže tato pravidla nebudou vytesána do kamene. Nakonec proč by si zaručené bezpečnosti digitálního eura nemohly užívat i firmy a obchody, zejména když jejich klienti jim budou digitálním eurem platit? A proč stanovat stropy na to, kolik kdo může držet peněz v této formě a nikoliv v jiné? A nepovede to potenciálně k zániku komerčně provozovaných běžných účtů?
Konečně i podmínka neúročení digitálního eura je umělá, ostatně v zájmu centrálních bank je, aby se jejich měnověpolitické sazby, které jsou dnes bezprostředně relevantní pro banky, rychle promítly i pro klienty bank. Úročení zůstatků na účtech s digitálním eurem by k tomu byl skvělý nástroj.
A nestane se digitální euro trojským koněm pro zrušení papírového oběživa? Vždyť to bude jen jiná forma oběživa, která na rozdíl od bankovek bude mít tu výhodu (z hlediska centrálních bank), že by připouštěla i záporné úrokové sazby, pokud by je centrální banky chtěly.
Když tedy uvážíme, že digitální euro nebude něco jednou pro vždy daného, ale nutně bude samo procházet určitou evolucí, je patrné, že mnoho vcelku fundamentálních otázek není jasně zodpovězeno. Řešení technických detailů projektu aktuálně poněkud zastiňuje hlubší a důležitější otázky po tom, jak se bude celá věc vyvíjet v čase a co to potenciálně udělá s bankovním systémem a možná i s měnovou politikou.
