Článek
Když Evropská centrální banka (ECB) před několika lety začala mluvit o digitálním euru, mnozí zvedli obočí. Další „velký projekt z Bruselu“? Nebo nutná modernizace, bez které Evropa zůstane v digitálním středověku?
Když mi ale minulý týden kamarád z Berlína poslal fotku, jak platí v kavárně digitálním jüanem během služební cesty do Šanghaje, uvědomil jsem si, že Evropa hraje o čas. Zatímco v Asii už digitální měny fungují a v USA se o digitálním dolaru mluví čím dál hlasitěji, ECB teprve dokončuje testovací fázi digitálního eura. Přesto se právě teď rozhoduje, zda eurozóna bude v digitální budoucnosti jen přihlížet, nebo bude určovat pravidla hry.
Hlavní motivace ECB je jasná: Evropa nechce být závislá na karetních gigantech typu Visa nebo Mastercard ani na globálních platformách typu Apple Pay či Google Pay, které dnes ovládají většinu digitálních plateb. Nechce, aby její platební infrastruktura ležela v rukou několika zahraničních firem, které by v krizových časech mohly „zavřít kohoutky“ nebo diktovat podmínky.
Digitální euro má být evropské, pod evropskou kontrolou, s evropskými pravidly. Má posílit měnovou suverenitu, zlepšit bezpečnost plateb a podpořit konkurenci v platebním sektoru. A má být také odpovědí na klesající používání hotovosti. V některých zemích eurozóny už dnes platí kartou i za housky, a pokud by se trend dál zrychloval a digitální platby by zůstaly v rukou několika soukromých firem, centrální banky by přišly o vliv na každodenní finanční chování lidí.
Digitální euro ale nemá nahradit hotovost. Má být jen další možností – stejně důvěryhodnou, dostupnou a bezpečnou jako mince a bankovky. Platby mají být rychlé, levné a bez prostředníků, ať už jste v Berlíně, Madridu, nebo na venkově v Lotyšsku. Zní to ambiciózně – ale bez takové vize Evropa riskuje, že ji technologická vlna smete.
Zavedení digitálního eura si pochopitelně vyžádá technologické i provozní úpravy. Většina obchodníků bude muset aktualizovat pokladní systémy, účetnictví i platební brány. Moderní terminály změnu zvládnou softwarovou aktualizací, starší zařízení bude nutné nahradit – a pro malé podniky to mohou být náklady v řádu tisíců eur. Online obchody čeká integrace nového platebního kanálu, včetně napojení na API poskytovatelů služeb. Účetní systémy se budou muset naučit digitální euro odlišovat od běžných převodů, a to nejen kvůli evidenci, ale i s ohledem na daňovou transparentnost.
Například majitel malého knihkupectví v Seville tak bude muset nejen investovat do nového terminálu, ale také upravit způsob účtování a zaškolit personál, jak pracovat s novým typem platby. Na druhém konci spektra může digitální euro pomoci e-shopu z Bratislavy, který prodává designový nábytek po celé EU – místo zdlouhavých převodů a provizí karetním společnostem dostane zaplaceno okamžitě a bez prostředníků.
Právě tato rychlost a jednoduchost mají být tedy jednou z hlavních výhod – okamžité, nevratné platby bez zprostředkovatelů by mohly zlepšit řízení cash flow a snížit náklady na správu pohledávek. Zároveň by to omezilo závislost na kartových společnostech a jejich provizích, což ocení zejména menší e-shopy a maloobchodníci. Přijetí digitálního eura tak může pro firmy, které působí napříč eurozónou, znamenat konkurenceschopnost – protože zákazník z Portugalska zaplatí stejně plynule jako ten z Německa.
Kde končí inovace a začíná dohled
Přesto není vše bez rizik. Původně se mluvilo o nástroji pro širší finanční inkluzi, technologiích pro offline platby i větší anonymitě. Dnes je zřejmé, že některé z těchto ambicí ustoupily. Tlak na dohled a opatření proti praní špinavých peněz vstupuje do konfliktu s požadavkem na soukromí, což může vést k nejasným kompromisům – a těžko předvídatelným dopadům pro firmy i zákazníky.
Změní se i chování spotřebitelů. Digitální euro pravděpodobně zrychlí odklon od hotovosti, zejména ve městech a u mladší generace. Pokud obchodník nový systém nepřijme, může ztratit část klientely – podobně jako dříve ti, kdo dlouho odmítali platební karty. Zároveň se otevírá prostor pro nové služby: Digitální euro může být propojeno s věrnostními programy, dynamickým účtováním nebo například mikroplatbami za sdílené služby. Vše ale závisí na tom, jak dobře bude celý systém fungovat v praxi – a zda nabídne víc než jen splnění regulatorního zadání.
Digitální euro tedy může být pro Evropu skutečným milníkem – šancí, jak posílit vlastní ekonomickou nezávislost, zjednodušit přeshraniční platby a nabídnout občanům i firmám moderní a bezpečný platební nástroj. Pokud však jeho zavedení zůstane jen povinnou administrativní položkou bez jasných výhod, riskujeme, že se z něj stane další „evropský kompromis“, který přinese více starostí než užitku. Zkušenosti z některých států, kde už podnikatelé odmítají hotovost kvůli nákladům a rizikům, ukazují, že smysluplná inovace musí jít ruku v ruce s reálným přínosem – jinak hrozí, že část podniků raději zavře nebo se přesune do šedé zóny.
Digitální euro tak připomíná rozestavěný most: Jeho dokončení může propojit evropské hospodářství, otevřít dveře novým službám a posílit naši pozici v digitálním světě. Ale pokud se stavba zadrhne v byrokracii a kompromisy převáží nad smyslem, zůstane tento most viset ve vzduchu – a s ním i naše očekávání.
Evropa má šanci ukázat, že umí být lídrem v digitálních financích, ale musí najít odvahu a zdravý rozum. Jen tak se digitální euro nestane dalším „dobře míněným nařízením“, které vypadá lépe na papíře než v každodenním životě. Úspěch projektu bude záviset na tom, zda nabídne skutečné výhody, ochrání soukromí uživatelů a nezatíží podnikatele zbytečnou administrativou. Jinak za něj všichni zaplatíme dvakrát – investicemi i ztrátou důvěry.
