Komentář: Jak otec kapitalismu varoval před dnešní ekonomikou

Když by si někdo měl zasloužit titul otce kapitalismu, bude to bezpochyby Adam Smith, skotský ekonom a filozof, který napsal knihu bohatství národů nebo také Nature and Causes of the Wealth of Nations („bible pro kapitalisty“). V díle Smith velice trefně definoval, v čem spočívá jádro úspěchu kapitalistického ekonomického systému a za jakých podmínek funguje pro všechny. V zásadě ti nejschopnější obdrží nejvíce prostředků, které produktivně vynaloží v ekonomice, a trh jako jakási „kolektivní inteligence“ se postará o adekvátní alokaci kapitálu jedincům. Z tohoto a dalších mechanismů má za správných podmínek prospěch každý člen společnosti – i ten zcela nejchudší.

Pozoruhodné na Smithových dílech je ale i to, s jakou přesností dokázal mechanicky předvídat mnohé nešťastné rysy dnešní globální ekonomiky. Už za svého života, tedy v 18. století, detailně pojednával o chronickém veřejném dluhu, politické převaze monopolů a degradaci produktivního kapitalismu v rentiérskou ekonomiku, která je hnána rostoucím dluhem a upadající produktivitou. To, co tedy dnes vnímáme jako krizi pod povrchem, by Smith považoval za předvídatelný výsledek. Co by řekl, kdyby se přenesl do dnešní doby?

Zatímco kapitalismus je skutečně nejlepší ekonomický systém, který kdy byl, je třeba si uvědomit, že v závislosti na tom, kdo jej zrovna řídí a jak, bude generovat výrazně různé výsledky. Smith věřil, že zdravý kapitalismus vyžaduje silné instituce a prostor pro realizaci všech prospěchů, které s sebou přináší. Trhy fungují dobře pouze za určitých předpokladů, jako je například zdravá míra konkurence, silné instituce, nezávislá justice nebo disciplinované omezování vlivu monopolů. Velice podstatné je také v jeho pojetí oddělení politické moci od vlivu bohatých. Což je něco, v čem současný svět výrazně selhává. Některé jevy, na které si dnes lidé již zcela zvykli, ve skutečnosti nejsou vůbec normálními jevy v rámci zdravé ekonomiky.

Kupříkladu finanční zisk byl v jeho pojetí legitimní pouze tehdy, když vyplýval z produktivní rizikové alokace kapitálu (peněz). Nebezpečí vzniká tehdy, když se zisk přemění v rentu, tedy příjem, který plyne nikoli z tvorby hodnoty ale z pouhé kontroly (vlastnictví) vzácných aktiv. Smith byl vůči takovým ziskům hluboce kritický a rentiéry považoval za osoby, které inkasují bez skutečného ekonomického přínosu: „sklízejí, kde nikdy nezaseli“. Rentu chápal nikoli jako odměnu za užitečnost společnosti, ale jako nárok na zdroje, který je vynucený vlastnictvím a mocí. Varoval, že zájem rentiérů je vždy v rozporu se zájmem společnosti jako celku a že jakmile se tento model stane převládající formou příjmů, kapitalismus je v zásadě zdeformovaný a přestává sloužit většině.

Smith nebyl naivní a věděl, že úspěšný kapitalismus soustřeďuje bohatství a vliv do rukou nejschopnějších, kteří (nebo jejich následníci) pak budou mít tendenci tohoto vlivu zneužít k oslabení konkurence, zasahování do politických rozhodnutí a ve finále i k ovládnutí samotného státu. Pokud systém selže a nezabrání těmto tendencím, pak již nekontroluje kapitál, ale role se obrátí, kapitál začíná ovládat systém. Typickými symptomy převráceného kapitalismu jsou: kapitál již není investován produktivně a trhy toto chování netrestají, politika se podřizuje majetným, dluh nahrazuje zdanění bohatých a monopoly získávají politickou a ekonomickou imunitu. Veřejný zájem v tu chvíli znovu odchází do pozadí. Všechny výše popsané negativní jevy se již v dnešní době postupně stávají normou.

V ekonomice ovládané kapitálem se největší a nejmocnější držitelé bohatství stávají stále odolnějšími vůči zdanění, konkurenci a politické moci, kterou dokonce časem absorbují. Dnes je zdanění extrémně bohatých téměř nemožné, protože kapitál je příliš mobilní a stačí jej například pouze přemístit do země s mírnější daňovou politikou. Smith byl dokonce proponentem progresivního zdanění, tedy systému, kdy bohatí by měli v zájmu společnosti nést vyšší proporcionální daňovou zátěž než ostatní. Nicméně s rostoucím podílem majetku v rukou bohatých, kteří jsou jen těžce zdanitelní, daňová zátěž čím dál více dopadá na střední a nižší majetkovou třídu. Když už další zdanění běžných obyvatel není politicky možné, kvůli již tak vysoké finanční zátěži, a konfrontace s bohatými je vyloučená a demografie se vyvíjí špatným směrem, zbývá již jediné. Spolehnout se na dluh.

Podle něj se vždy jedná o politické obcházení problémů. Je to způsob, jak financovat stát bez zdanění bohatých a vyvolání nepokojů mezi ostatními. Dluh odkládá konflikt tím, že přesouvá současnou odpovědnost do budoucnosti a rozptyluje břímě současnosti napříč budoucími generacemi. Dluh je tedy symptomem rozkladu kapitalismu, ale zároveň s jeho rostoucí úrovní začíná být i samotným zapříčiněním, který degradaci systému ještě zintenzivňuje. Smith by současný nahromaděný dluh považoval za selhání minulých vlád, což je převážně způsobeno nedostatečnou nezávislostí politiků.

Politické rozhodování se totiž začne následně čím dál více přizpůsobovat zájmům držitelů státního dluhu, kteří v závislosti na jeho výši mohou svého dlužníka (stát) od jistého momentu držet pevně pod krkem. Stát je pak závislým na důvěře této skupiny lidí a jeho politika se začne orientovat na podporu a rozvoj zájmů právě věřitelů/rentiérů. Specificky se jedná o politiku orientovanou na finanční stabilitu a ochrany hodnoty aktiv namísto prosperity pro celou společnost. Smith si již tehdy povšiml, že veřejné dluhy bývají zřídkakdy poctivě splaceny, proto jakmile se dluh zakoření, stává se trvalým.

Dnešní globální ekonomika je pevně chycená v dluhové spirále, a to v bezprecedentním měřítku. Růst veřejného dluhu dnes není pouze důsledkem nezodpovědnosti vlád, ale stále více i důsledkem neschopnosti efektivně zdanit bohaté a kapitál. Zatímco výdaje rostou, politická vůle zatížit nejbohatší vrstvy z výše uvedených důvodů klesá, a vzniklou mezeru pak zaplňuje právě dluh. Růst mezd je neadekvátní a produktivní zisky se více koncentrují u již tak majetných vlastníků aktiv. Dluh pak „na oko“ stabilizuje systém, podporuje poptávku, udržuje růst cen aktiv a zabraňuje kolapsu, ale zkracuje životnost takového systému. Růst pak zpomaluje, inovace řídnou, motivace a morálka upadá a majetková nerovnost se výrazně zvětšuje.

V důsledku toho roste nespokojenost obyvatel a politickými lídry se tak stávají čím dál extrémnější kandidáti, kteří odrážejí frustraci voličů. Žádný z nich ale nemá moc a dostatečnou nezávislost na to, cokoliv na této situaci zásadně změnit a tuto frustraci vyléčit. Instituce ztrácejí legitimitu, pravidla se přestávají dodržovat. Ekonomika se stává méně dynamickou a křehčí, i když navenek může působit poměrně zdravě. Smith by tak jasně poznamenal, že vládní dluh není normálním jevem.

Podle již uvedeného je zcela zřejmé, že současný kapitalismus je již výrazně zdeformovaný a daleko od své zdravé verze. Smith by ale pravděpodobně nezačal s předpověďmi dramatického kolapsu. V této fázi je dohra mnohem méně dramatická ale i přesto bolestná: stagnace, úpadek rozvoje, demotivace a morální eroze. Společnost zatížená dluhem podle něj náhle neselže, ale spíše postupně zakrní. Systém pak začíná odměňovat chování, které přináší rychlý zisk, nikoli dlouhodobý přínos.

Firmy i jednotlivci se proto soustředí na co nejrychlejší vytěžení hodnoty z existujících aktiv místo dlouhodobých investic do inovací, výroby nebo rozvoje. Politika se pak nesoustředí na vytváření nových příležitostí pro budoucí růst, ale především na udržování stability a zvládání problémů, které vyplývají ze stagnace. Dluh v tomto smyslu pak už není jen symptomem ekonomické nemoci, ale je mechanismem, kterým je nemoc řízena a prohlubována.

Adam Smith nebyl prorokem, nepředvídal náš svět v detailech a ani netvrdil, že přeměna kapitalismu v horší verze je nevyhnutelná. Jeho varování bylo podmíněné, tzn. pokud je konkurence podkopána, pokud bohatí ovládnou politiku, pokud renta vytlačí produktivitu, pak dluh poroste a s ním i nestabilita. Tato varování se bohužel minuly účinkem a svět se v průběhu posledních staletí právě tímto směrem návodně vydal. Současná éra neustále rostoucího dluhu není anomálií. Je logickým důsledkem systému, který ztratil politickou schopnost krotit bohaté a vlivné a produktivně alokovat kapitál.

„K dosažení nejvyšší míry blahobytu státu není třeba o mnoho více než mír, mírné daně a snesitelná správa a spravedlnost.“ Pokud by dnes Smith ožil, mohl by učinit následné návrhy:

Na závěr poskytuji citát z jeho knihy Bohatství národů: „Žádná společnost, v níž je většina členů chudá a nešťastná, nemůže být prosperující.“