Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Eskalace napětí na Blízkém východě znovu ukazuje křehkost globálního energetického trhu. Stačí hrozba omezení dodávek přes Hormuzský průliv nebo útok na infrastrukturu a ceny ropy i plynu reagují během hodin. Na začátku týdne tak skokově vzrostla cena plynu v Evropě o 45 procent a další vývoj cen bude záviset na tom, jak dlouho bude konflikt trvat. Evropa přitom s regionem přímo nesouvisí, přesto dopady mohou pocítit domácnosti i průmysl v cenách za elektřinu.
Tento scénář už známe. Po ruské agresi na Ukrajině jsme sledovali dramatický růst cen plynu, rekordní inflaci i masivní veřejné výdaje na kompenzace. Politická reakce tehdy zněla jasně: Musíme snížit závislost na dovozu fosilních paliv. Realita o čtyři roky později? Evropská závislost na dovozu fosilních paliv trvá, jen se naše zraky nyní obrací jiným směrem.
Současné napětí může opět zvýšit ceny ropy i plynu. A s nimi náklady na elektřinu, teplo i průmyslovou výrobu. Ne proto, že bychom dnes udělali nějakou chybu, ale proto, že jsme od poslední krize systémově nic zásadního nezměnili. Byť některé státy pokročily výrazně dál, Evropa jako celek stále stojí na modelu, kde cenu energie určují komodity dovážené z politicky nestabilních regionů. Dokud bude plyn určovat cenu naší elektřiny, budeme rukojmími globálních konfliktů. Přitom právě plynové elektrárny mají nyní zelenou a počítá se s nimi jako s mezistupněm po odchodu od uhlí.
Řešení přitom známe. Snižování závislosti na fosilních palivech z nestabilních regionů není jen abstraktní cíl. Každý nový obnovitelný zdroj snižuje naši závislost na nevyzpytatelném vnějším světě. Každý watt smysluplně využité elektřiny zvyšuje naši samostatnost.
Vyzbrojit se proti všem budoucím krizím mohou i jednotlivé firmy či veřejný sektor. Potřebují však dlouhodobě plánovat a zajistit si alespoň částečnou cenovou nezávislost díky lokálním větrným a solárním elektrárnám. K tomu mohou sloužit například dlouhodobé smlouvy typu PPA (Power Purchase Agreement), které znamenají jistotu ceny pro odběratele a možnost dlouhodobě plánovat investice pro výrobce. Využívání tohoto nástroje je ale v Česku i v části Evropy pořád malé. Investoři i firmy tak zůstávají v nejistotě. Dobrovolně.
Kolik krizí ještě budeme muset přestát, abychom se z nich konečně dokázali poučit a ta příští nás už nepřekvapila? Pokud budeme dál spoléhat na nestabilní regiony světa, budeme jen opakovaně řešit důsledky – vysoké ceny, kompenzace, tlak na veřejné rozpočty. Krize na Blízkém východě není příčinou evropské zranitelnosti. Je jen jejím zrcadlem. Využijme ji konečně k systémovým změnám.
