Hlavní obsah

Komentář: Nikdo to za nás neudělá, tak se o důchody postarejme sami

Štěpán Ašer
Generální ředitel J&T Banky
Foto: Nikola Ramešová, Seznam Zprávy

Ilustrační snímek.

Reklama

Důchod, nerovná se zajištění na stáří. Nespoléhejme proto na stát, na spořící účty ani penzijní připojištění, nic z toho nám dost peněz nezajistí. Musíme investovat, píše v komentáři Štěpán Ašer, generální ředitel J&T Banky.

Článek

Jakákoliv debata na téma státních penzí vyvolává velké emoce ve všech vrstvách obyvatelstva. Troufám si ale říct, že je to poprvé, co téma důchodů citelně zasáhlo i generace, které teprve do pracovního procesu nastupují nebo budují kariéru.

Právě u skupiny lidí, kterou nazýváme jako „produktivní“, by se měla pozornost ubírat spíše k celkové problematice zajištění na stáří než k důchodům, jejichž budoucnost bude i při sebelepší reformě mírně řečeno nejistá. Historie a současnost ukazuje, že na uspokojivý stav veřejných financí prostě nemůže být nikdy spoleh.

Obecně přijímaný narativ, že celoživotní pracovní anabáze by nás dovést měla k důstojnému důchodovému výměru, je zvlášť v této době poměrně nešťastný, pokud ho mají dnešní třicátníci nebo čtyřicátníci chápat jako zaručenou pravdu. V prvé řadě by si každý z nás měl uvědomit, že když lidé v důchodu peníze potřebují, je už pozdě, a kromě státní penze není jiná cesta, jak si je obstarat než vlastními silami. Neříkám nic objevného, když napíšu, že síly už většinou dojdou. Právě produktivní část života je tou, která má výrazný dopad na životní úroveň ve stáří a v té by každý měl přemýšlet, jak si podzim svého života představuje.

První volbou způsobu zajištění na stáří jsou investice. K tomu nepotřebujeme ani stát, ani nikoho jiného, jen se ve svém současném rozpočtu omezit a pravidelně peníze zhodnocovat – záměrně se vyhýbám slovu „odkládat“, protože spořicí účet, s nímž je tento termín spojován, ještě nikoho boháčem neudělal. Tedy alespoň se váš počáteční vklad po očištění inflace nezhodnotí třeba trojnásobně, což je u investic s dlouhým horizontem běžná záležitost. Pro ty, kteří ale mohou investovat pravidelně pouze pár stovek, je ale samozřejmě i výnos nižší.

Investovat prostě musíme

V takové chvíli může pomoci model zajištění na stáří iniciovaný zaměstnavateli, a tím nemám na mysli příspěvek na penzijní připojištění, který zní zaměstnancům líbivě a zaměstnavatelům zase lahodí daňová podpora. Má to ale i své minusy – zhodnocení u těchto produktů zase tak bombastické není a v široké škále investičních nástrojů jen těžko obstojí. Je tedy potřeba jít dál a začít zaměstnance podporovat, aby sami investovali – pravidelně, informovaně a rádi.

Aby se neřeklo, že kážu vodu a piju víno, musím dodat, že u nás takový program pro zaměstnance máme – učíme a motivujeme je, aby si sami pravidelně investovali a k tomu přihodíme dvojnásobek částky do určité výše. Samozřejmě, daňová podpora jako u penzijka tady chybí a nepředpokládám, že někdy přijde. Ale přece jenom, na zaměstnancích nám záleží a mám za to, že jejich klidné stáří bez strachu o další valorizaci je slušnou odměnou za to, že u nás, zaměstnavatelů, odváděli dobrou práci. A věřím, že až se zase za desítky let povedou debaty, z čeho vyplácet důchody, budou o něco více v klidu.

V současné konstelaci, kdy demografická křivka hovoří poměrně jasně, se takové programy mohou navíc stát žádaným, a v budoucnu možná i docela běžným benefitem. Stejně jako v USA, kde se na pomocnou ruku od státu nikdo nespoléhá a veškeré blaho lidu na svých bedrech nesou právě zaměstnavatelé. Ale ruku na srdce – kdo by to byl řekl, že Amerika, dnešním mediálním jazykem „země asociálních vlád“, nás při řešení krize důchodů může nečekaným způsobem inspirovat? Můžeme si tedy důchody vyřešit sami? Já věřím, že ano.

Reklama

Doporučované