Článek
V následujících letech půjde na obranu historicky nejvyšší objem peněz – zatímco v roce 2024 Česko poprvé splnilo závazek NATO vydávat dvě procenta HDP na obranu, do roku 2030 má tento podíl narůst na 3,5 procenta, a včetně investic do infrastruktury dokonce až na pět procent. V přepočtu na koruny to znamená 400 až 420 miliard ročně, tedy o 250 miliard více než dnes.
Zásadní však není jen to, kolik utratíme, ale co za to dokážeme získat. Obranný průmysl se tak stává nejen otázkou bezpečnosti, ale i testem ekonomické vyspělosti země.
Z ekonomického pohledu je pro zhodnocení přínosu vyšších výdajů na obranu klíčový tzv. multiplikátor HDP, který specifikuje, kolik korun v ekonomice vznikne z každé investované koruny. Podle poslední studie mezinárodní poradenské společnosti Kearney se multiplikátor investic do obranného průmyslu v Česku může vyšplhat až na 2,5. To znamená, že jedna koruna vložená do obranného průmyslu přinese zvýšení HDP až o 2,5 koruny.
Výše tohoto multiplikátoru závisí na několika faktorech: míře lokalizace, objemu investic do technologií a inovací a počtu nových pracovních míst. Dopad na domácí ekonomiku výrazně roste, pokud se do zakázek zapojí čeští dodavatelé. Rozhoduje také struktura výdajů – investice do technologií a infrastruktury zvyšují hodnotu multiplikátoru více než běžné provozní náklady.
Podobně důležité je, aby rostl podíl investic do výzkumu a vývoje, protože inovace se následně přelévají i do dalších sektorů. Česká republika v tomto směru dlouhodobě zaostává a patří mezi země s nejnižšími investicemi do vojenského výzkumu v Evropě. Nedostatek vládních investic do inovací v obranném sektoru je v Česku částečně kompenzován rostoucím objemem investic ze soukromého sektoru.
Naproti tomu například ve Velké Británii funguje Defence and Security Accelerator, organizace spadající pod Ministerstvo obrany, jejímž úkolem je podporovat a urychlovat inovace v obranném průmyslu, např. formou poskytnutí půjček, otevřených soutěží a průběžných výzev nebo prototypovacích kontraktů. Obdobně ve Francii funguje Agentura pro inovace v obraně nebo v Německu útvar zaměřující se na propojení startupů s armádou a rozvoj inovací. Je proto klíčové podpořit domácí firmy v inovacích a soustředit se zejména na segmenty s vysokou přidanou hodnotou.
Česko má v obranném průmyslu silné základy. V roce 2024 jen tři největší hráči – Czechoslovak Group (CSG), Colt CZ a Aero Vodochody – utržili 5,2 miliardy eur, což odpovídá 1,6 % HDP. Česká republika se tak v relativním měřítku podílu obranného průmyslu pohybuje na úrovni Francie či USA a výrazně předstihuje například Polsko. Většina produkce směřuje na export, především do Evropy, a české zbraně jsou díky válce na Ukrajině nepřetržitě prověřovány v bojových podmínkách. To posiluje důvěryhodnost českých firem. Analýza Kearney ukázala také vysokou produktivitu na jednoho zaměstnance, která v ČR dosahuje úrovně stejné produktivity jako ve Velké Británii.
Kde jsou investice?
Existuje však také několik významných překážek růstu. První z nich je financování. Mnoho českých firem naráželo v minulosti na neochotu bank a investorů poskytovat úvěry obrannému sektoru – ať už z důvodu ESG pravidel, nebo obav z rizik plynoucích z dlouhodobého charakteru investic do obranných technologií a jejich vývoje. Situace se sice zlepšuje díky nové politice EU, přesto je přístup ke kapitálu zejména pro malé a střední podniky stále složitý.
Druhou výzvou je zajistit, aby velké zakázky zahrnovaly lokální výrobu. V tendru na pásová bojová vozidla CV90 se podařilo vyjednat zapojení českých firem ve výši 40 % hodnoty kontraktu. Některé evropské země však jdou výrazně dál a prosazují silný patriotismus – například Francie, Velká Británie nebo z našich sousedů například Polsko. V rámci své strategie, která má z Polska učinit jednoho z klíčových hráčů v evropském obranném průmyslu, požaduje země u klíčových technologií přenesení části výroby přímo na své území. Ve prospěch polského obranného průmyslu má putovat zhruba padesát procent výdajů na straně Ministerstva národní obrany. Česko potřebuje jasnou strategii lokalizace, která stanoví, co musí být vyráběno, vyvíjeno nebo licencováno doma.
Třetím problémem je lidský kapitál – pracovní síla v odvětví stárne a technické obory trpí nedostatkem absolventů. Bez systematické podpory vzdělávání a jasné, hlasité podpory sektoru ze strany státu se sektor neobejde. Například Austrálie zavedla program Skilling Australia’s Defence Industry s rozpočtem 17 mil. australských dolarů ročně na podporu školení zaměstnanců v obranném průmyslu. Podobně by ČR mohla rozvíjet stipendia, stáže a rekvalifikace zaměřené na potřeby obranného sektoru. Výsledkem je rozšíření kvalifikované pracovní síly, která je základem pro inovace i v civilních odvětvích.
Nejenom „hloupá“ děla
Česko má přitom potenciál stát se šampionem ve vybraných hi-tech segmentech s vysokou přidanou hodnotou. V oblasti radarů a senzorů patří ERA Pardubice s pasivním radarem VERA-NG k technologické špičce NATO, stejně jako Retia se svými mobilními radary ReVISOR. V bezpilotních systémech zase vyniká Primoco UAV, které v roce 2024 uskutečnilo největší export českých dronů v historii. Česko má díky kombinaci letecké tradice a elektroinženýrství potenciál v kategoriích malých a taktických dronů a v technologiích protidronové obrany.
Munice je dalším segmentem, kde Česko může být lídrem: skupina Czechoslovak Group (CSG) se akvizicemi stala světovou jedničkou v oblasti malorážové munice a buduje výrobní kapacity v Evropě i USA. Mimo to jak CSG, tak i například STV Group investují miliardy do nové výroby munice ráže 155 mm. Colt CZ Group je jedním z předních světových výrobců ručních palných zbraní. Tyto příklady ukazují, že české firmy jsou úspěšné v globální konkurenci.
Obranný průmysl je dnes pro Česko příležitostí i zkouškou zároveň. Pokud miliardy z rozpočtu přetavíme do výzkumu, moderních technologií a vzdělávání, může se sektor stát jedním z hlavních motorů transformace celé ekonomiky. Pokud ale převládnou krátkodobé zakázky bez přidané hodnoty, peníze se rychle rozplynou a šance zůstane nevyužita. Stojíme tedy na křižovatce. Jedna cesta vede k závislosti na zahraničních dodavatelích, druhá k budování domácí technologické excelence. Rozhodnutí, kterou z nich Česko zvolí, ovlivní nejen naši bezpečnost, ale i to, zda budeme v příští dekádě patřit mezi ekonomiky montoven, nebo mezi inovátory.
