Hlavní obsah

Exguvernér Tůma: Snižovat daně uprostřed krize? Úplně mimo moje chápání

Předseda dozorčí rady skupiny ČSOB Zdeněk Tůma. (Video: Jiří Zatloukal)

 

Reklama

1. 4. 17:28

Jako menší země s kratší historií na finančních trzích může Česko brzy dospět do bodu, kdy bude státní dluh neudržitelný, varuje bankéř Zdeněk Tůma. Podseknout v takové situaci příjmy o dalších 100 miliard, považuje za nešťastné.

Článek

Exguvernér Zdeněk Tůma je poměrně skeptický k vývoji veřejných financí, které se vláda zatím příliš nesnaží usměrňovat. „Pohled, který prezentovala česká vláda, že teď situaci budeme řešit x let a na to, co bude, nakonec v tomto okamžiku zapomeňme, je pro mě trochu varující,“ říká Tůma, který nyní působí jako předseda dozorčí rady skupiny ČSOB.

Naráží na to, že historie České republiky, i Československa spočívá ve velmi disciplinované fiskální politice. „Říkám tomu DNA Ministerstva financí, že bez ohledu na to, jakou jsme měli vládu – jestli pravicovou nebo levicovou – byl přístup k veřejným financím vždycky velmi disciplinovaný. Teď mám obavu, jestli se nám to trochu nedrolí,“ dodává bývalý centrální bankéř Tůma.

Je to skoro přesně rok, co jste s Mojmírem Hamplem publikovali článek s názvem Necháme v zájmu ochrany života umřít celou českou ekonomiku? Článek vzbudil obrovskou vlnu diskuse, také nevole, protože jste upozornili na to, že lidský život má i nějakou ekonomickou hodnotu. Konkrétně jedna celá dva milionu korun. Jak se vaše uvažování od té doby posunulo, nebo změnil byste na tom článku něco?

Myslím, že ne. Nechal bych teď stranou 1,2 milionu, to nebylo to podstatné. Ale chtěli jsme upozornit na to, že to je jako nějaký trade-off (kompromis, pozn. red.). Tehdy se všichni soustředili na to, že umírají lidé a že je tady zdravotní riziko a my jsme říkali, ale to není jenom zdravotní problém.

Je to zdravotní, společenský a ekonomický problém a měli bychom brát v úvahu všechna rizika. A v tom myslím, že to platí dodneška. Byť máte pravdu, že ten článek otevřel řadu diskusí a potom už jsme slýchávali i od vládních představitelů, že zavření ekonomiky má nějaké náklady, které musíme brát v potaz.

Mám pocit, že pořád strašně dominuje ten pohled zdravotnický. Když si pustíte televizi, otevřete média, je to dnes vždycky první zpráva – je tolik nakažených, tolik lidí zemřelo, ale o těch dalších tématech jako zavřené školy, jaké to má dopady, dopady zdravotní, omezená péče, protože ta covidová dominuje, se nediskutuje. Takže dopadů na společnost je strašně moc.

Ten apel, který jsme tehdy chtěli vyslat, že to není čistě zdravotní problém, není to čistě covidová problematika, ale má celou řadu dalších dopadů, které bychom měli zvažovat, to platí i dneska.

Zdeněk Tůma

– od roku 2019 je předsedou dozorčí rady skupiny ČSOB

– dříve působil jako partner do poradenské firmy KPMG

– mezi roky 2000 a 2010 byl guvernérem České národní banky

– přednáší na Univerzitě Karlově v Praze

Takže bylo podle vás rozumné tak masivně podpořit ekonomiku, byť to zcela zřejmě snížilo nezaměstnanost, která není dosud vysoká?

Ten balanc, ten trade-off, se hledá hrozně těžko. Rozhodně nezávidím někomu z těch, kteří v daném okamžiku rozhodují, protože to rozhodování je nesmírně obtížné. Také vidíme, že to různé země řešily různě. Někde to bylo hodně uvolněné, například Švédsko mělo vyšší výskyt úmrtí, dneska zase jako by ve srovnání třeba s námi zase tak špatná čísla nemají.

Někde byla čísla srovnatelná, liší se to hrozně moc a je vidět, že všichni hledali správný mix, který by společnost zasáhl přijatelným způsobem. A to, že se v takovéto krizi stát chová proticyklicky, to je z hlediska uvolněných a fiskálních politik v pořádku.

Takže bych se tolik nepozastavoval nad mírou reakce vlády z hlediska jednorázové podpory ekonomiky, byť můžeme diskutovat o parametrech a nakolik byla efektivní. Ale je to potom o tom okamžiku, kdy se řekneme: ale měli bychom už uvažovat dlouhodoběji a uvažovat o nějaké konsolidaci veřejných financí, o nějaké normalizaci měnových politik.

V tomto smyslu mi připadá, že ten pohled, který prezentovala česká vláda, že teď situaci budeme řešit x let a na to, co bude, nakonec v tomto okamžiku zapomeňme, to je pro mě trochu varující. Protože historie jako České republiky ale vůbec Československa je ve velmi disciplinované fiskální politice.

Říkám tomu DNA Ministerstva financí, že bez ohledu na to, jakou jsme měli vládu – jestli pravicovou nebo levicovou – že ten přístup k veřejným financím byl vždycky velmi disciplinovaný. Teď mám obavu, jestli se nám to trochu nedrolí. Tak uvidíme, pořád jsem jako by optimista, že k té konsolidaci veřejných financí zase bude docházet. Uvidíme po volbách.

K tomu se hned dostaneme. Ten trade-off je vždycky mezi zastavením ekonomiky a potenciální ztrátou lidských životů. Myslíte, že vláda našla ten správný mix?

Je to prostě nějaká škála, na které se pohybujeme, neřeknu nic nového. Myslím, že to máme trochu od zdi ke zdi, že jsme byli strašlivě přísní na začátku. Pak jsme zase uvolňovali, v září padl ministr zdravotnictví, protože doporučoval, že bychom měli začít nosit roušky. Protože správně Ministerstvo zdravotnictví vyhodnotilo, že rizika po prázdninách narostou.

Takže to vedlo fakticky k rozvratu Ministerstva zdravotnictví, které se potom těžko dává dohromady po výměně několika ministrů. Připadá mi, že v tomhle ten postup opravdu nebyl nejšťastnější a do toho vstoupily věci, které mně připadají z hlediska rozpočtu obtížně pochopitelné. V okamžiku, kdy velmi uvolníme ekonomiku a děláme velkou fiskální expanzi, tak do toho dodávat další expanzi v podobě snížení daní, které v daném okamžiku nebylo nutné, je něco, co mně rozum nebere.

A zarážela mne argumentace předsedy ODS pana Fialy, který říkal, že správná pravicová politika je snižovat daně. Přišlo mi to úplně mimo moje chápání. Protože pro mě je správná pravicová politika být konzervativní a mít finance, pokud možno, pod kontrolou. A samozřejmě, pokud je to možné, tak snižovat přerozdělování uvnitř státu, to je v pořádku. Ale to načasování bylo velmi nešťastné a vláda úplně zbytečně přišla o dalších sto miliard.

Zmínili jsme se o konsolidaci veřejných financí, o které se zatím moc nemluví. Ministryně financí to odsouvá spíš do budoucnosti. Jak dlouho se bude podle vás vyrovnávat Česká republika s masivním dluhem, který za ty dva roky narostl téměř o jeden bilion korun?

Nás děsí ta dynamika dluhu. Ale když se podíváme na čísla, tak i při minulé krizi byla dynamika poměrně velká. A přesto jsme dluh snižovali, a nebyli jsme jediní, i Německo konsolidovalo poměrně rychle. Takže v okamžiku, kdy ekonomika naskočila, tak se podařilo to celkem jako rychle zvládnout.

Tehdy však ministr financí Miroslav Kalousek poměrně rychle dělal úsporná opatření. Což tedy ekonomiku přiškrtilo ještě víc.

Zpětně se to strašně lehko hodnotí. Ano, s výhodou zpětného pohledu to bylo zbytečně restriktivní. I během krize. Ale my bychom neměli zapomenout na tehdejší situaci. Připomenu třeba Lotyšsko, které se dostalo strašně rychle do situace, kdy nebylo schopno si půjčit na mezinárodních trzích a řešil to potom Mezinárodní měnový fond. Také neměli vysoké zadlužení, ale ta dynamika byla tak velká, že strašně rychle ztratili důvěru finančních trhů.

Tady bych připomněl ještě jednu věc, která nám nemusí připadat férová. Ale situace menších zemí, které nemají tak dlouhou tradici, je jiná. Schopnost stabilizovat dluh v našem případě je, ve srovnání s Německem nebo s Velkou Británií, na daleko nižší úrovni.

Takže si říkat: Němci mají dluh vůči HDP šedesát či osmdesát procent a zvládají to, neznamená, že my bychom to na podobných úrovních zvládali. Některé studie ukazují, že pro nás je skutečně těch pětačtyřicet, maximálně padesát procent naprostá hranice, kdy bychom bez velkých bolestí měli být schopni dosáhnout opět konsolidace.

Takže těch pětačtyřicet procent dluhu vůči HDP mě tolik neděsí, ale bylo by dobré mít nějakou strategii, jakým způsobem postupovat dál a tu zatím nevidím.

To znamená, kdybychom překročili tu hranici čtyřicet pět, padesát procent výše dluhu vůči HDP, byli bychom výrazně závislí na zahraničních investorech a s tím přichází rizika?

Zahraniční investoři tolik českého dluhu nevlastní. Ale nejde jenom o zahraniční investory. Samozřejmě i domácí investoři jako pojišťovny či banky musejí brát přiměřené riziko. Koneckonců i Česká národní banka se na to dívala, a pokud by to riziko narůstalo, tak i expozice domácích investorů bude omezená.

Jak se díváte na to, že si premiér Babiš a další politici chtějí vypomoci transferem zisku z České národní banky do státního rozpočtu?

Mně se to ani nechce komentovat. Připadá mi, že by si mohli přečíst zákon o České národní bance, kde je jasně psáno, že ano, Česká národní banka má odvádět svůj zisk do státního rozpočtu, ale samozřejmě poté, co naplní své rezervní fondy, které jsou v tomto okamžiku nula, a kdy nebude mít negativní kapitál.

Zatím je v kumulativní ztrátě, a má prioritní položky, které z hlediska zákona musí napřed naplnit a potom může přispívat do rozpočtu. Fakt, že teď díky znehodnocení koruny měla ČNB dva roky za sebou zisk, nepřeváží nad tím, že předtím bylo několik let, kdy měla výrazné ztráty v důsledku zhodnocování koruny. Takže předpokládám, že ČNB se bude chovat v souladu se zákonem a tento apel prostě oslyší.

Odkud podle vás teda přijdou v budoucnosti státní příjmy? Je to jednoznačně zvyšování daní?

Především je to restart ekonomiky. Tady vidím trošku výhodu – měli jsme daleko hlubší pokles ekonomiky třeba ve srovnání s finanční krizí, což i tehdy pro nás byl bezprecedentní pokles. Na druhou stranu některé sektory jsou hodně zasažené, ale zatím všechny prognózy předpokládají, že dojde k poměrně rychlému růstu, který je založen na tom, že struktura ekonomiky, stabilita firem – až na některé sektory – není zásadním způsobem dotčena.

V okamžiku, kdy otočíme tím knoflíkem, což se pojí s tím, že skutečně promořenost v kombinaci s proočkováním dosáhne určité úrovně, tak by se ekonomika měla poměrně rychle restartovat. Takže ten hlavní argument pro konsolidaci veřejných financí a pro zlepšení situace je zaprvé snížení výdajů, které jsou spojené jako s covidovými programy, a za druhé zvýšení příjmu s tím, že ekonomika se vrátí k ekonomickému růstu. To je úplně to zásadní.

A samozřejmě je legitimní otázka, jestli to bude postačující nebo jestli bude potřeba se poohlédnout, kde ještě podpořit rozpočet. Ale zároveň, jestliže chceme, aby se nám ekonomika restartovala, tak není asi prostor na to, abyste ji zatížil výrazným zvyšováním daní, které ten výkon bude určitě podlamovat.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené