Líní a nevděční Češi? Data ukazují opak

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Kladu si otázku, zda trh práce v Česku nezačíná být napjatý proto, že lidé nejsou ochotní pracovat tak intenzivně jako dřív nebo jako v jiných zemích,“ uvedla minulý týden v rozhovoru pro Seznam Zprávy viceguvernérka ČNB Eva Zamrazilová. „Preferují volný čas a dodatečný výdělek je tolik nezajímá. Nemám to podložené daty, je to spíš pozorování. Třeba ve službách se těžko shání někdo, kdo je ochoten provést službu v rozumném horizontu.“

Podobně kritický byl tento týden v rozhovoru pro Radiožurnál i Luboš Kastner z Asociace malých a středních podniků a živnostníků. „Mladší generace je opravdu odlišná od generace současných třicátníků a čtyřicátníků, kteří to považovali za možná i první volbu,“ vysvětloval nedostatek letních brigádníků v restauracích. „Opravdu je život možná pro mladé jednoduší, nemají takový tlak, jsou v náruči rodičů. Je potřeba trochu vyzvat i rodiče, aby se nebáli mladé pustit do pracovního procesu.“

Jak Zamrazilová v rozhovoru připustila, svá tvrzení nemá podložená daty. Kastnerovo vyjádření zase svým způsobem zapadá do narativu „líných mladých, o které se starají jejich rodiče“. Tvrzení, které se v médiích objevuje minimálně od roku 1895, jak ukazují dobové výstřižky. 

Jde přitom jen o dvě ukázky z velmi rozšířené debaty o tom, jak obyvatelé Česka pracují a jak je zde nastavený trh. Většinou jsou tyto komentáře více či méně negativní směrem k zaměstnancům.

Pokud se podíváme na větší statistické výzkumy, situace se začne jevit jinak. Třeba v případě času stráveného v zaměstnání, patří Česko v Evropské unii k nadprůměrným zemím. Češi v průměru oproti zbytku Evropy stráví v zaměstnání o 2,2 hodiny týdně více. Muži o 0,9 hodiny více, než je průměr EU (38,2), ženy o 3,7 hodiny více než průměrné Evropanky (32,2). Celkem Češi oproti průměru tráví v práci týdně o 2,2 hodiny týdně déle (průměr EU 35,5). Jde ale o absolutní průměr, do kterého jsou započítané veškeré proměnné, jako částečné úvazky v rámci rodičovství a podobně.

Kde je tedy pravda? „Především, měli bychom odlišit subjektivní pozorování a dojmy od objektivních dat,“ říká firemní sociolog Vojtěch Bednář. „Eurostat pracuje se statistikou, která je objektivní, ale poměrně nepřesná, když jdeme do konkrétních situací. Paní viceguvernérka – i další – se subjektivním dojmem, který je přesný, ale velmi omezený, co se dosahu týče. Pravdu mají oba, každý jinak.“

Seznam Zprávy oslovily viceguvernérku Zamrazilovou s nabídkou, aby svá slova upřesnila. S ohledem na informační embargo v období kolem zasedání bankovní rady ČNB ji však nevyužila.

„Pokud jde o hodnocení brigád, musíme si uvědomit, že existují regionální rozdíly dané dostupností práce a její cenou,“ vysvětluje Bednář. „Co je normální v Praze, která představuje 10 procent obyvatel a 15 procent ekonomiky, rozhodně neplatí mimo ni. To, co funguje v oborech s vysokou přidanou hodnotou, rozhodně nefunguje třeba ve stavebnictví nebo v prvovýrobě.“

Problém je podle něj tedy i v tom, že v médiích a veřejném prostoru se vedou mnohem častěji diskuze na úrovni vyšší přidané hodnoty. „Debaty opomíjejí velkou část ekonomiky, která je při vší automatizaci a robotizaci pořád spíše věcí svalů a umu než inteligence, ať už lidské, nebo umělé,“ upozorňuje firemní sociolog.

Odpor k práci tedy Češi nemají – i když by uvítali, kdyby jí bylo méně. „V některých zemích – v Belgii, Španělsku a Velké Británii – již kratší pracovní týden testovali a ukázalo se, že produktivita práce neklesala. Odpočatější zaměstnanci zvládli týdenní objem práce za čtyři dny,“ dává příklad ze zahraničí generální ředitel personální agentury Randstad ČR Martin Jánský.

„V Česku je zatím firem, které kratší pracovní týden nabízejí, minimum. Na druhé straně si nezřídka stěžují, že lidé v práci u nás tráví více času než za hranicemi, ale efektivita je nižší.“

Jeho slova potvrzují data Eurostatu. Česká republika je v produktivitě práce na 85 procentech průměru EU. Například Irsko je na více než dvojnásobku, Lucembursko je na 162 procentech.

Ze statistik tedy vyplývá, že obyvatelé Česka pracují hodně, ale ne produktivně. Pro zaměstnance napříč generacemi jsou pak v práci nejdůležitější atraktivní mzda a materiální benefity. „Za rozhodující je označily více než dvě třetiny dotázaných (68 %), což je zhruba stejně jako v dalších evropských zemích,“ popisuje Jánský výsledky výzkumu, který Randstad provádí po celém světě.

V České republice oslovili necelých pět tisíc respondentů. „Význam materiálních benefitů ale o něco klesl, ještě před dvěma lety je jako rozhodující označily takřka tři čtvrtiny dotázaných (74 %),“ dodává Jánský.

Je ale rozdíl mezi preferencemi mladších a starších generací. „Rostoucí životní náklady vedou k tomu, že starší zaměstnanci vyzdvihují v průzkumech především jistotu zaměstnání, zatímco u generace Z, mladších než pětadvacetiletých, hraje neméně zásadní roli rovnováha mezi pracovním a osobním životem a časová flexibilita,“ vysvětluje ředitel.

„Podle průzkumu Randstad Workmonitor z letošního března je pro mladé takzvaný work-life balance při volbě zaměstnání klíčový a poprvé v historii se stalo, že se významem vyrovnal výši mzdy. Práci, která by negativně ovlivnila rovnováhu mezi jejich pracovním a soukromým životem, by nepřijala polovina mladých lidí, neméně důležitá je pro ně kontrola nad pracovní dobou,“ upřesnil.

Tři čtvrtiny očekávají od zaměstnavatele časovou flexibilitu a více než polovina možnost práce z domova. Celkem 40 procent dotázaných mladých lidí podle Jánského také uvedlo, že proti přepracování a vyhoření volí takzvaný quiet quitting, pracují tedy zásadně jen tolik, kolik jim ukládá smlouva.

„Generace Z současně vykazuje menší loajalitu. Nové, lepší uplatnění si aktivně hledá třetina jejích příslušníků, což je ve srovnání se staršími generacemi dvojnásobek,“ popisuje trend šéf Randstadu. „Jako nejčastější důvod změny zaměstnavatele přitom uvádějí nespokojenost s výší mzdy nebo lepší nabídku, přičemž hned na dalším místě následuje nespokojenost s nerovnováhou pracovního a soukromého života.“

Tvrdit, že zaměstnanci jen natahují ruku a sami nejsou iniciativní, by však bylo předčasné. Bezmála polovina (46 %) respondentů totiž uvedla, že kariérní růst je pro ně důležitý. A čím mladší respondent byl, tím pro něj byl posun sebe sama podstatnější.

Téměř shodný podíl zaměstnanců (44 %) pak badatelům řekl, že má možnost se ve své práci rozvíjet.

„Mezi oběma skupinami existuje nesoulad – pouze 53 procent těch, kteří považují osobní kariérní růst za důležitý, se domnívá, že má k němu dostatek příležitostí,“ uvádějí výzkumníci ve zprávě.

A zatímco 56 procent zaměstnanců považuje zvýšení kvalifikace či rekvalifikaci za důležitou pro sebe a svou kariéru, jen 43 procent zaměstnanců má pocit, že jim k tomu zaměstnavatel poskytuje příležitost.

Nároky zaměstnanců ovlivnila i pandemie koronaviru. „Promítla se v nárocích zaměstnanců na flexibilitu pracovní doby a možnost home office,“ vysvětluje Jánský. „Zatímco před ní byly tyto nemateriální benefity vnímány spíše jako okrajové, po pandemii jejich váha výrazně vzrostla a dnes patří zvláště mezi mladšími ročníky v profesích jako IT k benefitům, které od zaměstnavatele přímo očekávají. Řada mladých lidí vnímá home office jako standard a hned při úvodním pohovoru se zajímají o to, kolik takových dní firma nabízí.“

Přesto se po pandemickém nárůstu a následném propadu podíl zaměstnanců pracujících na dálku ustálil.

„Je pravdou, že období pandemie znamenalo výrazné zásahy do systému a způsobu práce; mnoho zaměstnanců se přesunulo na home office, intenzita práce se snížila z důvodu překážek na straně zaměstnavatelů a podobně,“ říká sociolog Bednář. Jak ale připomíná, firmy pracují na návratu svých zaměstnanců, a pokud jde o výkonové pracovníky, tedy operátory, logistiky a obecně „modré límečky“, ti pracují bez přerušení, protože jejich úloha je nezastupitelná.

„Covid hodně změnil, ale mnoho práce se vrátilo do původních kolejí. Inflace nám ublížila, ceny energií také, ale jsme nejen kreativní, nýbrž také vysoce adaptabilní a tyto krize dokážeme překonat. Jsme šikovní, pracovití, inovativní lidé, neshazujme se,“ dodává.