Hlavní obsah

Komentář: Český nerůst? Nejsme líní, je nás málo

Martin Čaban
Komentátor
Foto: Seznam Zprávy, Getty Images

Česká ekonomika se dodnes neoklepala z covidu. Ilustrační foto.

Reklama

Demografický vývoj v jediné dekádě vyřadil z produktivního věku skoro 600 tisíc lidí. Tento údaj se ale v debatách o napětí na českém trhu práce objevuje málokdy.

Článek

Zatímco myšlenkový koncept „nerůstu“ si v posledních letech teprve nesměle hledá úrodnou půdu mezi nejprogresivnějšími z levicových a environmentálně zaměřených myslitelů, Česko jako by jej vzalo za svůj už od prvních covidových let. A nic přitom nevadí, že v čele země stál za covidu premiér, který v sobě posléze objevil zarytého konzervativce, a po něm premiér, který o konzervatismu s láskou napsal knihu.

Česko patří spolu se Španělskem k posledním dvěma zemím Evropské unie, jejichž ekonomika je ještě dnes pořád menší, než byla před vypuknutím pandemie.

Jedním z vysvětlení jistě je, že víc než jiní trpíme vysokou inflací. Nicméně třeba Maďary drtí inflace podobnou silou, a přesto je jejich hospodářství skoro o pět procent větší než před covidem. Takže jenom inflací to nebude.

Pak se úvahy ekonomů stáčejí jinými směry, a to mnohdy dost nešťastným způsobem. Nepochybně správné je vrhat podezíravé pohledy na trh práce. Ten v Česku fakticky přestal existovat, alespoň v pravém smyslu slova „trh“, pod nímž si představujeme rušnou kontinuální komunikaci při hledání rovnováhy mezi poptávkou a nabídkou.

Segment trhu práce, který je viditelný skrze evidenci příslušných úřadů, se dnes skládá ze tří set tisíc neobsaditelných pracovních míst (zhruba tři čtvrtiny z nich vyžadují nulové nebo jen základní vzdělání) a podobného počtu nezaměstnaných osob, z nichž část tvoří takzvaní nezaměstnatelní a část lidé, kteří nijak nepasují do nepestré nabídky míst.

Fascinující je, že takhle český trh práce vypadá už léta, lhostejno, zda zažívá konjunkturu, nebo covidový propad. Česká nezaměstnanost zaznamenala v nejdrsnějších začátcích covidových časů drobný výkyv směrem vzhůru, ale ten byl hned pryč. Zavíraly se celé sektory, lidé po tisících hromadně opouštěli například restaurační branži, ale všechno se to dokázalo téměř okamžitě vstřebat. Stát zaplatil desítky miliard korun za program Antivirus, který měl zajistit, že na trhu práce nedojde k zásadnímu otřesu. Úspěšný byl nepochybně – snad až moc. Nedošlo k vůbec žádnému otřesu, spíš to vypadá, že došlo ke konzervaci a znehybnění, které trvá dodnes.

Ani samotný vývoj nezaměstnanosti ale nebude příčinou českého nerůstu. Třeba Polsko má také už léta nízkou nezaměstnanost, v covidových letech rovněž nezaznamenalo v tomto směru žádný šok, a přesto velmi solidně roste.

Z covidové politiky předchozí vlády a současné podoby trhu práce někteří ekonomové vyvozují, že Češi za covidu zlenivěli. Tady už se ovšem dostáváme od makroekonomických dat na pole jakýchsi společensko-morálních komentářů a apelů. Ne že by takové byly ekonomům zapovězeny, to chraň pánbůh, ale měly by být od datových analýz pečlivě oddělovány – a také s velkou rozvahou dávkovány a formulovány.

Podle těchto představ prý Češi přijali myšlenku „nárokové ekonomiky“. Podobným směrem jdou třeba úvahy viceguvernérky české centrální banky Evy Zamrazilové pro Seznam Zprávy: „Kladu si otázku, zda trh práce v Česku nezačíná být napjatý proto, že lidé nejsou ochotní pracovat tak intenzivně jako dřív,“ říká Zamrazilová a dodává: „Preferují volný čas a dodatečný výdělek je tolik nezajímá. Nemám to podložené daty, je to spíš pozorování.“

Přiznání v poslední větě je chvályhodné, ale hlavně velmi důležité. Vybízí k úvaze, zda by nás „pozorováními“ nemohly zásobovat spíše jiné osobnosti. Třeba takové, které zrovna nereprezentují ctihodnou veřejnou instituci s obřím a respektovaným ekonomicko-analytickým aparátem, jenž je nepochybně schopen dodat tuny tvrdých dat.

Výroky, jako je ten od viceguvernérky Zamrazilové, jsou navíc často trestuhodně zobecňující. A vůči stovkám tisíc lidí, kteří covidovou dobu protrpěli na komplikovaném vynuceném home office, v drsně regulovaných provozech, nebo dokonce „v první linii“, jak se říkalo, jsou dost nefér.

Příběh o tom, že covid odnaučil lidi pracovat, vážit si práce či bát se o práci, vyprávějí kromě Zamrazilové také někteří kapitáni českého (i světového) průmyslu. Ve všech případech je toto vyprávění dokládáno anekdotickými historkami z přijímacích pohovorů nebo ze sběru zpětných vazeb od zaměstnanců. Přesvědčivými daty nikdy.

Pak je tu skupina ekonomů (nebo chcete-li „popekonomů“), kteří napětí na trhu práce šmahem přisuzují bujícímu veřejnému sektoru, jenž přetahuje firmám lidi.

V extrémních případech takoví ekonomové radí „vyházet pár stovek tisíc státních zaměstnanců“, aby na pracovním trhu bylo živěji. Aniž by jim vadilo, že víc než polovinu státních zaměstnanců tvoří učitelé a nepedagogičtí pracovníci ve školství. A že „pár stovek tisíc“ státních zaměstnanců by se nepodařilo vyházet, ani kdyby skončili všichni úředníci sociální správy (8,5 tisíce), úřadů práce (12 tisíc) či finanční správy (15,5 tisíce) a ještě třeba polovina příslušníků ozbrojených sil.

Úvahy o české produktivitě práce jsou jistě namístě. Vyplatí se také sociologicky zkoumat pracovní návyky Čechů a jejich proměny v postcovidových časech. Stejně jako je nutné pracovat na revizi a vyšší efektivitě agend svěřených státním úředníkům. Rychlé zobecňující soudy o zlenivění zaměstnanců či fiktivních statisících nečinných státních úředníků ale debatě nijak neprospívají.

Je vhodné si všimnout prostých demografických dat. Už jsme se na ně naučili dívat, když dojde na důchody nebo přijímačky na střední školy. Tak proč ne teď. V roce 2011 bylo v Česku 7,27 milionu lidí v „produktivním“ věku 15 až 64 let. O deset let později už to bylo 6,68 milionu, nejméně od roku 1980. Demografický vývoj v jediné dekádě vyřadil z produktivního věku skoro 600 tisíc lidí. Tento údaj se ale v debatách o napětí na českém trhu práce objevuje málokdy.

Jestliže se za stejnou dekádu nijak zásadně nezměnila struktura ekonomiky (tedy podíly průmyslu, zemědělství a služeb v hospodářství), pak takový „přirozený“ výpadek pracovních sil musí být znát. A také je. Je sice méně atraktivní než rozšafné úvahy o zlenivělých zaměstnancích, ale zase je statisticky doložitelný. A je skoro jisté, že patří k důležitým příčinám zatuhlosti našeho pracovního trhu.

Pak by vysvětlením, proč stále častěji „nejsou lidi“, nebylo to, že se Čechům nechce makat, ale to, že… prostě nejsou lidi. Demografie nás zkrátka dohání i v této oblasti. Lidé, kteří se dnes kvůli liknavosti státní správy a samospráv nemohou vměstnat na střední školy, sice brzy vstoupí na trh práce, ale to je pár silnějších ročníků, které demografický vývoj rozhodně nezvrátí.

Česká ekonomická stagnace má jistě mnoho různých příčin, ale demografické faktory se budou do debat hlásit stále zřetelněji a výrazněji. Vzdorovat jim je mimořádně náročné především politicky – střednědobě to vyžaduje dobře nastavenou migrační politiku, dlouhodobě pak politiku rodinnou. Dnes Česko neumí ani jedno.

Reklama

Doporučované