Blog: Lidé dřou málo, diví se šéfové korporátů. Vyhodit by měli hlavně sebe

Pozoruhodný a současně absurdní článek vydal list The Washington Post. Týká se jevu, o němž se lze důvodně domnívat, že je pozorovatelný i v Česku.

„Zaměstnavatelé ve Spojených státech se obávají, že jejich zaměstnanci odvádějí méně práce, a statistiky potvrzují, že jejich obavy jsou oprávněné,“ citovala z textu ČTK. „Produktivita, tedy měřítko toho, kolik zboží a služeb dokáže zaměstnanec vyprodukovat za hodinu, se v USA podle údajů ministerstva práce v první polovině roku snížila nejvýrazněji od roku 1947.“

Mimo Spojené státy zaznamenaly zpomalení produktivity i další země jako Francie, Německo či Kanada.

Kupříkladu majitelé a top bossové technologických firem, jako jsou Google nebo Facebook, slibují, že produktivitu zase nakopnou. Poukazují na slabý výkon a žádají zaměstnance, aby dělali víc.

Rychleji, lépe. S úsměvem. Podle odborníků jsou tudíž vedoucí pracovníci těchto firem – takzvaní vyšší střední kádři – pod tlakem, aby své podřízené nutili ke zvyšování výkonnosti.

Mnoho zaměstnavatelů začalo používat software ke sledování aktivity zaměstnanců.

Vykořisťovatelský bezcitný kapitalismus ve své nejobnaženější podobě.

„Nikdo neví a ještě nějakou dobu nebude vědět, co je příčinou poklesu produktivity,“ řekl podle novin ekonom a bývalý americký ministr financí Lawrence Summers. Mohlo by to ale, zamyslel se, souviset s tím, že mnoho zaměstnanců pracovalo v letech 2020 a 2021 neudržitelně tvrdě a někteří teď své úsilí snižují.

Text každopádně rezignovaně konstatuje, že nelze říci, co je důvodem výše popsaného fenoménu. Lidé zkrátka nedřou tolik, kolik by prý měli. Proč? Inu, to je záhada.

Což je patrně vtip. Člověk nemusí být psychiatr, aby viděl, oč jde. Lidé nejsou mašiny. V posledních dvou covidových letech byli vystavení tak obrovské míře stresu, že je jasné, že potřebují nabrat síly. Mnozí už nemají kde brát. Najeli na volnoběh. Leckdy bezmyšlenkovitě dělají pouze nezbytně nutné úkony. Zbytek energie potřebují, aby se dali do kupy. Aby se posbírali ze vší úzkosti, strachu, deprese, nejistoty a bázně.

Ano, aby si odpočinuli.

Pokud jim to jejich nadřízení vyčítají, pak jsou to oni, kdo nechápe svou roli. A měli by si najít jiný džob.

Tohle nepotrvá týdny, spíše měsíce, u některých lidí možná roky. Jako se říká, že nejvíc fotbalových fanoušků stihne infarkt nikoliv při vypjatých momentech na stadionu, ale až desítky minut po odpískání konce, platí to i pro lidstvo obecně. Prodělá-li šok, zátěž na ně dusivě dolehne se zpožděním.

Teď.

V Evropě navíc hrůza neskončila. Jen se přesmykla z covidové do válečné úrovně. Která je možná ještě horší. Putinova invaze nakládá některým lidem i v Česku existenční zátěž, kterou nedokážou nést, i kdyby makali ostošest.

Osvícený management firmy, který nemyslí jen na rok dopředu, ví, že nyní je ta chvíle, kdy musí své lidi vší silou podpořit. I za cenu dočasných ztrát. Nikoliv je vyhodit a nahradit podobně demotivovanými nováčky.

Kdo to neudělá, prohraje.

Kdo pochopí, co se děje, a momentálně dočasně „vyšťavené“ kolegy podrží, bude za deset let na špici. Lidé to firmě nezapomenou. Loajalita. Tak se tomu říká. Vyrůstá kromě jiného z úcty. Ze vděku. A obyčejnou práci mění ve vznešené povolání.