„Mobil máme napůl.“ Tak vypadá vyloučení moderní doby

Pod pojmem „digitálně vyloučený“ si lidé nejčastěji představí seniory, lidi na okraji společnosti nebo extrémně chudé. Toto zjednodušení však neplatí. Digitálně vyloučení mohou být i mladí. A to i v případě, že mají doma přístup k internetu.

Skupina takzvaně digitálně vyloučených zahrnuje lidi, kteří mají omezený nebo žádný přístup k informačním technologiím a bojují i s jejich používáním. Právě na ně se zaměřil nový výzkum organizace Česko.Digital.

Výzkumníci na něm spolupracovali s více než 30 neziskovými organizacemi, využili téměř osm set dotazníků a uskutečnili více než 60 rozhovorů. Výsledek pak ukázal, co jsou pro digitálně vyloučené největší překážky i to, jak technologie – pokud se k nim dostanou – využívají.

V Česku je takových lidí zhruba milion. Vyplývá to z analýzy, kterou zpracovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí.

„Žiju v bytě 2+1, s rodiči a třemi sourozenci, moc soukromí tu nemám. Doma máme internet, přes který si i voláme – paušál má jen starší sestra, protože ho potřebuje kvůli škole,“ popisuje situaci patnáctiletá Michaela. Svůj telefon sice má, musí ho ale půjčovat mladšímu bratrovi. A to škodí jejímu soukromí i v digitálním světě. „Štve mě to, protože si z něj pak musím pořád něco vymazávat… Už bez telefonu skoro neusnu, nechci, aby se mi do něj někdo díval.“

Se sociálními sítěmi ji naučila pracovat starší sestra. Jak Michaela přiznává, někdy nahrává příspěvky jen proto, aby vypadala před kamarády dobře. „Líbilo by se mi, kdyby mi můj telefon uměl pomoci, když mám zrovna nějaký problém – třeba najít brigádu nebo když se cítím špatně,“ vysvětluje, co očekává od technologií.

Sociální sítě jako například Instagram nebo Whatsapp jsou pro mladé lidi častým nástrojem pro komunikaci. Problém ale nastává, když jsou zařízení v socioekonomicky znevýhodněné skupině sdílená. „V rodinách často dochází ke sdílení účtů nebo zařízení mezi sourozenci a rodiči. Dívky mají často společný profil s matkou,“ upozorňují výzkumníci. „Proto je pro ně WhatsApp nestabilní a často nesoukromé prostředí.“

Šestapadesátiletý Karel je jiný případ. „Mám telefon, abych mohl telefonovat, ale internet na něm nemám,“ popisuje. „Když potřebuji něco zařídit přes internet, zajdu za svou sociální pracovnicí, která se mnou vše projde. Mám pocit, že u ní je to i bezpečnější, já bych to poztrácel a pokazil.“ Pan Karel bydlí na ubytovně. Po smrti manželky jsou dle jeho slov rodinou přátelé a pes.

„K chytrému mobilu se občas dostanu, když mi jej půjčí kamarád. Umím třeba udělat fotku. Asi by nebylo zlé mít vlastní chytrý mobil, ale nevím úplně přesně, co bych s ním dělal,“ pokračuje a dodává, že se mu jednou podařilo i ztratit heslo od e-mailu, které měl napsané na papírku. I s jeho založením mu pomáhala sociální pracovnice. „Možná bych si našel jízdní řády. Nebo bych mohl koukat na videa. To jsem viděl u kamarádů,“ zamýšlí se nad možnostmi smartphonů.

Lidé ve skupině technicky vyloučených (jde o podskupinu digitálně vyloučených, kteří mají velmi omezený nebo žádný přístup k digitálním technologiím), do které spadá i pan Karel, v dotazníku nejčastěji odpovídali, že chytrý telefon nikdy nepoužili. Druhá nejčastější odpověď byla, že ho někdy použili. Jen už nevědí, kdy přesně to bylo.

Pro případ, kdy tito lidé potřebují zjistit třeba to, jaké dokumenty mají zanést na úřad, mají dvě primární strategie: zeptají se terénního nebo sociálního pracovníka, nebo na úřad dojdou osobně.

U seniorů může mít technické vyloučení i jiný důvod. „Každou sobotu mě chodí navštívit dcera, se kterou si také několikrát týdně volám. Mám už asi šest let stejný telefon – tuhle Nokii,“ popisuje svůj technologický arzenál pětaosmdesátiletá Zdeňka, která žije v domově pro seniory.

Zdeňka ví, že model se už nevyrábí, ale složitější mobil jí nevyhovuje. „Dcera mi jednu dobu vnucovala tu placičku, co používá, ale já jsem jí řekla, ať dá pokoj,“ vypráví. „Už i s tím mým důchodcovským telefonem, jak ho nazývá, jsou věčně problémy – vždycky tam něco blbě zmáčknu a musím čekat do soboty, než mi to dcera spraví. Víte, už na to moc nevidím a taky se mi třesou ruce – jsem ráda, že se najím.“

S technologiemi přitom Zdeňka základní zkušenosti má. „S počítačem jsem se ještě v 60 letech musela naučit zacházet v práci,“ vzpomíná. „Složité to nebylo, jak říkal šéf, byl to program jak pro cvičené opice, člověk tam jen naťukával čísla do chlívečků. Ale že by to byla nějaká velká zábava, to ne.“ Na zábavu má dle svých slov na pokoji „telku a rádio“. „Kamarádka odvedle si ráda cvičí mozek hraním her na mobilu, ale já po ničem takovém netoužím.“

Právě kvůli více či méně dobrovolnému digitálnímu vyloučení volí nejčastěji i tato skupina seniorů při řešení náležitostí s úřady cestu přes sociálního pracovníka nebo rodinu. Technicky vyloučení senioři pak k internetu přistupují obezřetně i z dalšího důvodu – bojí se, že by se mohli stát obětí kyberzločinu. Tyto obavy sdílejí dvě pětiny dotázaných.

Digitálně vyloučení však nemusí být jen lidé, kteří s technologiemi neumí. „Dřív jsme měli doma počítač a s potomky byli v kontaktu přes Skype,“ popisuje svou situaci třiasedmdesátiletý Zdeněk, který má oba syny v cizině. „Teď mi volají na mobil, poněvadž já v tomhle bytě připojení nemám – internet jsem měl celá léta v kanceláři, tak jsem ho doma nepotřeboval.“

Nákup notebooku sice zvažoval, ale plán mu překazila inflace. V současné době se proto na internet dostane zhruba jednou týdně v městské knihovně. „Chodím si hlavně přečíst maily – sám už jich moc nepíšu, nemám komu – a hledám si informace,“ vysvětluje s tím, že je alespoň mezi lidmi. „Chytrý telefon nemám, nechci dopadnout jako vnoučata, která na tom visí od rána do večera, už ani skoro neumí vést normální konverzaci.“

Na druhou stranu uznává, že doobjednávat si přes mobil potraviny nebo léky, jako to dělá sousedka, by nebylo k zahození. „Já někdy u doktora v čekárně musím vysedávat přes hodinu.“

Bez chytrého telefonu s připojením na internet by se naopak už asi neobešla šestaosmdesátiletá Jitka. „Mám na něm jízdní řády, mapy, banku, zprávy, Stocard (aplikace na věrnostní karty, pozn. red.), všechno,“ říká. „S rodinou, kamarádkami a lidmi z turistického klubu si denně přes WhatsApp posíláme fotky, na jednom kurzu jsem se je naučila i upravovat.“

Internet má Jitka doma, připojuje se na něj hlavně prostřednictvím mobilu a tabletu. Technologie jí pořídil syn, práci s nimi se ale učí od vnoučat. Syn na to nemá trpělivost. „Zato mi onehdy zavolal, aby mi vynadal za vzkaz, který jsem napsala jednomu nejmenovanému politikovi na facebooku,“ popisuje zkušenost se sociálními sítěmi. „Byla to opravdu nepříjemná zkušenost, od té doby na facebook nic nedávám.“

Jitka tedy patří do skupiny seniorů, kteří digitální technologie využívají pravidelně. Nejčastěji k tomu, aby si našli spoje, byli v kontaktu s okolím prostřednictvím chatovacích aplikací, ale také pro kontakt s bankou, využívání map a konzumaci zpravodajství.