Hlavní obsah

Glosa: Místo Maradony bych volil někoho jiného. Koho a proč?

Glosář Jaromíra Bosáka.

Reklama

2. 12. 2020 13:00

Hned na úvod musím napsat, že nemám rád ankety. Subjektivní hodnocení něčeho či někoho, jejichž suma dává dohromady rádoby objektivní pohled na věc. Přiznávám, tohle není můj svět.

Článek

Fotbalová planeta ještě stále drží smutek za Diega Maradonu. Po jeho skonu byly sdělovací prostředky i sociální sítě zavaleny vzpomínkami na tohoto jedinečného fotbalistu a také anketami a žebříčky, které měly dokázat, že lepší hráč po této planetě nikdy nechodil.

Vím, že se vystavuji jistému druhu lynče a fanoušci Diega Armanda si jistě zchladí žáhu, ale troufnu si napsat, že určit nejlepšího v de facto neporovnatelné disciplíně je vlastně nemožné a jakékoli pořadí je víceméně irelevantní. Fotbal není běh na sto metrů nebo biatlonový sprint na deset kilometrů, kde se dá se stoprocentní přesností určit, kdo je nejrychlejší a nejpřesnější.

S jistým skřípěním zubů (pozor, vtip), jsem schopen akceptovat ankety hodnotící rok či sezonu, ale pokud jde o desetiletí, neřkuli století, pak vskutku tápu. Není divu. Podle mne není možné určit, jestli byl lepším fotbalistou Bican, Cruijff, Pelé nebo Maradona.

Stejně jako se nedá tvrdit, že je lepší špičkový automobil ze třicátých let, poloviny minulého století, z roku 2000 nebo nějaký loňský model. Postupující technika a měnící se nároky byly přece před sto lety úplně jiné než dnes, stejně jako možnosti konstruktérů, materiály, silnice i stupeň vědění.

S fotbalem je to úplně to samé. Nevím, jak by řádily dnešní největší hvězdy na površích a s vybavením, s nimiž se musel potýkat Bican. Zároveň se nedá s určitostí říci, jak by božský „Pepi“ uspěl, kdyby se narodil o šedesát let později. Neběhal by po škváře, nekopal do vodou nacucaných kožených míčů se šněrováním, úplně jinak by fungovala starostlivost o kondici a zdraví hráčů, ale zároveň by nehrál v systému pěti útočníků a dvou obránců, kdy byl výsledek 7:3 naprosto běžným. Fakt nevím.

Podíval jsem se na statistiky několika těch vskutku skvělých krotitelů fotbalového míče, které jsou samozřejmě jen pomocným argumentem. Ale není to nezajímavé čtení.

Josef Bican odehrál za kariéru 382 ligových utkání (nejvíce v dresu Slavie, Vítkovic a Rapidu Vídeň) a nastřílel 581 gólů. Pokud jde o reprezentaci, stihl hned tři – Rakousko, ČSR a mužstvo Čech a Moravy. Odehrál bohužel pouze 34 utkání, nasázel 29 gólů.

Pelé zářil takřka celou kariéru v dresu Santosu, poslední dvě sezony odehrál za New York Cosmos. Součet činí 560 zápasů a 541 gólů. Reprezentace přihodila 92 mačů a 77 branek. I díky nim slavil třikrát titul světového šampiona.

Johan Cruijff, ofenzivní záložník. Největší díl kariéry věnoval Ajaxu a Barceloně. V ligových zápasech to dotáhl k metě 514, gólů nasázel 290. Při marném čekání na vítězné finále na evropském a světovém šampionátu nastoupil za Oranjes 48krát a radoval se z 33 branek. Poznávací znamení – dokonalý organizátor hry.

Diega Maradonu si nejvíce užívali fanoušci Argentinos Juniors, Bocy Juniors, Barcelony, Neapole. Součet se zastavil na 491 mačích, v nichž skóroval 259krát. V modrobílém dresu argentinské reprezentace nastoupil k 91 utkáním a 34krát rozjásal diváky gólem. Hlavně při zisku titulu mistra světa.

Lionel Messi, asi muž s Maradonou nejsrovnávanější. Celý profesionální život zatím věnoval Barceloně. Její dres v lize oblékl ve 494 utkáních a nasázel 448 gólových tref. K titulu světového šampiona svou Argentinu nedotáhl, ačkoli se ve 142 reprezentačních zápasech střelecky prosadil 71krát.

Cristiano Ronaldo, pevně usazen v paměti příznivců Manchesteru United, Realu Madrid či Juventusu. Summa summarum to dělá 582 mistrovských ligových zápasů a 458 gólů. Mistr Evropy už to dotáhl na 170 reprezentačních startů a 101 gólů.

Všichni to byli či jsou fantastičtí fotbalisté, čísla hovoří jasnou řečí. Paradoxně nejhorší výsledky, pokud tento výraz v nebeských výšinách sportovní dokonalosti vůbec lze použít, co se ligy týče, má Maradona. Pravdou je, že Neapol táhl k titulům především on. Neměl kolem sebe až tak skvělé fotbalisty jako třeba v Barceloně nebo argentinské reprezentaci, neapolský klub stál převážně na něm.

Uměl s míčem úplně všechno, chtěl se fotbalem bavit, pořád byl velkým dítětem. Bohužel i v soukromí. Ale to do tohoto článku tahat nechci. To je na jiné a dlouhé povídání nebo na skvělý dokument Maradona. Spíše bych se chtěl dostat k tomu, koho bych si do týmu vybral já, kdybych měl možnost ukázat na kohokoli z fotbalistů minulosti i současnosti. Možná překvapím a opět budu zasypán různě znějícími slůvky a kritickým hodnocením mé schopnosti mluvit a psát o fotbale. Ale budu úplně upřímný.

Pokud bych měl možnost skládat tým, všichni ti, kterým jsem se výše věnoval a jimž se sluší za fotbalové dovednosti vyseknout poklonu až k zemi, by byli až možným číslem dvě. Sáhl bych si totiž pro Patricka Vieiru.

Divné? Hm, možná, ale měl bych k tomu důvod. Hledal bych totiž někoho, kdo je samozřejmě vynikající hráč, ale zároveň nezpochybnitelný lídr v kabině i na hřišti, charakter, který se nezlomí, ani když se nedaří, a přitom až nelidský pracant během zápasu i tréninku. Prostě skála. Tmel. Velký pán. Já tím určitě netvrdím, že Vieira byl nejlepší fotbalista historie – vždyť něco takového vlastně celou dobu vyvracím. Ale pro mě by byl na draftu jasnou jedničkou.

Ani Vieirova statistika není k zahození. Starty sbíral v Cannes, Arsenalu, Juventusu či Manchesteru City. Celkem to dělá 456 utkání a 45 gólů, mistr světa a Evropy nasbíral 107 startů s francouzskou trikolorou a sedmkrát napálil míč do sítě.

Nebyl takovým technikem a střelcem jako zmínění šutéři. Ale měl v sobě něco, co se nedá naučit, byl rozeným vítězem. Což dokazoval vícenásobně. Někým, o koho se mohli opřít spoluhráči, ale i trenéři v jakémkoli momentu. Ať jste byli nahoře, nebo dole. A to je něco, co vidím z týmového pohledu ještě o kousek výš než vstřelené góly.

Tahle úvaha není namířena proti Maradonovi, to v žádném případě. Bože, kdybych uměl setinu toho, co on, skvěle bych se fotbalem uživil. Jen chci ukázat, jak rozdílné pohledy můžeme mít na fotbal i na ty, co ho provozují. Zároveň je potřeba říci, že božský Diego se velkou část kariéry – v klubech i reprezentaci – musel potýkat s tým, co trápí v současném argentinském týmu Messiho. Všichni včetně spoluhráčů se spoléhali či spoléhají, že to Diego, potažmo Leo nějak zařídí. Což speciálně v dnešním fotbale už moc nejde a těžké to bylo i před čtyřiceti lety.

Hraje se daleko atletičtěji, obránci necouvají až do pokutového území, naopak honí útočníky po celém hřišti, mnohdy jsou i rychlejší. Výhoda dnešních dnů je snad v tom, že surové, až likvidační zákroky jsou spíše výjimkou, zatímco dříve patřily k běžné výbavě defenzivních hráčů. Zkrátka to byly leckdy pro Maradonu i Messiho v podstatě neřešitelné úkoly, protože nemohli utáhnout na zádech dalších deset spoluhráčů, jakkoli šlo vždy o vynikající plejery.

Diego Armando tenhle text určitě číst nebude. Stejně by neměl čas. Řekl bych, že na nebeském plácku si zrovna s Bicanem, Di Stefanem, Eusébiem, Garrinchou, Puskásem či Masopustem volí spoluhráče k dnešnímu zápasu. A že tam bude NĚCO k vidění. Tak ať Ti to tam, Diego, zase padá…

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované