Hlavní obsah

Havel se kardinála Vlka ptal, jak se Bůh mohl narodit jako dítě, říká jeho dlouholetý spolupracovník Daniel Herman

Ukázka z rozhovoru s ministrem kultury Danielem Hermanem.

 

Reklama

25. 3. 2017 6:00

Setkání s Miloslavem Vlkem mě ovlivnilo na celý život, říká v rozhovoru pro Seznam ministr kultury Daniel Herman.

Článek

Pět let strávil tehdy mladý katolický kněz Daniel Herman v nejbližší blízkosti Miloslava Vlka - nejprve v Českých Budějovicích, kde Vlk počátkem 90. let sloužil jako biskup, a poté v Arcibiskupském paláci na pražských Hradčanech.

„Setkání s ním zásadně ovlivnilo můj život," vzpomíná Vlkův někdejší tajemník, pozdější mluvčí České biskupské konference a dnešní ministr kultury a poslanec KDU-ČSL Daniel Herman.

Kdy jste vlastně poprvé viděl Miloslava Vlka?

My jsme se s panem kardinálem poznali někdy v druhé polovině osmdesátých let na pražském Hlavním nádraží. Od té doby jsme byli v kontaktu. On tehdy nesměl vykonávat oficiálně službu duchovního, v té době pracoval jako archivář Státní banky československé. A já jsem byl student teologie. A potom, když se stal v roce 1990 na jaře biskupem v Českých Budějovicích, pozval mě ke spolupráci na svém sekretariátu, což zcela zásadně, vlastně až dodnes, ovlivnilo můj život.

Vy jste byl tehdy mladý kněz, bylo vám 27 let, proč si vybral právě vás?

Na to by asi musel odpovědět právě on.

Jistě jste se ho ptal...

Tak znali jsme se spolu, myslím, že jsme v mnohém názorově hodně souzněli, co se týká zahraničně politických priorit, co se týká  vyrovnání se s dobou komunistického režimu, a měli jsme některé i společné přátele. Já jsem tenkrát v roce 1990 měl jít studovat na univerzitu do Vídně. Ale pan kardinál mě oslovil, jestli bych nechtěl jít k němu do sekretariátu, dali jsme si víkend na přemýšlení... Já jsem říkal: Jo, to je výzva, která se neodmítá. A jak říkám, do dneška jsem za to rozhodnutí vděčný a zcela zásadním způsobem to můj život ovlivnilo.

Stát přestal být nepřítelem

Miloslav Vlk se o rok později, v roce 1991, stal arcibiskupem pražským, kardinálem byl jmenován v roce 1994. Pět let jste pak spolu prošli jako nejbližší spolupracovníci. Co pro vás bylo v prvních svobodných letech nejobtížnější?

V podstatě to znamenalo mentální přenastavení. Do listopadu 1989 byl vztah se státem velmi antagonistický. A drtivá většina kněží byla buď přímo pronásledovana, mnozí byli zavření, řada jich musela odejít do zahraničí, někteří zahynuli jako páter Toufar a další. A v tom roce 1990 najednou stát přestal být nepřítelem. A bylo třeba pro lidi, kteří často většinu svého produktivního života prožili v tom vztahu, že stát je nepřítel, přenastavit myšlení. Najednou mohli přijít za panem starostou a dohadovat s ním věci, zjistili, že je možné jednat s policií jako s partnerem a ne jako s nepřítelem. To samozřejmě vyžadovalo určitou energii a pan kardinál se to velmi snažil při pastoračních cestách do farností zdůrazňovat. Vždycky se chtěl setkávat se starosty, s policisty, s učiteli, s lékaři. To bylo velmi důležité a náročné.

Církev byla před rokem 1989 nepřítelem, ale našla se také skupina kněží, nikterak významná, která s komunistickým režimem kolaborovala. Měli jsme tady kupříkladu kolaborantské sdružení kněží Pacem in terris. Jak se k těmhle lidem stavěl kardinál Vlk? Odpustil jim? Snažil se je pochopit? Mluvil s nimi? 

On se snažil tuto věc vyřešit velmi odpovědně. Hned začátkem 90. let pozval většinu, nebo on se snažil všechny, kteří ve svědomí cítili nějaký lapsus. Aby s nimi v osobním rozhovoru tyhle věci projednal. I proto, aby je mohl třeba i hájit, v případě nějakého nespravedlivého obvinění. Vím, že mi říkal, že přišla asi třetina těch, které oslovil. To není otázka, jestli odpustit, či neodpustit. Je třeba vědět, co se stalo. Snažil se, aby ti lidé vyjádřili lítost nad tím, co se stalo. Bohužel, pamatuji si, že mi řekl: Neudělal to ani jeden. A tak to pak jménem církve udělal sám. On, který měl naprosto čistý štít, protože jeho komunisté uštvali až k infarktu. Církevní lustrace byly v té době jedním z našich největších úkolů.

Za svého nástupce si přál Duku

Kardinál Vlk musel řešit věci, které se v normální zemi obvykle neřeší. Třeba církevní restituce nebo pouhý fakt, komu patří katedrála svatého Víta na Hradě. Role pražského arcibiskupa byla do jisté míry politická funkce, říkám to správně?

Tak role pražského arcibiskupa samozřejmě je do značné míry veřejná funkce. Otázky restitucí a vlastnictví katedrály se táhly od začátku 90. let. Zatěžovalo ho to hodně a pamatuji si velmi dobře, že v době, kdy on byl předsedou České biskupské konference a předsedou Ekumenické rady církví, tehdy byl synodní senior Českobratrské církve evangelické Pavel Smetana. Oba pánové tehdy plánovali, pokud se katedrála oficiálně vrátí církvi, že by udělali společné gesto a darovali ji státu jako prostor spolupráce. Tehdy bohužel někteří z tehdejších čelních politiků řekli panu kardinálovi: Jak můžete nakládat s věcmi, které vám nepatří? Bohužel se to dostalo do hodně, dovolím si říct, ubohé roviny hašteření.  Je to škoda, protože jsme mohli být někde dál a energii investovat do smysluplnějších projektů.

Obě ty věci se podařily dotáhnout až poté, co kardinál odešel na odpočinek: Dohoda o katedrále i církevní restituce přišly až za jeho nástupce, kardinála Dominika Duky. Myslíte, že v tom mohla hrát roli i Dukova větší schopnost se domluvit? Nebo už to bylo tak předpřipravené, že kardinál Duka jen dokončil dílo svého předchůdce?

Dá se to tak říct. Ty věci byly nastavené, byla to určitá kontinuita a myslím si, že by bývaly asi šly nějakým směrem dál, ať by byl nástupcem pana kardinála Vlka kdokoliv. Ale pamatuji si na rozhovor s panem kardinálem Vlkem, když se jednalo o nástupci, a on mi tehdy říkal, že si nedovede představit nikoho jiného než právě Dominika Duku.

Kardinál Miloslav Vlk bude v sobotu pohřben do krypty pražských arcibiskupů. Naposledy se s ním rozloučit ovšem mohla veřejnost i ve čtvrtek a v pátek. Na to, kde a jak, se podívejte v rozhovoru. V něm také uvidíte místo, kde se Miloslav Vlk posledních 18 let modlil i sloužil mše. (Video: Pavel Cyprich)

V Česku za posledních 25 let podle sčítání lidu velmi významně klesly počty věřících. Katolická církev přišla jen od roku 2001 do roku 2011 o 1 700 000 lidí, kteří se k ní hlásí. Trápilo to kardinála?

Pan kardinál vždycky říkal, že není možné vycházet z nějakých čísel. Když se setkával s kněžími a ptal se na situaci ve farnostech, tak mu říkali: Do kostela lidé chodí. A on na to odpovídal: Já se ale neptám, kolik lidí chodí do kostela, ale jaká je tady atmosféra. V Ježíšově době nechodil do kostela nikdo. My jsme tady pro celou společnost.

A já bych si dovolil polemizovat s tím, že klesá počet věřících. Klesl počet těch, kteří se identifikují s některou církví nebo náboženskou společností, ale naopak hlad po duchovních hodnotách, ten je u nás veliký. Ale je pravda, že mnoho lidí ho formuluje nebo spíš neformuluje jako něco... Má vztah k něčemu. K nějaké dimenzi.

Něcismus.

Tak to říká pan profesor Halík a je to velmi výstižné. Takže rozhodně to nebylo základní téma, kterým by se pan kardinál trápil, ale spíš to byla výzva k tomu přemýšlet, jaké je místo církve ve svobodné, demokratické, ale sekularizované společnosti. Nebral to jako  nějakou zátěž, ale jako výzvu.

Kardinál nemá pracovní dobu

Když bylo kardinálu Vlkovi 75 let, což bylo v roce 2007, oznámil svůj záměr odejít na odpočinek. Papež ho požádal, aby ještě dva roky setrval. Těšil se v tu chvíli do penze?

Těšil se velmi. Můžu to trošku posoudit, protože moje současná služba ministra vlády je asi nejpodobnější tomu, co jsem v životě zažil, když jsem byl tajemníkem pana kardinála. To je prostě nonstop, tam není pracovní doba.

Vy o to ale usilujete ve volbách.

Samozřejmě, ale jsme také neustále ve službě. A pak když už je člověku přece jenom trošku více let, tak se únava hlásí. Odbřemenění od administrativy samozřejmě byla velká úleva, na to se těšil, a pak se mohl věnovat řadě dalších aktivit. Zůstával kardinálem, zůstával členem řady vatikánských institucí, papežských rad nebo kongregací.

Cítil i to, že může být ve svých veřejných vystoupeních otevřenější, že může mluvit i jinak, než když ho tížil úřad, jak říkáte.

Určitě, samozřejmě. Samozřejmě můžeme diskutovat o tom, do jaké míry kardinál může být soukromá osoba.

Nemůže, samozřejmě.

No, úplně nemůže. Ale přestal být pražským arcibiskupem, takže ano, v tomto byl určitě svobodnější. Ale víte, já jsem pana kardinála znal velmi dobře, on se vlastně vůbec nezměnil. On byl vždycky takový. Ale občas mi při našich rozhovorech říkal:  Víš, s tímhle já nemůžu vystoupit navenek. Pár lidí by mi zatleskalo, a co? Ale nedosáhl bych ničeho. Dostal bych jen nálepku, že jsem třeba zednář. Ale po abdikaci už samozřejmě mohl vystupovat naprosto veřejně, ať se to týkalo třeba zapojení žen nebo určitých momentů v liturgii, třeba podávání přijímání na ruku. Pro lidi, kteří v tom nejsou zaangažovaní, se to zdá marginální, ale ono to pro komunitu hrálo důležitou roli. Pan kardinál Vlk byl vždycky mezi těmi otevřenými, mezi těmi, kteří měli ruku na tepu doby a odmítali žít v nějakém virtuálním ghettu sakristie a říkali ne, my musíme žít tam, kde je normální život.

S kým z politiků si vlastně nejlépe rozuměl, kdo mu byl nejblíž?

Z politiků si velmi dobře rozuměl s Josefem Luxem a s Václavem Havlem. Ten chodil na pražské arcibiskupství dost často, a já si pamatuji na řadu rozhovorů, u kterých jsem byl. Třeba jednou ve vánoční době pan prezident Havel s panem kardinálem mluvil o tom, že prostě nemůže pochopit, jak se Bůh mohl vtělit do lidské bytosti a narodit se jako dítě.

A jak to kardinál vysvětlil?

Pan kardinál říkal: No, kdo z nás to může pochopit, že jo. Ale pan kardinál se nebál říct i toto: No, sorry, já to také nevím, to jsou věci, které nás přesahují. A spíš hledal pravdu a rozhodně se nepasoval do role toho, kdo ji vlastní.

Podívejte se, jak to vypadá v kanceláři Daniela Hermana.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované