Hlavní obsah

Jak komunisté žili po boku s teroristy. Šakal si s kumpány oblíbil Prahu

Foto: Profimedia.cz

21. prosince 1975, krátce před dvanáctou hodinou, zaútočil na OPEC ve Vídni šestičlenný teroristický oddíl. Teroristé v čele s venezuelským Ilichem Ramirezem Sanchezem alias „Carlosem“ zajali kolem 70 rukojmích, včetně jedenácti ministrů OPEC.

Reklama

Jeden z nejznámějších teroristů zvaný Carlos Šakal byl obávanou figurou na pozadí studené války. Předcházela ho pověst násilníka, které se komunistické země obávaly natolik, že s ním a dalšími teroristy raději rozjely spolupráci.

Článek

Dva muži a žena v pokročilém stadiu těhotenství stojí v pražském hotelovém pokoji. Dohadují se s příslušníky Státní bezpečnosti a snaží se je přesvědčit, že musí z Prahy odletět nejbližším letadlem. Jejich hádku přeruší až varování, že jsou na cestě francouzské tajné služby připravené všechny tři zabít. Oni schovají pistole do saka, ona připevňuje zbraně na pás pod těhotné břicho. Ještě téhož odpoledne mizí do Moskvy.

Takový byl červen 1986, kdy Carlos Šakal naposledy navštívil Československo. Ani notoricky známý terorista, jeho společník a ani jeho partnerka nikdy víc do komunistických zemí nevkročili. A to býval Carlos a jeho kumpáni po většinu desetiletí ve východní Evropě jako doma, píše The Guardian.

Doposud utajované dokumenty prozrazují detaily ze života teroristy s pravým jménem Iljič Ramirez Sánchez. Pod přezdívkami Carlos či Šakal si získal celosvětovou pozornost po řadě útoků prováděných jménem palestinských extremistů v letech 1973 až 1975. Na Západě byl polyglotský venezuelský radikál často zobrazován jako agent KGB, vycvičen a vyzbrojen jménem moskevské bezpečnostní služby v sovětských satelitních státech střední a východní Evropy.

Podle naposledy historiky získaných zápisů ale nebyl oním hrozivým teroristou ani mazaným zabijákem pracujícím ruku v ruce s režimy nemilosrdně připravenými zahájit útok proti Západu. Východoevropské spisy o něm mluví jako o arogantním, složitém a nespolehlivém podnikateli, který fungoval na základě manipulací se strachem a nejistotou lidí. Bezpečnostní složky od Baltu po Černé moře mu byly volné do doby, než jim konečně došla trpělivost.

Foto: Profimedia.cz

Policie vyšetřuje místo, kde 22. dubna 1982 explodovala nálož v autě na ulici Rue Marbeuf poblíž Champs Elysées v Paříži před kanceláří Al Watan al Arabia. Ten den si Šakal připsal na konto jednoho mrtvého a 63 zraněných.

„Archivy nám ukazují, že tyto státy byly v defenzivě, často nestabilní a plné obav, že se násilí přelije za železnou oponu. Neexistují důkazy o žádném plánu destabilizační kampaně zaměřené proti Západu,“ uvedl Adrian Hänni, švýcarský historik, který redigoval novou sbírku esejů o východoevropské podpoře terorismu během studené války.

V sedmdesátých letech se na evropské státy stočila vlna terorismu, která měla původ v konfliktech na Středním východě. Politici nevěděli, jak se s novou hrozbou vypořádat, ať už šlo o řady únosů civilních a osobních letadel, masakr na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972 nebo množství bombových útoků. Jako nejopatrnější řešení se nabídlo uzavírat s útočníky tajné dohody. „Podobným výzvám čelily státy v západní i východní Evropě. Vlády si nebyly jisté, jak se s těmito skupinami vypořádat, a učinily řadu obranných dohod,“ uvedl Hänni.

Carlos byl synem bohatého marxistického právníka, který se připojil k Lidové frontě za osvobození Palestiny. Potom už Carlos rozjel kariéru po vlastní ose. Předcházela ho pověst bezohledného násilníka, díky čemuž na obou stranách železné opony vzbuzoval přeceňované obavy.

Spletenec Carlosových vztahů s komunisty východního Německa vylezl na povrch v polovině 90. let, když vyšetřovatelé a historici získali přístup do archivů Stasi. Ty ukázaly, že tolik obávaná tajná policie podporovala široké spektrum násilníků a zločinců. Včetně těch venezuelských.

Dosah Carlosovy spolupráce se sovětskými státy v Evropě ovšem rezonuje až nyní. Ačkoli byly režimy ideologicky zavázány k socialismu, antiimperialismu a „revolučním“ nacionalistům, političnost vůči Carlosovi a podobným osobnostem často určovaly čistě světské pohnutky.

Někteří teroristé tak po dohodě fungovali jako zdroje zpravodajských informací. Jiní hráli prostředníky v obchodu se zbraněmi s potenciálem komerčního zisku. Několik dalších poskytovalo přístup k západním technologiím a dalším západním vymoženostem. Jejich připravenost a schopnost zabíjet nebo mrzačit byla využívána jen velmi zřídka.

V Rumunsku se bezpečnostní služba snažila nasadit Carlose k zabíjení nebo zastrašování disidentů v zámoří. Jedna z misí v roce 1981 vyústila i v bombardování mnichovských kanceláří Rádia Svobodná Evropa, které vysílalo antikomunistické programy a kritizovalo režim v Bukurešti. Na oplátku dostal Carlos zahraniční pasy, zabezpečené domy, bankovní účty, školení, zbraně a výbušniny.

Jinde se obchodovalo vyloženě na úrovni míru, klidu zbraní a neútočení. Většina států nabízela určitou míru tolerance, pokud by terorista souhlasil, že nebude útočit na jejich území nebo jejich zájmy. „To celé mu umožňoval mýtus o jeho schopnostech, který mu otevíral dveře. A on pochopil, že to je jedna z jeho největších zbraní,“ řekl Hänni. Carlos po několik let nacházel útočiště v Maďarsku, ačkoli nad ním i jeho kumpány Státní bezpečnost udržovala neustálý dohled. Carlos odmítl uposlechnout i výzvu k odchodu po bombardování Rádia Svobodná Evropa.

Foto: Profimedia.cz

Iljič Ramirez Sánchez.

Bulharské orgány podle posledních poznatků z archivu považovaly venezuelského teroristu za výzvu, nikoli za spolupracovníka. „Bulharská státní bezpečnost se obávala útoků na bulharské území nebo na své zámořské zájmy, takže jednou z výzev bylo nevyprovokovat a nepoštvat proti sobě lidi jako Carlos,“ uvedl Jordan Baev, profesor historie na univerzitě v Sofii, který se podílel na připravované knize.

Praha, srdce Evropy a teroristů

V 70. a 80. letech byli častými návštěvníky Prahy notoricky známí mezinárodní teroristé. V jednu chvíli se například snack bar hotelu Intercontinental stal dějištěm setkání Carlose s Abu Daoudem. Poprvé navštívil Carlos Československo v roce 1978. O rok později se zde vrátil na setkání se zástupci dalších teroristických skupin a syrským „diplomatem“. Nakupoval parfémy, whisky a kartony cigaret, pil ve valdštejnské hospodě a jedl v indické restauraci na Václavském náměstí, uvádějí zprávy v archivech.

„Důvodem, proč tak rádi navštěvovali Prahu, byla zeměpisná poloha. Většina jejich cílů byla v západní Evropě, ať už v západním Německu, Francii nebo Holandsku. Praha je v srdci Evropy, a přestože byla chráněna železnou oponou, těmto skupinám poskytovala skvělé útočiště pro setkávání,“ uvedla Slovenka Daniela Richterová, lektorka a expertka na terorismus z období studené války na Brunel University, která taktéž dostupné archivy detailně studovala.

Dodala, že jednotlivci jako Carlos představovali pro mnoho států ve východní Evropě dilema. „Bezpečnostní služby jednaly s domácím disentem nemilosrdně, ale když se v 70. letech začaly objevovat tyto vskutku exotické a nebezpečné postavy vystupující pod falešnými jmény, s pochybnými pověřeními a nejasnými cíli, nebyly vůbec připraveny,“ uvedla Richterová. „Úředníci věděli, že nebyli schopni zabránit Carlosovi ve vstupu do Československa pomocí falešných identit a pasů, a nechtěli ho vykázat ze strachu, že by mohl v odvetě na stát zaútočit. Místo toho se rozhodli pro strategii ‚dohledu‘, někdy teroristu a jeho spolupracovníky tajně pozorovali, jindy jim i dali najevo, že jsou ‚pod drobnohledem‘.“

V letech 1982 a 1983 zorganizoval Carlos ve Francii bombovou kampaň, která měla donutit Paříž, aby propustila jeho tehdejší přítelkyni Magdalenu Koppovou uvězněnou za držení výbušnin. Dny vykořisťování východní a střední Evropy se tehdy ale chýlily ke konci. Během následujících tří let totiž všechny země obrátily, Carlose a jeho kumpány vykázaly a odepíraly mu přístup na svá území. „Zpravodajské služby si uvědomily, že když teroristy vyhodí, není se čeho bát. USA také dostávaly přesnější informace o jejich pohybu a hrozilo, že se to dostane na veřejnost,“ uvedla Hänni.

Poslední evropskou destinací před jeho zatčením francouzskými tajnými službami se stala Praha, kde trávil čas s těhotnou Koppovou. Zatčen byl v Chartúmu v roce 1994 a ve věku 44 let byl předveden před soud v Paříži. Za obvinění z vražd bude ve vězení sedět na doživotí.

Reklama

Doporučované