Hlavní obsah

Jak nepropadnout koronavirové depresi? Psycholog radí

Foto: Profimedia.cz

Podle Daniela Štrobla naší psychice může prospět i pomoc druhým (ilustrační foto).

16. 3. 16:30

Česká vláda v neděli večer oznámila celostátní karanténu. Zařadila se tak mezi malou skupinu evropských států, které po tomto dosud nejtvrdším opatření proti šíření koronaviru sáhly. Lidé by měli chodit jen do práce a zpět, na nutné nákupy nebo za rodinou a omezit styk ve velkých skupinách. Jak velký nápor je to na psychiku a jak nepodlehnout panice? Odpovídal psycholog Daniel Štrobl.

Článek

Česko je už několik hodin v karanténě. Co byste doporučil lidem, aby nezačali panikařit?

V prvé řadě bych jim doporučil, aby dodržovali všechna nařízení, která slouží k jejich vlastní ochraně, a to neříkám proto, že bych byl epidemiolog, ale proto, že na zvládání strachu je vždycky dobré, pokud člověk není úplně pasivní. Tedy když člověk ví, že sám může pro svoje bezpečí něco udělat. Tedy je důležité, aby lidé dělali ty věci, o kterých se domnívají, že jim to bezpečí zvýší. A ta opatření ohledně nošení roušek, omezení styku s lidmi, ta k tomu určitě přispívají.

Druhá věc, tam je to pak už na každém jedinci zvlášť. Ale opravdu bych zvážil u každého, ať opravdu přemýšlí nad tím, jak sám může přispět k tomu, aby byla situace lepší. Ať teď mám na mysli například rozdělit si v rodině úkoly o to, jak se budou starat třeba o starší příbuzné, kteří jsou ohroženější. Aby si na sebe vzali určité úkoly, aby si doma rozdělili třeba domácí práce. A hlavně, co bych jim hlavně doporučil, aby neupadli do pasivity. To nejhorší, co mohou udělat, je celý den sedět u televize, koukat na zpravodajské kanály a zjišťovat, kolik přibylo nemocných. To je ta nejhorší strategie. Čili hledat aktivní způsob, jak tu karanténu zvládat, snažit se sebemenším způsobem přispět k tomu, aby se situace zlepšila.

Myslíte si, že lidé mají dostatek informací a chápou ta opatření? Protože někteří lidé se na sociálních sítích obracejí na ostatní, ať to nepodceňují, ať se neshlukují ve skupinkách, nosí roušky. Má tohle vliv, že lidé začnou být ohleduplní a budou myslet nejen na sebe?

Víte, v tomto smyslu se mi zdá poněkud nešťastný způsob, jakým o celé situaci informují ti odpovědní, a teď mám na mysli zejména politiky nebo i úředníky, kteří jsou za to odpovědní. Prostě oficiální informovanost je od začátku poněkud chaotická, pokyny se vlastně strašně často a rychle měnily, což není dobře, a zároveň jsou často protichůdné. To znamená od takového toho blahoslovného informování někdy v únoru, že vlastně je všechno v pořádku a všechno máme a nic nám nehrozí, až po situaci, že prostě chybí řada ochranných pomůcek. Takže v tomto smyslu je na vině informování v prvé řadě těch odpovědných lidí.

Daniel Štrobl

Psycholog a psychoterapeut. Vystudoval psychosociální vědy na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy a jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V letech 1996–1999 působil v Psychiatrické léčebně v Praze Bohnicích. V letech 2010–2015 působil jako expertní pracovník Sekce personální Ministerstva obrany ČR a Generálního štábu Armády České republiky.

Druhá věc je, a to je také problematické, že se informace zejména statistické sdělují mimořádně dramatickým způsobem. Protože v okamžiku, kdy se lidé dozví, že je 300 nakažených, tak to zní jako velké číslo, ale to číslo samo o sobě vlastně neznamená vůbec nic, to je naprostý zlomek populace, nesouměřitelné. Kdyby lidé mohli informace vnímat v nějaké souvislosti, v nějakém porovnání, třeba kolik těch lidí je momentálně nemocných chřipkou, kolik se jich uzdravuje, kolik je to třeba procent populace, tak by to samozřejmě na ně mělo také jiný vliv.

A k tomu, co jste se ptala, tak informace jsou chaotické od podceňování a bagatelizování až po tedy v tuto chvíli karanténu pro celou republiku na jedné straně. A na druhé straně to, že ty informace jsou často protichůdné, vede k tomu, že jedna ze strategií, jak se můžu vyrovnávat se stresem, je to nebezpečí bagatelizovat, vysmívat se mu anebo ho úplně vytěsnit a dělat, že není. Důsledkem potom bude nezodpovědné chování, které povede k tomu, že lidé budou o to víc chodit ven a sdružovat se a nenosit roušky, aby všem ukázali, že oni se nebojí. Ale nošení roušek není o tom, jestli se bojím, nebo nebojím, nošení roušek je o respektu k druhým. Ale, a to teď zdůrazňuji, tento typ informace od čelních představitelů nezaznívá, což je škoda.

Ale teď vidíme roušky přece jen u některých politiků nebo lidí s vlivem na sociálních sítích. I herci se fotí s rouškami, je to vzkaz, který by teď mohl u veřejnosti zabrat?

Ano. To je super věc. A já jsem to také zaznamenal na internetu, že se někteří influenceři nechávali fotit v rouškách, tohle je vynikající zpráva. Já jen čekám, kdy uvidím konečně v roušce ministra všeho možného, kdy uvidím v roušce pana prezidenta, kdy uvidím lidi, na které se národ dneska spoléhá, že je povede, jak oni v prvé řadě dodržují všechna nařízení, která dali. Tohle kdyby se začalo dít, tak samozřejmě míra ochoty přistoupit na ta opatření bude okamžitě vyšší.

Takže vám tady chybí jakýsi klidný hlas a jasný vzkaz?

Ano. A co chybí velmi, a to napříč celou Evropou, je hlas víry a naděje. A teď to neříkám jako nějaký duchovně založený člověk, ale nám schází to, že bychom slyšeli, že to zvládneme, že si můžeme věřit, že máme naději. Přitom ji máme, samozřejmě to zvládneme. Je to těžší chřipka, což nijak nepodceňuji, ale zvládneme to. A postupně se v různých částech světa ukazuje, že to země postupně zvládají. Zvládl to Tchaj-wan, zdá se, že to zvládla Jižní Korea, a nám tyto pozitivní informace také scházejí. Sice se je dočteme, ale je jich podstatně méně než těch katastrofických. A zase v tomto smyslu, pokud tvůrci veřejného mínění, což samozřejmě nejsou jenom politici, abych si je pořád nebral na paškál, ale právě veřejně známé osobnosti, lékaři, odborníci budou dávat lidem nadějné informace, budou jim dávat naději a víru, tak se s tím také samozřejmě budou vyrovnávat lépe než nyní.

Předseda ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček včera prohlásil, že to nejhorší, co se lidem, co to nebudou respektovat, může stát, je, že někoho nakazí a ten zemře a s tím budou muset žít. Je to tedy vzkaz, který může zabrat?

Ano, ministr vnitra má v tomto smyslu pravdu. Nošení roušek skutečně je o respektu a ochraně druhých, ne mě samotného, to bych musel mít respirátor. Rouška chrání ostatní a výrok pana Hamáčka je v zásadě pravdivý.

Bojíme se o své blízké a také o to, abychom případně někoho nenakazili. Je rouška způsob, jak se s tímhle strachem vyrovnat?

Ano. Lidé ve strachu, v jakémkoliv, to nemusí být nutně epidemie, ale v okamžiku, kdy jim něco hrozí, tak si začnou klást otázku, co můžu ještě udělat, abych to nebezpečí snížil. A jakákoliv věc, která bude dávat smysl, i třeba minimální, má význam nejen pro snížení toho rizika, ale i pro snížení obav z toho, že někoho nakazím. Samozřejmě, nejvíc se nám uleví, až nám někdo řekne, že roušky můžeme odložit, situace se vrací do normálu a začneme potkávat lidi na ulicích bez roušek, bez ochranných pomůcek a řekneme si, že to máme za sebou. Ale tahle situace nastane ještě za dlouho.

Může být takovým signálem, až budeme mít vyšší čísla uzdravených?

Možné to je. Ale mně třeba chybí informace, ale možná jsem je nedohledal, v jakém stavu jsou lidé, kteří tu nemoc mají. Myslím, že by bylo i dobré, kdyby lidé, kteří tu nemoc aktuálně mají, dostali i prostor třeba přes nějaký Skype nebo přes telefon v médiích promluvit a říci, to, co říkáme, že ty příznaky jsou ve většině případů, chvála bohu, průměrné, že nekolabují, že se to dá přežít, že se to dá vydržet. Totiž aby lidé, kteří se bojí, že se nakazí, si dokázali představit, že je možné, že se nakazí, že je možné, že ten koronavirus chytí, ale že pokud nejsou v té nejvíce ohrožené skupině, zřejmě to bude mít takový průběh, jako říkala před chvílí paní v televizi, v rozhlase. Tyhle informace by lidé také pochopili.

Co mají ale dělat lidé, kteří spadají do rizikové skupiny, jsou to senioři, jsou osamělí?

Teď to řeknu cynicky. Pokud jsou osamělí, tak je to vlastně dobře, protože senior by v tuto chvíli měl opravdu co nejvíce minimalizovat kontakt s druhými lidmi. Ideální by bylo, kdyby dotyčný senior na ten příští týden potkával jednoho a jediného člověka, prostě někoho z rodiny, kdo mu nosí jídlo. To je to nejmenší, co může udělat. A tím bychom se mimochodem opravdu velmi odlišili od Itálie.

Já jsem myslela lidi třeba v LDN, v domovech seniorů nebo lidi, kteří nemají podporu rodiny.

Tam se dá těžko radit. Já jako psycholog se od nějaké doby, přibližně od února, průběžně ptám svých pacientů, kteří mají objektivní potíže, mají úzkosti, deprese, jak na ně doléhá situace s koronavirem, a je možná překvapující, že na ně tolik nedoléhá. Jinými slovy, jejich zdravotní stav se nijak rapidně nezhoršuje. Lidé, kteří jsou a priori osamělí, jsou v LDN nebo v domovech seniorů, kde už mají třeba minimální kontakt s rodinou, tak je to situace, která je sama o sobě smutná a stresující. A znova řeknu, bude to malinko cynické, ale ta situace, který se nyní odehrává, už jejich smutný stav o tolik nezhorší. To, že jsou v nemocnicích, potažmo v LDN, pro ně může být aspoň útěchou, že jsou ve zdravotnickém zařízení, ale tam se toho vlastně moc dělá. Možná bych doporučil jednu věc zejména seniorům, ať opravdu omezí sledování zpravodajství. Třeba jednou denně, ať se na to podívají, ale hlavně ať nesedí u televize a nesledují každou chvíli, jak se věci vyvíjí. To by je mohlo pouze deprimovat a stresovat.

Říká se, že všechno zlé pro něco dobré, vidíte tady už něco, co nám může přinést nějaké dobré věci? Třeba vlna solidarity, kdy si lidé navzájem snaží pomoci, šijí si roušky, organizují sousedskou pomoc.

Já tyhle zprávy rád sbírám, protože mi přijde, že pozitivních zpráv v tuhle chvíli moc není, takže jsem si to včera selektivně sbíral na internetu. Vím, že jsem zachytil třeba skautské oddíly, které se napojily na Život 90 a budou pomáhat v péči o seniory. Čili tahle schopnost se v této situaci spojit je mimořádná, je skvělá a hlavně ona nám velmi pomůže, až to všechno skončí. Protože si musíme uvědomit jednu věc, když krize probíhá, a je teď úplně jedno, jaká to je krize, jestli to jsou katastrofy, pád letadla, výbuch sopky, zemětřesení, tak v tu chvíli lidé psychologa obvykle nepotřebují, oni se nějakým způsobem drží nad vodou, aby to přežili. Ale psychologa nebo psychiatra začnou potřebovat třeba půl roku poté. To jsme opakovaně zažili v minulosti. A je dobré už dneska pamatovat na to, co já můžu udělat proto, aby se mi třeba za půl roku nerozjely nějaké deprese, nějaké úzkosti. A právě zapojení se do dobrovolnických aktivit, do toho, že přestanu být oběť nějakého koronaviru, nějaké infekce, ale stanu se aktivním hráčem v té situaci, vezmu některé věci do svých rukou v tom dobrém slova smyslu, tak to je přesně to, co nám může pomoci, aby za nějaký čas neodnesli tuto situaci hlubšími duševními problémy.

Je nějaké obecné pravidlo, kterého se držet? Jak předejít tomu, abychom nepropadli depresi?

Najít si způsob, jak se odreagovat, jak vypustit na chvilku to, že kolem nás je karanténa, že tady řádí koronavirus. Připomenout si, že jsou věci, které dál trvají, prostě tady dál máme děti, které zlobí, dál potřebuje uvařit, něco udělat. Pokud má někdo zahrádku, tak na té zahrádce samozřejmě může být a může tam dělat první jarní práce. Jinými slovy, pokud to na nás padne, zkusit se vrátit aspoň na chvíli k nějaké běžné činnosti, kterou bych dělal i bez toho, že je tady karanténa a koronavirus.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené