Jak se dostali čápi až k Babišovi? Ví to muž, který je zachraňoval

V první polovině dubna zažíval ornitolog a ochránce přírody Pavel Křížek pocity satisfakce. Po téměř šesti letech čekání zahnízdil na dohled z okna jeho pracovny párek čápů bílých.

„Byl to nepopsatelný pocit,“ říká pro Seznam Zprávy. Ptáci se po návratu z afrických zimovišť usadili na uměle vytvořené hnízdní plošině nad jedním z objektů v areálu záchranné stanice a ekocentra v Hrachově na Příbramsku, které provozuje spolek Ochrana fauny ČR. Právě Křížek je jeho zakladatelem a už 22 let stojí v jeho čele.

V části středních a jižních Čech se zaměstnanci jím řízené organizace starají hlavně o záchranu poraněných živočichů, vesměs právě ptáků, ročně vyjíždějí ke zhruba 1200 případům. V Hrachově dělají i výstavy, organizují prohlídky i výchovné programy pro školy. Ve Voticích na Benešovsku provozují motýlárium. To vše ale výrazně utlumila epidemie koronaviru.

Radost z hnízdění čápů a narození tří čápat nakonec v Hrachově nevydržela dlouho. Během květnových a červnových intenzivních dešťů se čapí hnízdo postupně změnilo v nepropustný lavor naplněný vodou. Mláďata uhynula na zápal plic, rodiče odlétli. Podobně jako se to stalo na mnoha jiných místech republiky.

„Nechcete si to vzít?“ překvapil nás posmutnělý Pavel Křížek v úvodu našeho rozhovoru nabídkou na převzetí celé neziskové organizace. Jisté rozčarování nezavládlo v Hrachově jen kvůli uhynulým čapím mláďatům, ale i z důvodu velmi nejisté budoucnosti.

S ptáky zažil Pavel Křížek střídavé pocity štěstí i smutku vícekrát. V roce 2001 zorganizoval v Národním muzeu kontroverzní výstavu Světlo pro Prahu, kde byla naturalisticky prezentována torza těl opeřenců po zásahu elektrickým proudem na sloupech vysokého napětí. Šokovala veřejnost i politiky natolik, že vedla ke změnám v konstrukci sloupů.

Přes čápy se Pavel Křížek - držitel řady ocenění, který sám sebe s oblibou označuje za ekoteroristu - nechtěně dostal i k případu s ještě širším společenským dopadem. Moc rád o něm ale nemluví. Kdysi totiž pomáhal zachraňovat čápy i na nynější středočeské farmě Čapí hnízdo u Olbramovic spojované s rodinou premiéra Andreje Babiše. Tamtéž jeho spolek několik let provozoval zookoutek s ekocentrem. Dnes je tak Křížek jedním ze svědků kauzy, v níž je Babiš trestně stíhán kvůli údajnému dotačnímu podvodu.

A je možné, že jedenapadesátiletý ornitolog z Hrachova bude muset své svědectví o Babišových aktivitách nakonec přednést i před soudem, pokud se uskuteční. Už dříve vypovídal i na policii. „Radost mi to nedělá, není příjemné být spojován s touto kauzou, ale nijak nezastírám, že s panem Babišem jsem tehdy vícekrát jednal,“ uvádí ochránce přírody, přičemž hovor se zase stáčí k milovaným čápům.

Co se dělo v tom dubnu, když sem do Hrachova čápi přiletěli?

Bylo to něco nepopsatelného, protože tady vypukla úplná bitva čápů. Nahrálo tomu hlavně to, že asi tři kilometry od nás je obrovské pole, kde byl přemnožený hraboš. Přistálo tam asi 15 čápů, kteří tam začali lovit. A u čápů to funguje tak, že kde mají dostatek potravy, tam také zůstanou. No, a oni u nás objevili tu volnou hnízdní plošinu, tak o ni začali bojovat: Soupeřilo tu hned několik párů. Létalo tu peří a stříkala krev, mydlili se o ni hlava nehlava.

Jak jste to osobně prožíval?

Pro mě to byla naprostá bomba, koukal jsem na to nepřetržitě ze své kanceláře, čapí námluvy jsem měl téměř v úrovní očí. Já v té době nebyl schopen ani nic dělat, pořád jsem na ně zíral. Oni na té plošině neustále sexovali, nosili si tam drny a klacíky, tam si to rovnali. Samec vždycky něco přinesl, začal to tam dávat, samice jej pak sestřelila z hnízda, protože ona to přece dělá nejlíp.

V čem je pro vás čáp tak zajímavý tvor?

Vždycky byl vnímán jako posel jara. Přijal za svou i blízkost člověka, hnízda staví v jeho sousedství. A dokonce jsme mu my lidé přiřkli schopnost být poslem života. Že údajně nosí děti, přestože je to v přírodě docela tvrdý predátor. Pro každého člověka je samozřejmě až neuvěřitelné, jaké vzdálenosti dokáže překonat. Tisíce kilometrů od nás z Čech až do zimovišť v Jižní Africe.

A nosí podle vás ty děti?

Někdo říká, že spíše vrána, to si tatínkové a maminky musí vyříkat mezi sebou.

Proč je tolik čápů třeba v Polsku nebo Maďarsku?

Máte pravdu, to jsou v Evropě čapí velmoci. Je to dáno tím, že je tam více mokřadů a čápi tam nalézají více potravy. Když jsem třeba kdysi navštívil jižní Maďarsko, kde jsme dělali nějaké mapování, tak tam nebyl problém najít desítky hnízd v jedné jediné vesnici, na sloupech elektrického vedení.

Víte něco o tom, jak se čápi dostali na dnešní farmu Čapí hnízdo u Olbramovic?

K tomu mám docela zajímavou dokumentaci, včetně fotek. Kdysi, za první republiky, hnízdili v sousední osadě Semtínek, u rodiny Dvořákových, na takovém starém ořechu. To bylo v době, kdy byli zrovna čápi v Čechách velmi vzácní. Potom se kmen stromu nějak zřítil a Dvořákovi čápům postavili takovou náhradní trojnožku, kde bylo na vrcholu čapí hnízdo. A ve finále udělali hnízdo na stodole. Ale v roce 1945 přišli Rusové a jednoho z těch čápů zastřelili. To je také zdokumentováno. Ti ptáci se tam už potom báli, a tak se přestěhovali na nedaleký komín lihovaru a hospodářského dvora Semtín, co je dnes farma Čapí hnízdo. Od roku 1947 už zahnízdili tam a jsou tam dodnes.

Kdy jste se tam poprvé dostal vy?

Myslím, že to bylo někdy kolem roku 1999. Byl jsem asi po desítkách let první člověk, který na tom komíně byl. V té době byl v dost dezolátním stavu a neměl ani skoby, po kterých by se tam dalo vylézt.

Předcházela tomu ale jiná událost s čápy. Mně totiž tehdy po zásahu proudem „shořela“ na zemědělském objektu v Miličíně jedna čapí samice. Vyvstal tam problém, co dál s mláďaty. Samec není schopen je sám krýt před sluncem a před deštěm a zároveň shánět potravu.

Tak jsem se v Miličíně dohodl s hasiči, že mě na plošině pro ta čápata vytáhnou a potom jsem jezdil různě po širokém okolí a rozděloval je do adoptivních hnízd.

Ptáci nemají vyvinutý čich a neumí počítat, a když jim tam dáte o jedno nebo dvě mláďata navíc, tak samice nakrmí všechna. A takto jsem se kdysi ocitl poprvé v tom bývalém statku, kde je dnes Čapí hnízdo. Vyzvedli mě nahoru také na plošině. Vedle byl rybník Slavníč, tehdy ještě nádherně zarostlý.

Po zhruba deseti letech, v roce 2010, jste byl u toho, když se ten komín i s dvorem opravoval a dávala nahoru nová hnízdní plošina. Jak to probíhalo?

Jak jsem říkal, komín byl ve velmi špatném stavu, hrozilo i zřícení. Nakonec byl z větší části zbourán, do poloviny určitě. A potom se stavěl zase znovu, už i s těmi skobami.

Oni tam chtěli čápy zachovat. A tenkrát na mě dostali tip, abych jim s tím pomohl. Byl jsem i u toho, když chtěli ten sousední rybník Slavníč vybagrovat. Já jsem řekl, že jsem zásadně proti, že je to jeden z nejlepších rybníků na Benešovsku. Hodil jsem jim do toho trochu „vidle“. Takto jsem se k tomu dostal.

Jaké bylo jednání s Andrejem Babišem?

Vysvětloval jsem mu, proč by to neměli celé vybagrovat, proč ve Slavníči mají ponechat ty břehové porosty. Přijal mé argumenty. On se přijel podívat k nám do nedalekých Votic, kde jsme s naší záchrannou stanicí původně začínali, a bylo to.

Říkal jste, že jste s ním jednal vícekrát. Měl skutečný zájem na zachování toho čapího hnízda a rybníka, nedohodl se s vámi jen proto, aby měl od ochránců přírody pokoj?

Já z něj žádnou faleš necítil. Na čem jsme se dohodli, to vždy platilo.

Nakonec jste se domluvili i na vybudování zookoutku a provozování celého ekocentra u Čapího hnízda. Proč jste posléze odtamtud odešli?

V počátku jsem naši spolupráci na Čapím hnízdě bral jako určitou šanci, jak to celé naše snažení posunout dál. Ale máte pravdu, že po několika letech jsme se zase víceméně rozešli. V jistém čase nám totiž začalo trochu vadit, že se na Čapím hnízdě mezi zvířaty objevili i lemuři a lamy, což s naší Ochranou fauny ČR, která to provozovala, sotva mohlo mít něco společného. Najednou to začalo nabírat charakter spíše nějakého Disneylandu. A také jsme mezitím vybudovali tento náš vlastní areál v Hrachově, velký a s velkou režií, provozovat dva takto velké areály už pro nás nebylo únosné.

Tak jsme se vzájemně dohodli, že už to na Čapím hnízdě provozovat nebudeme. Ale dodnes je tam expozice námi zapůjčených handicapovaných zvířat. Což jsme moc rádi. Ta zvířata tam slouží na ukázku veřejnosti. Jako doklad některých negativních dopadů lidské činnosti. S farmou tedy dosud spolupracujeme a máme korektní vztah.

Ve Voticích na Benešovsku, kde jste před 22 lety se záchrannou stanicí začínali, jste v bývalém zahradnictví nakonec vybudovali ze skleníků motýlárium. Co vás k tomu vedlo?

Přišlo nám to jako dobrý nápad, jak ty skleníky smysluplně využít. Motýli lidem názorně ukazují, jak zranitelná je živá složka přírody, protože naši motýli, vlastně veškerý hmyz, z krajiny mizí a to má následně vliv i na výskyt ptáků, savců, všeho živého. Všechno v přírodě souvisí se vším. My se snažíme na těch 1100 metrech čtverečních motýlária návštěvníkům ukázat pestrost různých biotopů. Chceme jim doložit, že právě toto je normální a že není úplně normální posekaný anglický trávník v našich městech a na našich zahrádkách. A že zahrady našich babiček byly podstatně přirozenější, byly totiž sekané víceméně mozaikovitě, pole i louky byly daleko pestřejší, střídalo se na nich více plodin. A to vše souvisí i s dnešním velmi omezeným výskytem motýlů.

Však také velká část polí slouží jen k výrobě biopaliv, produkce jde i do bioplynek. Vůbec si nemyslím, že by zemědělci živili tento národ. Do té krajiny se dává čím dál tím více chemie a stává se sterilní.

Motýlů a hmyzu určitě ubylo. Má na to zemědělská činnost ten nejzásadnější vliv?

Jak říkám, z krajiny zmizela pestrost, nejsou tam pestrá luční společenstva, nestřídají se jednotlivé plodiny a obrovský vliv má chemie i systém dotací. Vlivem EU musíme prakticky v jediný okamžik posekat celou republiku, jinak o dotace zemědělci přijdou. Kontroluje se to i přes satelit. A ty louky jsou v době sečení plné hmyzu, kukel, přičemž hmyz nemá kam přejít.

Celý ten systém zemědělských dotací je podle mě postaven na hlavu, ochranu přírody neřeší. Nikoho nezajímá, že na těch loukách je i řada hnízd a mláďata různých druhů živočichů.

Dnes, když jdou zemědělci louky sekat, mají jednu žací lištu před traktorem, dvě po stranách a ta zvířata se ze strachu přimáčknou k zemi, ona neutíkají. Takže každý rok nastává na loukách obrovský masakr veškeré živé složky, která se tam ukrývá. A my potom máme výjezdy, abychom zachránili alespoň ta zraněná zvířata, která přežila.

Jak dnes vzpomínáte na vámi organizovanou výstavu v Národním muzeu Světlo pro Prahu v roce 2001, jež upozornila na konstrukční vady elektrostožárů, které vedou k úhynům a poraněním ptáků?

Zásadní bylo, že výstava pohnula celým tímto problémem. Nikdy potom už to politici a energetici nebrali na lehkou váhu. O problémech s konstrukcí starých elektrických sloupů se tu sice mluvilo už asi od poloviny sedmdesátých let, ale nebyla žádná páka, jak přimět energetické firmy k používání šetrnějších technologií. Díky celé té výstavě, která se setkala s obrovským zájmem lidí, je už dnes v české krajině změna znát.

Je pravda, že čeští energetici museli „kvůli vám“ investovat do šetrnějších sloupů řádově miliardy korun?

Mluvilo se až o devíti miliardách korun, ale přesně to číslo nevím. S oblibou říkám, že by levněji vyšlo, kdyby mě někdo nechal sprovodit ze světa (smích). Ale mám radost, že je to vidět na území celé republiky.

Nějakou další podobnou výstavu, která by zacloumala veřejným míněním, nechystáte?

V tuto chvíli asi ne. Cítím se zrovna takový bez energie, poněkud vyhořelý.

O neziskovém sektoru se v souvislosti s koronavirovou krizí moc nemluví. Jaké je situace ve vaší organizaci?

Není vůbec růžová. A myslím, že celá koronavirová krize bude i velkým mezníkem pro celý neziskový sektor. Po revoluci si získával stále pevnější půdu pod nohama. A teď přišlo něco, na co nebyl nikdo připraven. Je to pro nás obrovská nejistota. Stát teď řeší jenom OSVČ, velké i menší firmy, řeší i státní zaměstnance, avšak po neziskovém sektoru jako kdyby se slehla zem, jako kdyby ani neexistoval. Neslyšíte ze strany státu o nějakých opatřeních, nikdo se nezajímá, zda něco nepotřebujeme, jak to máme nastavené, jak to s námi vypadá, co s námi bude.

Neziskovky žijí hodně ze subdodávek pro stát, v našem případě se to doposud týkalo péče o cenná přírodní území v jižních a středních Čechách nebo zajišťování ekologické výchovy. Teď nemáme žádnou jistotu, zda to stát bude dále hradit. Nemáme ani žádnou jistotu, co se týče sponzorů.

Bojíme se, že přijdeme o peníze, které jsme měli od okolních obcí, kvůli legislativním změnám v neprospěch obcí jako důsledek koronaviru. Každý teď primárně řeší sám sebe a své vlastní lidi, což je pochopitelné.

Nám přineslo velké ztráty i to, že jsme měli celé jaro zavřeno, nemohli k nám žádní návštěvníci, žádné školní výpravy, které k nám hlavně od dubna do května pravidelně jezdily. Však když připočtu návštěvníky motýlária ve Voticích, ročně nás takto navštívilo kolem 25 tisíc lidí. Ta letošní čísla budou výrazně horší.

Jak tu finanční krizi řešíte?

Hned jak epidemie začala, snažil jsem se o maximální úspory. Bylo to bolestivé a dotklo se to tří našich zaměstnanců, kterým právě končila smlouva a já jim ji už neobnovil. Ta práce, kterou zastávali, tu samozřejmě zůstala. A o to více musejí přidat všichni zbývající a občas už opravdu jedeme všichni nadoraz.

Příjmy jdou dolů, přitom naše činnost se nemění. Pro poraněná zvířata jezdíme dále v rámci širokého regionu, nakupujeme krmení, platíme veterináře a naše zaměstnance. Službu záchranné stanice držíme stále 24 hodin denně. Letos určitě přežijeme a další budoucnost se teprve ukáže. Rádi přijmeme jakoukoliv podporu, od firem i veřejnosti. A srdečně zveme k návštěvu Hrachova i motýlária ve Voticích. Tím nás mohou lidé také podpořit.

Zvažoval jste v té poslední době, že byste té práce úplně zanechal?

Častokrát. Bere mi to už strašně moc sil. Člověk už není nejmladší a za té současné situace je to velmi těžké nacházet další motivaci. Jde i o to, že stále více času trávím v kanceláři, vyřizuji papíry, sháním prostředky, přitom bych byl radši v terénu. Celých těch 22 let, co existujeme, bylo nesmírně náročných, ale myslím, že jsme udělali velký kus práce. Podařilo se nám z ničeho vybudovat celý tento velký areál, který slouží zraněným zvířatům i lidem, vybudovat celou organizaci, získali jsme si důvěru, začali chodit lidé, zvyšoval se zájem sponzorů… Ale teď to bude nesmírně náročné udržet při životě.

Dodatek

Jen pár desítek minut po našem odjezdu se dva dospělí čápi na hnízdní plošinu v Hrachově po mnohadenní odmlce zase na chvíli vrátili.

„Bylo to neuvěřitelné, oba stáli na té plošině, sedli si vedle sebe a koukali jim jen hlavičky. Nic podobného jsem nikdy neviděl. Takto tam chvíli byli a odpočívali. Ten jeden potom odlétl a druhý jej následoval. A od té doby tady už zase nejsou. Mám pocit, že přiletěli kvůli vám, ale nestihli to,“ popsal do telefonu čapí comeback ornitolog Pavel Křížek.