Inkluzi věříme, ale potřebujeme pomoc, zní ze škol

Začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami přináší školám neustále nové výzvy. A jednou takovou byla pro základní školu v pardubickém Svítkově i žačka s těžkou nemocí, která se kromě jiného nemůže pohybovat bez vozíčku. Výuku je schopná zvládnout, neobejde se ale bez pomoci.

„Musíme ji mít jen v této budově, protože druhá bezbariérová není,“ vysvětluje mi ve své kanceláři ředitelka školy Monika Dobruská.

Vypadá to jako drobnost, ale když v jedné části školy to nejde jinak než po schodech, je potřeba přeorganizovat podstatnou část výuky. Procházíme s ředitelkou do druhé budovy, kde mi říká, že řešili i možnost instalace schodolezů.

„Schodiště jsou ale příliš úzká,“ ukazuje, proč se ve staré budově na vozíčku pohybovat nelze.

Je to jeden drobný příklad, ale z podstaty inkluze na českých školách poměrně trefný – komplikací se začleňováním žáků se speciálními vzdělávacími potřebami vzniká nespočet. Záleží ale jen na dvou věcech – jestli škola a její učitelé chtějí podpořit všechny své žáky a zda k tomu mají dostatečnou podporu, ať už finanční, personální, odbornou, nebo metodickou.

Popisujeme to v druhém díle naší série Inkluze po Česku. První text rozebíral výsledky z nedávného testování dětí z pátých a devátých ročníků, které naznačily, že začlenění dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) do běžných škol nezhoršuje výsledky jejich spolužáků.

Tentokrát se Seznam Zprávy podívaly do dvou škol, které žáky s různou formou podpory ve škole běžně mají a dosahují výsledků, které jsou nadprůměrné.

Když takto sedím naproti bývalému řediteli, současné ředitelce a její zástupkyni v brněnské Základní škole Masarova, nepřipadá jim na první dobrou, že by pro zdejší žáky se SVP dělali něco zvlášť zajímavého. Přitom byli jednou z prvních škol široko daleko, která založila své školní poradenské pracoviště.

„Psycholožku na plný úvazek jsme měli už od roku 2000,“ říká ředitelka školy Alexandra Zálešáková.

Pomoc žákům s různými hendikepy se tady totiž do školní DNA zakódovala za dlouhá léta tak hluboko, že už se bere zcela automaticky. Mají tady přitom momentálně 155 žáků s různým druhem podpůrných opatření, a to při zhruba 730 dětech celkem.

Skoro v každé třídě mají asistenta pedagoga, kromě školní psycholožky zaměstnávají také tři speciální pedagogy, jednoho na plný úvazek, dva na poloviční. Ti si pak v průběhu vyučování například vytahují žáky, kteří potřebují v nějaké oblasti podpořit, buď samostatně, nebo v malých skupinkách z kmenových tříd, a pracují s nimi individuálně.

„Kritici inkluze tvrdí, že na ni doplácí zbytek dětí, ale to není pravda. Kantoři to zvládnou, samozřejmě ale jen za předpokladu, že mají podporu,“ dodává bývalý ředitel školy Ivo Zálešák, že velmi dobře funguje spolupráce učitelů s asistenty a školním poradenským pracovištěm.

Vstoupili jsme přitom právě do doby, kdy se inkluze dostává na rozcestí. Nová vláda hnutí ANO, SPD a Motoristů sobě otevřeně deklaruje, že hodlá provést zásadní revizi inkluze a zruší její neefektivní prvky. Co to konkrétně bude znamenat, zatím nevíme.

Politici Motoristů a SPD si přejí přímo zrušení inkluze. Jak by to konkrétně mělo vypadat, ale také není jasné. Patrně by šlo o přesunutí značného počtu žáků do speciálních škol a zrušení financování části podpůrných opatření.

„Už dlouho máme školní psycholožku a je to skvělá pomoc. S dětmi dneska řeší všechno možné od problémů s chováním po vliv digitálních technologií a téměř se nezastaví. Kdybychom měli dvě, tak bychom se vůbec nezlobili. Speciálního pedagoga nemáme, ale velmi by se hodil, bohužel už mi na něj nezbývají peníze,“ popisuje Dobruská s tím, že mají mezi 40 a 50 žáky s různým druhem podpůrných opatření.

Tudy by tedy nerada viděla, kdyby šly jakékoliv škrty. Z finanční pomoci pro žáky se SVP totiž těží i zbylé děti, ať už přímo, nebo nepřímo. Na druhou stranu současná vláda ve vládním prohlášení slibuje, že navzdory deklaraci o revizi inkluze zajistí dostupnost a dostatečné financování nejen školních psychologů a speciálních pedagogů, ale také asistentů pedagoga.

„Podle mě stojí za to, abychom se zamysleli, jak je dnes inkluze nastavená a jestli funguje tak, jak jsme to původně zamýšleli. My si s dětmi vždycky poradíme. I děti s vysokým stupněm podpory se nám daří rozvíjet. Ale u některých vidíme, že by jim daleko více prospělo speciální školství,“ dodává ředitelka školy, podle které však vždy záleží na úzké spolupráci rodičů se školou a na postupu vedeném v nejlepším zájmu dítěte.

V tomto možná leží i velmi rezervovaný postoj části českých učitelů k inkluzi. Pokud si učitelé musí ve školách poradit bez dostatečné odborné pomoci s dětmi, na které nestačí, nelze se divit, že dvě třetiny z nich nejsou přesvědčení, že by inkluze byla přínosná pro všechny žáky, a 30 procent učitelů má k inkluzi vyloženě negativní postoj. Tato čísla vyšla z předloňské studie Pedagogické fakulty J. E. Purkyně.

„Pokud poradna usoudí, že děti patří do speciální školy, tak by se to mělo stát. Nemělo by to být na libovůli rodičů,“ souhlasí s potřebou některých změn v inkluzi i ředitelka brněnské ZŠ Masarova Zálešáková.

Jak vyplývá z dlouholeté zkušenosti školy, inkluze není vhodná pro všechny žáky. Problém nastává u dětí s lehkým nebo středně těžkým mentálním postižením, které by vzhledem i k nastaveným podpůrným opatřením měly spadat spíše do speciální školy.

„Pro takového žáka je pak nejlepším kamarádem asistent pedagoga a o integraci ve třídě se nedá mluvit,“ dodává Zálešáková.

Zajímavé je, že tady mají historicky zkušenosti i s třídami, které byly určené speciálně pro děti s logopedickými vadami nebo pro dyslektiky.

„Dnes bychom logopedické třídy mohli mít třeba čtyři. Protože děti mluví čím dál hůř,“ glosuje to zástupkyně ředitelky Ivana Jelínková.

Jde ale o to, že se jim takový krok neosvědčil. Dobře míněná snaha se nakonec ukázala spíš jako kontraproduktivní. Přitom dnes část společnosti volá po tom, aby se děti oddělovaly do tříd třeba podle nadání.

„Bohužel to fungovalo jako zárodek problémové třídy,“ vzpomíná bývalý ředitel Zálešák. Protože u dětí z vyčleněné třídy nešlo jen o původní diagnózu, kombinovaly se další potíže, například poruchy chování.

A dodává, že takto před dlouhými lety fungovaly třídy i s rozšířenou výukou jazyků nebo se zaměřením na basketbal.

„Nedělalo to dobrotu v kolektivech. Jedna třída byla namistrovaná, do druhé se skoro báli kantoři na druhém stupni chodit a ve třetí zbyly děti, které se nehodily ani do jedné,“ vzpomíná bývalý ředitel.

Dobrá ukázka, že společné vzdělávání dětí je v podstatě jediná možná cesta, protože vyčleňování dětí s sebou nese ještě větší problémy. Navzdory tomu, že současné nastavení inkluze má k dokonalosti rozhodně daleko a učitelé i další pracovníci ve školách by si přáli, aby k některým změnám došlo.

„Přes všechny těžkosti pořád věříme, že inkluze má velký smysl, ale jen pro děti s určitým stupněm podpory,“ dodává na závěr ředitelka Zálešáková.