Hlavní obsah

„Karel byl smutný, že opouští svoje holky.“ Olga Špátová o posledním natáčení s Gottem i jeho dojetí

2. 10. 2019

Natáčela s Karlem Gottem v posledních týdnech jeho života. Rozhovor s dokumentaristkou Olgou Malířovou Špátovou. (Video: Jiří Kubík, Seznam.cz)

Zpráva o úmrtí Karla Gotta zasáhla celou zemi a dostala se i do řady světových médií. Naším hostem je Olga Malířová Špátová, žena, která o něm v posledních měsících točila celovečerní dokument. Ten bude mít premiéru na jaře příštího roku.

Článek

Koho dnes ztratila Česká republika?

Já sama cítím už od rána, že člověk s takovou kariérou a talentem, ale vedle toho s takovou slušností a neuvěřitelně láskyplným chováním vůči lidem se málokdy vidí. A už od rána, protože chodím po různých rozhovorech, tak mi maskérka, taxikář, všichni říkají: My jsme ho ztratili. Opustil nás náš Kája. Takhle mluví, všichni ti lidé.

Vy jste samozřejmě Karla Gotta znala osobně. Točila jste o něm teď druhý dokument. Čím si vysvětlujete ten blízký vztah lidí k němu?

Já myslím, že ten jeho úspěch je v tom, jak se k lidem chová. Kdyby to nebylo upřímné a neměl opravdu lidi rád, tak by se to za těch šedesát let ukázalo. Já jsem zažila mnoho situací při natáčení filmu, točili jsme celý rok, kdy mi různí lidé říkali, jak jim Karel pomáhal v situacích, kdy třeba ztratili svého muže nebo kdy měli za sebou nějakou tragickou událost. Vlastně v tu chvilku Karel tím svým přístupem a svými písněmi ty lidi léčil. A proto si myslím, že je dneska tak jiný a smutný den. Já to cítím trochu podobně, jako když nás opustil Václav Havel. Protože nikdo takový tady není.

To znamená, že byl pro vás velmi výjimečnou osobou a nejen tím, že jste ho znala osobně, ale tím, jak žil, co dělal, jak na lidi působil?

Pro mě je taková encyklopedie, jak se chovat k lidem a jak se opravdu chovat možná i vůči životu. Myslím, že se v současné době ta slušnost vytrácí a on to měl už od své maminky, která ho k tomu vedla, ke gentlemanství a ke slušnosti, ale mě by nebavilo, kdyby to byla jenom nějaká hra nebo póza. Já jsem cítila v každém jeho jednání, v těch posledních chvilkách, kdy jsem s ním natáčela před 14 dny, že za každou cenu, i když mu nebylo dobře, prostě vždycky tam bylo to: Olinko, moc vám děkuju. Děkuju za to, co jste všechno pro nás udělali.

Pokora a slušnost.

Ano. A myslím si, že to není dnes běžné.

Když jste natáčeli před čtrnácti dny poslední záběry a poslední rozhovor s Karlem Gottem, čeho se to týkalo? Jaké téma jste zvolila pro poslední natáčení?

Tak pravdou je, že jsem už poslední měsíc nebo dva nikdy nevěděla, jestli už to je poslední natáčení. Vždycky na konci toho natáčení jsem ho pohladila a řekla jsem mu, jak ho máme rádi, jak si toho ceníme, protože to není jen natáčení filmu.

Na to natáčení s Karlem se těšíte. Neustále přináší nápady. Stále je tam radost. Samozřejmě, byly to nervy. Měli jsme těžké chvíle při natáčení. Karel do toho však jde jako spoluautor, což je nádherné. To je prostě spolutvorba. To není jenom, že udělá to, co mu řeknu. Ale opravdu je to radost. Já jsem už asi tři poslední natáčení myslela, že je to naposledy, a tak jsem hrozně vděčná, že jsme se před čtrnácti dny mohli vidět. Byl u toho i můj muž Honza. Točili jsme takovou scénu, kdy Karel sedí u počítače a jeho žena Ivanka mu pročítá vzkazy od lidí, kterých bylo během týdne 10 tisíc. On z toho byl celý dojatý.

Byl podle vás smířený se situací, která, tak jak popisujete, už byla nevyhnutelná?

To je další věc, kterou bych chtěla nezapomenout. Jednou, až budu z tohoto světa odcházet, tak jak je možné být úplně klidný a úplně vyrovnaný. Myslím si, že jeho smutek byl, že opouští ty svoje holky, svoje čtyři dcery a svoji ženu Ivanku. Sám říkal, já jsem prostě blbej, že jsem vstoupil do manželství takhle pozdě a že jsem takhle pozdě chtěl mít děti. To, co v životě udělal, jaké měl vztahy, i to, co vytvořil, tak já úplně cítím, že byl naprosto naplněný a spokojený. A nevím, jestli to mohou říct všichni lidé. Já jsem si pořád říkala, to není možný, že je takhle vyrovnaný, že tam nepanoval vůbec žádný strach, a jsem si jistá, že to nijak nehrál, že opravdu byl úplně klidný a připravený na to, co přijde.

Jak vlastně v těchto těžkých chvílích vnímal kameru? Bylo to něco, co tady vyloženě chtěl zanechat do poslední chvíle? Nebo jste se dotkli i věcí, které mu nebyly příjemné, a vám třeba také ne?

Tak samozřejmě v tom filmu jsou momenty, kdy nám oběma nebylo dobře, ale oba jsme věděli, že to tam musí být. Někdy to Karel nevěděl, někdy jsem ho k tomu musela vést, že se musíme dotknout věcí, které nejsou úplně veselé, které se týkají jak zdraví, tak konečnosti života, vztahů, ale i politické věci z minulosti. Karel věděl, že je to dobře. Vždycky chtěl, abych mu vysvětlila, jak to v tom filmu budu pojímat, jak to bude vypadat, ta sekvence. Hrozně moc o to šlo, takže jsme často na tom natáčení seděli, já jsem mu pouštěla materiál a povídali jsme si a Karel říkal: tady už bych to nechal, tady už to stačí, to už potom bude nuda, takže opravdu takhle jsme si spolu povídali.

Nechtěl, aby to byla nuda. Chtěl to mít vypointováno do vtipu?

Karel Gott byl takový celý život. V tom, když kdokoliv se s ním někdy potkal, tak většina lidí říká, že se s ním pořád smáli. On měl velký smysl pro humor a i takhle byly komponované jeho koncerty a celoživotně i jeho vystupování. On prostě nechtěl, aby se lidé jen na chviličku nudili. To byl jeho velký strach.

Dotkli jste se jeho odchodu, případně rozloučení veřejnosti s ním? Dnes, v době, kdy přišla zpráva o tom, že zemřel, tak nejvyšší státní představitelé rozhodli o tom, že bude-li si to rodina přát, bude státní pohřeb v katedrále svatého Víta. Máte za to, že by to Karel Gott chtěl?

Samozřejmě, určitě by to chtěl. On podle mě o tom neuvažoval, ale trochu jsme se o tom bavili s jeho ženou a cítila jsem, já jsem říkala, že si myslím, že by to tak mělo být, a Ivanka se jenom tak na mě usmála. Já si myslím, že v tuto chvilku vůbec takhle oni neuvažovali. Myslím si, že by si to Karel určitě přál. Já bych si to také přála.

Mluvíte o něm s velkým obdivem a s pochopením. Zažila jste Karla Gotta v nejtěžších situacích. Mluvila jste s ním o mnohém z jeho života, ale přesto ocituji jednu větu, kterou jste řekla, když jste film natáčeli: „Základem dobrého filmu je, že do toho lidé jdou naplno, že věří, že film nemůže být nalakován narůžovo a nemůže to být jen pomník hrdiny.“ Nestane se teď při dokončování, v době, kdy Karel Gott zemřel, z filmu pomník hrdiny?

To vám děkuji za tu otázku, to je něco, co bych si opravdu nepřála. Už dneska ve střižně, když jsem tam přišla ráno a ještě jsem nevěděla tu zprávu, tak jsme pracovali, a když vlastně jsem se to dozvěděla, tak jsme se jenom objali s mojí střihačkou a řekli jsme si, že teď ještě do toho musíme dát více síly, aby ten film byl kompletní Karel. To znamená člověk. Žádný hrdina, Karel není hrdina. Ani tak o sobě nemluvil a necítil to. On byl vlastně v mnoha situacích slabší ve svém životě.

V jakých situacích myslíte, že byl slabší? Jakou situaci on vnímal jako svoje možné selhání?

Tak určitě jeho velkou slabinou byly ženy a možná i politicky nebyl nejsilnější, ale to je něco, co vůbec nepovažuji za důležité. Protože Karel v životě nikomu neublížil. To, že jsme ho tady měli a že tady mohl dělat lidem radost a dělal ji upřímně a že ještě k tomu pomáhal lidem, kteří nemohli v té době pracovat, tak je pro mě naprosto zásadní. A já nemohu ze svého věku někoho soudit ani bych nesoudila, ale vy jste se ptal na to nalakování.

Jestli to nebude pomník hrdiny?

Až se potkáme na premiéře, tak mi potom řekněte, protože já budu věřit, že to nebude ani vteřinou nalakované. Chci ukázat ten jeho velký talent a dar, a když teď vlastně poslouchám jeho písně, tak je to neuvěřitelné. To možná ani všichni nevíte, protože už jste třeba zapomněli na některé jeho písně.

Mluvíte o jeho umělecké tvorbě, o tom, jak ho lidé měli rádi, co všechno tady znamenal pro celé generace, ale zároveň jste řekla, že v politické věci nebyl možná tak silný. To je ale dost často to, co mu leckdo vyčítal, že…

Protože na něho neměli nic jiného a vlastně…

V roce 1977 Anticharta, podpora komunistického režimu v té době. Já když jsem mluvil s Karlem Gottem před dvěma lety tady ve Výzvě Seznamu, tak na tyto otázky říkal: Já ničeho nelituji. Co si pomůžu, když budu litovat? Jak jste o těchto tématech mluvili vy?

Já bych řekla, že se to s tou pokorou a tou moudrostí posledních měsíců posunulo někam jinam, a já myslím, že Karla trápilo, že to je vlastně to jediné, co si na něm našli.

Ti kritici.

Ti kritici a mně to přijde smutné, když se podíváte na těch jeho 60 let, vlastně nic jiného tam nemůžete najít než ten nešťastný podpis. Smutné je, že tam bylo spoustu dalších lidí a o těch lidech moc už nemluvíme. Na Karlovi, protože nikdy nikomu neublížil a opravdu na něho nikdo nic nemá, stále něco hledají. V tom filmu to ale bude také.

Nevyhnuli jste se tomu?

Nechtěli jsme se tomu vyhýbat, on ani já. Mluvili jsme spolu otevřeně, bude to v tom filmu, ale on má mnohem důležitější věci. A to je právě to, když jste říkal o tom lakování.

To byl váš citát, že nechcete nic lakovat narůžovo.

Ano, přesně tak. Ale pro mě to třeba neznamená zásadně toto téma. Ano, o tom tam budeme mluvit, ale pro mě jsou třeba mnohem hodnotnější situace. Karlovi nevadilo, že jsem ho natočila v momentech, kdy mu nebylo úplně nejlépe nebo kdy mi třeba přiznal nějaké své slabiny nebo bolesti. Točila jsem s ním několikrát v nemocnici. To jsou pro mě chvíle, kdy je pro mě za velkého frajera a strašně si ho vážím. Myslím si, že bychom se měli obrátit na sebe a říct si, co my všechno jsme u sebe udělali špatně, protože na tom Karlovi chceme neustále něco najít.

Nevnímáte to jako standard u takhle výrazných a významných osobností, že ti lidé hledají i tu druhou stránku? Lidé chtějí vědět, jaký je doopravdy, případně jestli o něm vědí všechno, jestli jim něco netají? Můžeme si vzpomenout, že Karel Gott vydal svůj životopis v Německu a nepřál si, aby byl německý životopis přeložen do češtiny a publikován tady. Nemáte pocit, že byly třeba dvě tváře Karla Gotta?

Karel naopak velmi trpěl tím, že lidé tady neví a nemluví o tom, jak byl úspěšný v Německu, protože ta jeho kariéra tam byla pomalu větší než u nás. Nevím, že by měl dvě tváře. Já ho opravdu potkala jako člověka, který je na konci svého života, který vlastně vychovává své dvě malé dcery, který se mi otevřel v situacích, kdy jsem si v životě nemyslela, že by se mi otevřel. Já si myslím, že opravdu hledáme chyby a senzace za každou cenu.

A mluví o nich Karel Gott.

Nejenom mluví. Skoro každá sekvence v tom filmu má, doufám, nějaký humor nebo prvek, kdy Karel umí sám sebe shodit a sám sobě se zasmát. Takové to neustálé omílání toho, že tenkrát udělal chybu, tak tam je zajímavé, že zrovna právě chartisté a především Marta Kubišová mu to vůbec nemají za zlé. A už bych si moc přála, aby tím filmem to jednou provždy skončilo.

Já bych tady ocitoval jeden dnešní tweet režiséra Jana Hřebejka, který o Karlu Gottovi napsal: Nebyl hrdina a věřil kdejaké konspiraci, bavil lidi skoro 60 let, byl to hodný člověk, byla s ním legrace, byl pozorný a pomáhal druhým. Jeho povahu bych si přál mít, hvězdný život Karla Gotta se naplnil. Je to pravdivé?

Ta jeho povaha je něco, co jsem málokdy zažila. Pro mě je nepředstavitelné, že šedesát let můžete pomáhat druhým lidem a být k nim neustále slušný. On by v té jeho kariéře nemusel. Dneska vidíme spoustu namachrovaných mladých lidí, kteří začínají ve své profesi, ale on takovýhle nikde nebyl. A přesně jak říká Honza, já bych si také přála mít jeho povahu. Karel má jedno motto, které v tom filmu je důležitým prvkem. On vždycky říká, že je potřeba, když ten život vám nabízí něco krásného, nějaké štěstí, tak vy to máte chytit, máte toho okamžitě využít. Protože to nemůžete promarnit a myslí si, že ten Karel takhle žil i vůči svojí tvorbě i vůči těm vztahům. A to je třeba pro mě velkým vzorem, na to nikdy nezapomenu.

Doporučujeme