Hlavní obsah

Když vymývání mozků nestačí. Ženy promluvily o krutém znásilňování Číňany

Foto: Profimedia.cz

Sayragul Sauytbayová, Kazaška, která se z tábora v Sin-ťiangu dostala. Snímek z roku 2018, kdy byla souzena za ilegální překročení hranice.

Reklama

3. 2. 21:24

I ty nejhorší představy o tom, co se děje za zdmi čínských internačních táborů, předčí nejnovější svědectví ujgurských žen. Jejich popis mučení a znásilňování nutí mnohé k výzvě – nejvyšší čas, aby světoví lídři otevřeli oči.

Článek

„Přicházeli vždycky kolem půlnoci, několik mužů, vždy v rouškách. Na sobě měli obleky, ne policejní uniformy. Přišli do cely, aby si vybrali ženy, které zrovna chtějí, většinou mladé, a odvedli je chodbou do temné místnosti bez kamer. Sexuální znásilnění nestačilo. Používali elektrické mučicí nástroje. Mnoho žen přišlo o rozum,“ tak pro BBC popisuje své zážitky z detenčního tábora jedna z žen.

Zatím zřejmě nejvíce znepokojivé svědectví ze života za zdí převýchovných táborů v Sin-ťiangu přináší výpovědi žen, které na vlastní kůži zažily hrůzy, před kterými mnohé světové mocnosti jen zavírají oči.

Několikrát „vyvolenou“ pro potěšení čínských mužů se stala i tehdejší vězeňkyně Tursunay Ziawudunová. Pro stanici BBC, která se dlouhodobě věnuje odkrývání detailů kolem existence těchto center, otevřeně promluvila žena, která v detenčním čínském táboře v Sin-ťiangu strávila devět měsíců. „Tohle bude pro mě nezapomenutelná jizva,“ řekla. „Je mi těžko z toho, že taková slova vůbec vypouštím z úst.“

Tursunay Ziawudunová strávila tři čtvrtě roku v rozsáhlém a přísně střeženém komplexu čínských internačních táborů v oblasti Sin-ťiang. Podle nezávislých odhadů je zde drženo více než milion mužů a žen. Čína existenci těchto táborů popisuje jako nezbytnou pro „převýchovu“ Ujgurů a dalších menšin.

Od potlačení víry ke sterilizaci

Skupiny pro lidská práva tvrdí, že čínská vláda příslušníky menšin postupně zbavuje jejich náboženských i jiných svobod. Tyto snahy postupně vyústily v represivní systém hromadného sledování, zadržování, indoktrinace a nucené sterilizace. K této politice přistoupila Čína po návštěvě Si Ťin-pchinga v Sin-ťiangu v roce 2014, v době, kdy došlo k teroristickému útoku ujgurských separatistů. Krátce poté, podle dokumentů zveřejněných New York Times, byla místním úředníkům nařízená „reakce bez špetky milosti“. Americká vláda minulý měsíc označila takové nakládání s menšinami za genocidu. Čína tvrdí, že zprávy o hromadném zadržování a nucené sterilizaci jsou „lži a absurdní pomluvy“. Vzácná svědectví z první ruky však čínské verzi nenahrávají.

Muži v maskách

Tursunay Ziawudunová po svém propuštění z Číny uprchla a nyní žije v USA. Ve výpovědi na kameru štábu BBC popsala, že nešlo jen o samotná znásilňování. „Sdílela jsem pokoj s dalšími 14 ženami. Namísto toalety jsme používaly kbelík nebo díru v zemi,“ popisuje v slzách. Doposud ji pronásleduje výjev maskovaných mužů, kteří si kolem půlnoci chodili vybírat mladé Ujgurky.

„Byli tři. Ne jeden, ale tři. Dělali mi všechno, co je zrovna napadlo. Neušetřili jediné místo na mém těle. Bylo odporné se na ně dívat. Nebylo to jenom znásilnění. Bylo to barbarství, mlátili mě všude po těle. Měli takový elektrický obušek. Nevěděla jsem, co to je, dokud mi to nedali na intimní místa a nespustili elektrošoky. Je zjevné, že se nás tím snažili zničit. Všechny ženy to tam vědí.“

Svléknout, připoutat, znásilnit, vrátit

BBC poskytla rozhovor také Kazaška ze Sin-ťiangu, která byla v táboře držená 18 měsíců. Nyní žije v Istanbulu. V táboře pracovala jako uklízečka, jejím každodenním úkolem však bylo vybrané ženy svléknout, nasadit jim pouta a nechat je napospas čínským mužům. Poté následoval úklid pokoje. „Mým úkolem bylo svléknout oblečení do pasu a dát jim pouta, aby se nemohly hýbat,“ popisuje Gulzira Auyelkhanová na kameru a ukazuje, jak ženy musely mít ruce nad hlavou a byly připoutány k posteli.

„Pak jsem je nechala v místnosti a vstoupil muž – nějaký Číňan zvenčí nebo policista. Mlčky jsem seděla vedle dveří, a když muž opustil místnost, vzala jsem ženu do sprch.“ Někteří bývalí vězni popsali, že v případě, že by odmítli pomoct strážným, přišel by tvrdý trest. Mnohé z těch, které byly v noci odvezeny z cel, se nikdy nevrátily, popsala Ziawudunová. Ty „šťastnější“ pak o tom, co se dělo za zavřenými dveřmi, mluvit nesměly. „Nikomu nemůžete říct, co se stalo, můžete jen tiše ležet,“ řekla. „Je to navrženo tak, aby to zlomilo úplně každého.“

Ujgurové jsou převážně muslimská turkická menšinová skupina, kterých v Sin-ťiangu v severozápadní Číně žije asi 11 milionů. Tento region hraničí s Kazachstánem a je také domovem etnických Kazachů. Ziawudunová, které je 42 let, je Ujgurka. Její manžel je Kazach.

Pár se vrátil do Sin-ťiangu koncem roku 2016 po pětiletém pobytu v Kazachstánu. Při výslechu jim byly zabaveny pasy a o několik měsíců později nechala policie Ziawudunovou předvolat znovu. Spolu s další skupinou byla zadržená. Popisuje, že její první pobyt v táboře byl poměrně slušný, s přístupem k jídlu a telefonu. Po měsíci se u ní objevily žaludeční vředy a byla propuštěna. Její manžel dostal pas zpátky a vrátil se za prací do Kazachstánu. Ziawudunovou ale časem zadrželi znovu – bylo jí sděleno, že by jí prospělo „lepší vzdělání“.

Ziawudun se tak ocitla zpět v ujgurské oblasti Künes, během její nepřítomnosti se tábor ještě rozrostl. Ženám byly po příjezdu zabavovány i šperky. Ziawudunová popsala, že jí byly vyrvány náušnice tak, že jí roztrhly ucho. Skupinu žen nahnali do další místnosti. Mezi nimi byla i starší Ujgurka, s níž se Ziawudunová později spřátelila. Té strážní za křiku, že její šaty nemají vhodnou délku, strhli oblečení. „Servali z té staré paní všechno a nechali jí jen spodní prádlo. Byla tak v rozpacích, že se pokusila zakrývat se rukama,“ vzpomíná Ziawudunová. „Tolik jsem plakala, když jsem sledovala, jak se k ní chovají. Plakala i ona.“

Od propagandy k elektrošokům

První měsíc nebo dva se „nic moc nedělo“. Ženy sledovaly propagandistické programy ve svých celách a byly jim ostříhány vlasy. Když se však přišlo na to, že manžel Ziawudunové odjel ze země, zkopal ji policista na zemi. „Policejní boty jsou velmi tvrdé a těžké, takže jsem si nejprve myslela, že mě něčím bije,“ řekla. „Pak jsem si uvědomila, že mi dupe po břiše. Skoro jsem omdlela – cítila jsem, jak mnou prochází nával horka.“

Místní lékař jí diagnostikoval krevní sraženinu. Její mladá spoluvězenkyně upozornila strážné, že žena krvácí. „Je normální, že ženy krvácejí,“ odpovídali podle Ziawudunové muži. Když poprvé viděla, jak její spoluvězeňkyně odvádějí v noci z cel, nechápala proč. Myslela si, že jsou přesunuty jinam.

Pak někdy v květnu 2018 – „nepamatuji si přesné datum, data si v cele nepamatujete“ – vzali z cely i onu dvacetiletou spoluvězeňkyni. „Jakmile vstoupila do vedlejší místnosti, začala křičet,“ vzpomíná Ziawudunová.

„Nevím, jak vám to vysvětlit, myslela jsem si, že ji mučili. Nikdy mě nenapadlo, že by znásilňovali. Pak mě ale vzali do místnosti také. Měli elektrickou hůl, nevěděla jsem, co to je, zasunuli ji do mých genitálií a mučili mě elektrickým proudem.“ Zasáhla až její spoluvězeňkyně, která vše musela sledovat a upozornila na zdravotní stav Ziawudunové. Té tak bylo dovoleno vrátit se do cely, mladá žena však musela zůstat. „Asi o hodinu později ji přivedli zpět. Dívka se poté stala úplně jinou, s nikým nemluvila, tiše seděla a zírala, jako by byla v transu,“ popsala BBC Ziawudunová. „V těch celách bylo mnoho lidí, kteří přišli o rozum.“

Vůbec poprvé pro BBC vypověděl i jeden ze strážných. O svůj život se ale obával natolik, že odmítl vypovídat na kameru i pod příslibem anonymity. „Ženy jsou v celách v počtech 12 až 16, celý den i noc je hlídají kamery. K dispozici mají knihy o Si Ťin-pchingovi. Ty musí studovat a učit se je zpaměti v čínštině. Když neuspějí, přijde trest,“ popisuje v reportáži.

„Nejvyšší čas přestat dělat, že se nic neděje“

Plně ověřit tyto výpovědi je vzhledem k přísným omezením, která Čína ukládá reportérům v zemi, téměř nemožné. S časovou osou příběhů se ale shodují cestovní doklady a imigrační záznamy poskytnuté BBC. Popisy tábora v okrese Sin-jüan (ujgurská oblast Künes) odpovídají analyzovaným satelitním snímkům. Stejně tak se shodují jednotlivé výpovědi o každodenním životě v táboře, metodách zneužívání a dalších praktikách.

Interní dokumenty ze soudního systému okresu z let 2017 a 2018, které BBC poskytl Adrian Zenz, přední odborník na čínskou politiku v Sin-ťiangu, detailně popisují „transformaci prostřednictvím vzdělávání klíčových skupin“. V jednom dokumentu z Künes je „převýchovný“ proces popsán jako „mytí mozků, očišťování srdcí, posilování spravedlnosti a odstraňování zla“.

Tato svědectví jsou podle Adriana Zenze jedním „z nejstrašnějších důkazů, jaké kdy viděl“. „To potvrzuje to nejhorší z toho, co jsme kdy slyšeli,“ řekl. „Poskytuje směrodatné a podrobné důkazy o sexuálním zneužívání a mučení na úrovni zjevně vyšší, než jsme předpokládali. Nyní mají političtí lídři na čase přestat dělat, že se nic neděje,“ napsal Zeng na svůj Twitter.

Video níže představuje již notoricky známou výpověď čínského velvyslance Liou Siao-minga. Podle jeho původních slov „v Sin-ťiangu koncentrační tábory neexistují“. Redakce BBC ho nepříjemně vyvedla z míry:

Zemí, které jsou ochotné postavit se proti porušování lidských práv v Číně i za cenu narušení vlastních obchodních vazeb s Čínou, není mnoho. Jistou dobu v jejich čele stojí Británie. Sněmovna lordů v úterý odhlasovala přijetí novely britského obchodního zákona, která by potenciálně blokovala budoucí obchodní dohody s Čínou.

„Ačkoli se tento pozměňovací návrh nezaměřuje pouze na Čínu, primárním zájmem mnoha našich kolegů jsou žalostné kroky čínské vlády vůči Ujgurům v provincii Sin-ťiang,“ uvedl Gerry Grimstone, ministr obchodu ze Sněmovny lordů. Označením situace v Sin-ťiangu za genocidu zasáhli v lednu také Američané, kteří omezili vývoz bavlny z oblasti. Vlna solidarity se rozjela také ve Francii, kde se za zrušení převýchovných táborů staví desítky měst i vesnic.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované