Článek
Maximálně se daly čekat menší či větší nepokoje, které nepřekročí hranice města, podobně jako tomu bylo v roce 2014 ve Fergusonu. Nakonec se však z protestů proti policejní brutalitě během víkendu stalo největší celonárodní povstání, které Spojené státy zažily, minimálně od dob zavraždění Martina Luthera Kinga.
„Vždyť stačilo, aby nekladl odpor a mohl žít,“ je větou, kterou často uslyšíte. Neexistují ovšem důkazy, že by se Floyd bránil zatčení. Naopak jsou kamerové záznamy dokazující, že s policisty spolupracoval a nevzpouzel se. Dalším oblíbeným argumentem je „něco udělat musel, jinak by ho byli nezadrželi“. Floydovi je kladeno za vinu, že se pokusil platit padělanou bankovkou. Není jasné, zda to věděl, či zda byla opravdu padělaná, časté kontroly ze strany policie jsou ovšem skutečností, s níž se za život setkal snad každý černoch.
V této souvislosti se začal šířit pět let starý blogerský příspěvek, jehož autorem je Steve Locke. Kromě toho, že je známý umělec a univerzitní profesor, je to také vysoký statný černoch. Popisoval, jak jej na ulici zastavili policisté pro podezření z ozbrojené loupeže. Ačkoliv jim ukazoval své doklady včetně univerzitní průkazky a byl oblečený v drahém blazeru od Ralpha Laurena, stejně jej chtěli nechat předvést. „V ten moment mi bylo jasné, že umřu. Nemyslím to nějak dramaticky, když to říkám. Prostě nenasednu do toho auta, nenechám se ukazovat oběti, nebudu policisty přesvědčovat, že jsem nevinný, když už jsem jim prve řekl, že jsem to neudělal. Nenechám se nikam odvézt, protože šance, že budu obviněn z něčeho, co jsem neudělal, poté narůstá exponenciální řadou. Vím to v hloubi srdce. Nikam s nimi nepojedu a nenechám rozhodnout nějakou bílou ženu, zda jsem, nebo nejsem kriminálník. To znamená, že se budu vzpírat zatčení. To znamená, že na mě může policie vztáhnout ruce.“
Locke nakonec nemusel nikam jezdit, protože se po celou dobu choval maximálně asertivně. Lockeova příhoda poměrně barvitě vypovídá o pocitech a obavách, které má většinová černošská populace z policie, a je jedno, zda jde o teenagera nebo středostavovského kantora.
Podobné myšlenky a pocity zažívá málokterý bílý Američan. Celý Floydův případ se tak někteří z nich snažili ze začátku odbýt a rozmělnit jako už mnohokrát v minulosti. Dozvídali jsme se, že Floyd seděl v minulosti za ozbrojené přepadení, takže je to sprostý podezřelý, navíc se NEJSPÍŠE bránil zatčení, PŘESTO je jeho smrt politováníhodná nehoda, která se určitě prošetří, aby bylo učiněno spravedlnosti zadost, AVŠAK celé události zneužili (černošští) násilníci a rváči a začali rabovat a zapalovat obchody. Klep klep, případ uzavřen.
Tohoto narativu se drží ve velkém především republikáni, ale i mnoho lidí v Česku. Zjednodušování se však nevyhne ani opačná strana barikády. Současné protesty nejsou jen a pouze vinou prezidenta Trumpa a jeho rozdělující identitářské politiky a vše se nespraví jeho případnou prohrou v listopadových volbách, jak by se mohlo při čtení mnoha článků a statusů zdát. I protestujícím je většinou federální vláda spíše ukradená, demonstracemi se snaží napravit věci ve svém sousedství.
Oba pohledy poměrně svědomitě a snad i záměrně ignorují pravé příčiny současných protestů. Není divu, jedná se o stovky malých i velkých systémových věcí, které Ameriku tíží i více než 50 let, a na jejichž řešení by bylo potřeba intenzivně pracovat po další generace.
Jsou to extrémně frustrující záležitosti, na které naráží řada černých i bílých Američanů. Mnohé věci si už ani neuvědomují a ovlivňují jim celý život – třídně segregované školství, vytváření předměstských ghett, překreslování volebních okrsků ve prospěch bohatších sousedů nebo potravinové pouště, tedy oblasti, kde nelze koupit nic jiného než konzervu na benzínce. S dalšími záležitostmi se potýkají dennodenně – splácení vysokoškolských půjček, opioidová krize, nedostupnost zdravotní péče a zejména daňový systém nahrávající těm nejbohatším a dusící ty nejchudší.
A jako by to nestačilo, přišla do toho i koronavirová krize, která připravila o život už přes 100 tisíc lidí, přičemž navazující ekonomická krize bere práci jednomu ze čtyř Američanů. Mnozí protestující tak na demonstrace přišli rovnou z tzv. „bread lines“, front před potravinovými bankami.
Opomenuli jsme i další problémy, u nichž neexistuje spásná naděje v podobě nového zákona nebo soudního verdiktu, jako tomu bylo v 60. letech, na počátku občanskoprávního hnutí. Příkladem může být soustavná militarizace policejních sborů v posledních dvou dekádách. Po 11. září se kvůli boji s terorismem začali policisté masivně vyzbrojovat. K ještě větší militarizaci došlo po stažení vojáků z Iráku, kdy se Pentagon začal zbavovat vojenské techniky. Nastávaly tak bizarní situace, kdy i šerif okresního městečka velikosti Semil získal do výbavy obrněné vozidlo MRAP, které bylo zkonstruováno, aby odolalo výbuchu miny u Kábulu. Úsměv z tváře nad podobnými kuriozitami mizí v posledních dnech, kdy je tato technika nasazována k potlačování demonstrací.
Ze zpráv, které přicházely v průběhu víkendu z celé země, je zřejmé, že to byla mnohdy právě policie, která eskalovala násilí. Většina protestů probíhala klidně, či přinejhorším zjitřeně. Pokud se policisté s protestujícími bavili jako rovní s rovnými, případně je rovnou podpořili, k násilnostem obvykle nedocházelo, či se jednalo jen o zvládnutelné malé skupinky rabujících. Když však policisté začali do klidného davu házet slzné granáty a střílet gumovými projektily, vše se zvrhlo v naprostý chaos a otevřenou válku v ulicích. Sociální sítě jsou po víkendu plné ukázek nevyprovokované policejní brutality z mnoha měst po celé zemi, včetně najíždění autem do lidí nebo nastříkání pepřového spreje devítiletému dítěti do tváře. Není proto divu, že někteří autodopravci odmítli poskytovat policii autobusy pro odvoz zadržených demonstrantů. Šířily se i prozatím nepotvrzené fámy, že mnohé z nepokojů způsobili provokatéři z řad policie nebo ultrapravicových skupin.
Právě rasismus je důležitým faktorem, jakkoliv se teď mnohým udělají osypky, protože jednak je rasismus vyřešená věc, protože si zvolili Obamu, a za druhé už to bělochy obtěžuje pořád poslouchat. Zaměříme-li se konkrétně na minneapoliskou policii, jejíž členové jsou zodpovědní za smrt George Floyda, zjistíme, že se nejedná pouze o výstřel naslepo. Svými rasistickými poznámkami, nošením odznáčku „Bílá síla“ a násilným chováním vůči černochům je proslulý zejména zdejší šéf mocných policejních odborů.
Místní policejní sbor má pestrou minulost plnou dlouhodobé šikany menšin na předměstích a podezřelých úmrtí černochů při zatýkání – samotný policista, který měl devět minut klečet Floydovi na krku, má podobných škraloupů mnoho. Zmíněné odbory však vždy podobnou věc zametly pod kobereček. Není se co divit, že to v Minneapolisu minulý týden vybublalo na povrch. Soudě podle reakcí policie v dalších městech se navíc nejedná o lokální problém, což ostatně potvrzují i různé studie.
Nejvíce ze všeho tak kromě pověsti policejních sborů utrpí i společenská smlouva, která je vlastní každé demokracii, a sice, že monopol na násilí má pouze stát, v tomto případě policie. V okamžiku, kdy je nad slunce jasnější, že policisté svého monopolu zneužívají proti menšinám a jejich zastáncům, a systém je houževnatě kryje, společenská smlouva přestává pro takto postižené platit.
Naděje na změnu je minimální, protestujícím se zastání seshora většinou nedostane, protože současný celospolečenský status quo je výhodný pro obě hlavní politické strany a zejména pro jejich sponzory. Frustrace obyčejných Američanů tak bude pouze narůstat, ať už jsou v ulicích, nebo to znechuceně sledují na Fox News.
