Hlavní obsah

Komentář: Česko míří do zdi. Snad je ještě šance ji včas zbořit

Martin Čaban
Komentátor
Foto: Repro: Seznam Zprávy

Česko drží své děti na distanční výuce nejdéle v Evropě. To je neudržitelné.

Reklama

10. 2. 17:30

Otevření škol se stále více stává nutností. Úkolem vlády je ale vyvážit toto opatření dalšími kroky proti šíření nákazy. Jinak si koledujeme o katastrofu.

Článek

Česká republika opsala v boji s pandemií od loňského jara pozoruhodný kruh. Od březnového republikového lockdownu a karantény měst Litovel a Uničov přes uvolněné léto a ujišťování, že žádná plošná opatření už nikdy nebudou, a přes další ujišťování, že regionální opatření nemají při rychlém komunitním šíření koronaviru smysl, jsme se postupně dobrali dalšího celorepublikového lockdownu, který vláda zřejmě ve čtvrtek okoření regionálně zaměřenými opatřeními, která se dotknou části Karlovarského a Královéhradeckého kraje. Byla to jízda.

A ještě bude. Proto je dobré si na rovinu říct, jak na tom jsme. Je to týden, co ministr zdravotnictví Jan Blatný vystoupil na emotivní tiskové konferenci s oznámením, že dosavadní opatření „přestala fungovat“. Ne že by se od té doby nestalo nic. Naopak vláda dokázala v tomto krátkém mezidobí přijít se změnami ekonomické pomoci, které míří rozumným směrem (jejich konkrétní podoba dosud není známá), a také s finančním bonusem v covidové karanténě. I to je správný krok.

Zabývat se úvahami, proč tyto změny neplatí už od září nebo od října, jistě lze, ale úplně daleko se s nimi nedostaneme. Přesto platí, že toto zpoždění má reálné důsledky pro dnešní situaci.

Ta je jedním slovem mizerná.

Česko od 27. prosince trčí v „papírovém“ lockdownu, který bylo nutné zavést po nezodpovědném adventním rozvolnění vládních opatření. To vůbec neodpovídalo vývoji epidemické situace. A tak místo nějakého ukončení podzimní druhé vlny vidíme nejen na grafu hospitalizací jen velmi vysoké sedlo a za ním nástup lednové třetí vlny. Do ní už šlo české zdravotnictví děsivě vyčerpané a jeho kapacity se naplnily po strop během necelých dvou týdnů. Po nástupu účinnosti „silvestrovských“ opatření křivka opět padá, ale v dnešních dnech už tvoří opět jen další sedlo, které je bohužel ještě vyšší než to vánoční.

A na cestu dolů to nevypadá. Současná data o počtech nakažených, která v týdenním srovnání začínají nebezpečně růst, naopak svědčí o tom, že nemocnice čeká v příštích dnech další nápor, pro jehož zvládnutí už neexistují skoro žádné rezervy. Nemocnice jsou ve fázi kolapsu fakticky už nyní – jestliže je potřeba lifrovat pacienty vrtulníky a kamiony tam, kde je zrovna volná postel, pak se nemůžeme tvářit, že je situace plně pod kontrolou.

Takže ano, opatření skutečně ztratila na síle, to má ministr Blatný pravdu stejně jako v tom, že situace je špatná a vyhlídka na její zlepšení chybí. Dalo by se říct, že Česko míří do zdi.

Ta zeď znamená definitivní kolaps nemocniční zdravotní péče. Situaci, v níž bude problém poskytovat nejen odkladnou, ale i akutní péči. Situaci, v níž se všichni naučíme běžně užívat slovo triáž. Tento pojem popsaný v medicíně katastrof značí – ošklivě řečeno – rozhodování, komu ještě stojí za to poskytnout vzácnou (nedostatkovou) zdravotní péči a komu už ne. To je ta zeď. Tvářit se, že neexistuje, je bláhové. Ještě v ní nejsme, ale dohlédneme na ni.

Naštěstí je v dohledu také nástroj, který má moc tuto zeď rozebrat a umožnit českému zdravotnictví volný průjezd a následný prostor na nějaké přibrzdění a vydechnutí. Ten nástroj se jmenuje očkování. Klíčovým úkolem všech v čele s vládou je udělat maximum pro to, aby jízda proti zdi byla co nejpomalejší, tak aby vakcinace stihla odstranit překážku z cesty.

To, že očkování zpomaluje, zatímco nákaza v Česku zrychluje, je samozřejmě bídná výchozí pozice. A je přinejmenším diskutabilní, že vláda v takové pozici uvažuje o návratu dětí do škol.

Na druhé straně argument, že české děti tráví na distanční výuce nejdelší čas v Evropě, je silný a správný. Stejně tak je správné, že vláda vymýšlí (byť opět velmi pozdě a bez patřičných příprav) systém pravidelného testování dětí, které budou do školy chodit. Návrat škol k prezenčnímu provozu je velmi žádoucí, to je mimo jakoukoli pochybnost.

Stejně tak je ale jisté, že rozvolnění škol bude znamenat povzbuzení pro šíření nákazy. Neumíme sice přesně spočítat příspěvek otevřených škol k tempu šíření nákazy, ale z dílčích dat (která uvádí například výzkumník CERGE-EI Daniel Münich), je patrné, že nákaza se mezi žáky šíří.

Z otevření škol se postupně stane – jestli už se nestala – absolutní nutnost, ale pokud k němu vláda přistoupí, bude muset najít také nějaké nástroje, jimiž na jiných místech šíření nákazy zpomalí. Jinak na zmiňované cestě ke zdi pouze přidá plyn. Jakkoli to nebude populární, bude nejspíš třeba k získání protiváhy pootevřeným školám výrazněji sáhnout do prostředí, kde se podle dostupných údajů nákaza šíří nejčastěji – na pracoviště.

Z průzkumu, který provedla společnost Ipsos pro českou pobočku Světové zdravotnické organizace, vyplynulo několik alarmujících údajů. Skoro polovina dotázaných uvedla, že s příznaky, které by mohly ukazovat na nákazu koronavirem, běžně chodí ven. Pětačtyřicet procent respondentů považuje covid-19 za mediální bublinu. Základní opatření vyjádřená slavnými třemi R (ruce, roušky, rozestupy) nedodržuje podle dat Ipsosu zhruba pětina dotazovaných. Zároveň 76 procent lidí uvedlo, že nedůvěřuje vládě a jejímu boji s nákazou. Dvě pětiny respondentů uvedly, že protiepidemická opatření „zbytečně omezují jejich osobní svobodu“.

Při pohledu na data, která dlouhodobě shromažďuje agentura PAQ Research sociologa Daniela Prokopa, optimismu nepřibývá. V disciplíně dodržování ochranných opatření jsme podle těchto údajů na úrovni konce loňského května, kdy jsme se loučili s jarní covidovou vlnou a vyhlíželi klidné léto.

Jinými slovy v situaci, která je z hlediska dat a vyhlídek v dosavadním průběhu epidemie asi nejzávažnější, chybí v Česku morálka, síla, chuť nebo motivace s touto situací odpovídajícím způsobem nakládat. Zmíněný Daniel Prokop to ve své nedávné analýze pojmenoval tak, že porušování vládních nařízení už možná mnohdy není motivováno ekonomicky, ale hodnotově, tedy potřebou vyjádřit odpor vůči vládě. V takové situaci bude pro vládu velmi problematické přicházet se zpřísňováním opatření, které by jinak bylo na místě přinejmenším jako protiváha plánovanému pootevírání škol.

Motivační příspěvek v karanténě i zpřehlednění a zvýšení ekonomické pomoci jsou kroky správným směrem. Ale pro nápravu nabourané důvěry a morálky Čechů, o níž hovoří čísla výzkumníků, bude zapotřebí udělat mnohem víc. Jinak nás čeká zeď.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované