Hlavní obsah

Komentář: Díky za 17. listopad, boomeři!

Michael Durčák
historik, novinář
Foto: Profimedia.cz

Zlomové okamžiky. Generaci mileniálů zatím podobný zásadní zážitek chybí.

Reklama

17. 11. 7:00

Za několik desítek let čeká Den studentů z pohledu významu ve veřejném prostoru pravděpodobně stejný osud, jaký má dnes 28. říjen a jaký v dohledné budoucnosti nejspíš potká i oslavy konce druhé světové války.

Článek

Patří k dobrému tónu každé generace vmést do tváře těm předešlým, že takřka všechno, na co sáhli, je učiněná katastrofa. Přičemž teď to „my mladí“ musíme zase dát do kupy, aby se v Česku dalo vůbec nějak slušně žít.

Pro část generace dnešních pozdních čtyřicátníků a padesátníků, kteří se demonstrací v roce 1989 aktivně účastnili, je sedmnáctý listopad dost možná nejvýznamnějším datem jejich životů. Začátek nové éry a společenského uspořádání, na jehož základě byla vybudována jakž takž fungující prozápadně orientovaná demokracie, která v poklidu proplouvá dějinami Evropy dodnes.

Moje generace žádný podobný milník nemá. A velice pravděpodobně ještě pěkných par let mít nebude. Pád newyorských Dvojčat, vstup Česka do Evropské unie, ba ani třeba začátek koronavirové pandemie se nedokázal svým dějinným významem přiblížit událostem na Národní třídě.

Sám znám dobu před listopadem jen z vyprávění a je pro mě těžko uchopitelná. Rozhodně ale nebyla černobílá, jak mnozí z nás vědí díky rodinné historii. V socialistickém Československu neexistovali jen padouši a andělé. Ostatně v roce 1989 bylo v KSČ 1,5 milionu lidí a dalších 200 tisíc bylo v pozici čekatelů na členství.

Vítám historický revizionismus, který se snaží onen černobílý nátěr seškrábat a ukázat, že ony čtyři dekády socialistického režimu byly mnohem složitějším obdobím, než se nám dnes může podle převládajících interpretací zdát. Teď, když se po třiceti letech (dříve to zákon neumožňuje) otevřely archivy, máme a budeme mít konečně možnost střízlivěji nahlédnout éru minulého režimu. A třeba i jednou pochopíme normalizační konformismus mnohých lidí, lépe porozumíme fungování „šedé zóny“, která nakonec po letech liknavosti dokázala pomoci disentu vystoupit z pololegality a svrhnout komunistický režim.

Ale i polistopadová éra je opředena mnoha mýty. Jedním z nich je kupříkladu tvrzení, že postkomunistické vlády zvysoka kašlaly na životní prostředí. A jiným třeba neustálý křik o tom, že se „v devadesátkách všechno rozkradlo“, což je tvrzení, které vzhledem k míře oligarchizace ekonomik mnoha zemí na východ od nás působí jako čirý výmysl.

Odvrácená tvář porevolučního Československa a následně Česka a Slovenska tkví především v tom, že došlo k hrubému zanedbání periferií, s čímž souvisí postupný úpadek menších měst a vesnic nejen v pohraničí. Některým částem bývalé federace, jako je třeba východ Slovenska, silně uškodila globalizace a s ní související odsun výroby i mozků pryč z oblastí, které kdysi bývaly důležitou průmyslovou součástí republiky.

Zároveň ne všichni, kteří si pamatují dobu před listopadem, můžou s čistým svědomím o tři dekády později tvrdit, že se jim a jejich komunitám daří v kapitalistickém Česku lépe než v tom socialistickém.

V tom tkví největší selhání uplynulých dvaatřiceti let. Je to selhání, které si s sebou Česko potáhne ještě minimálně několik volebních cyklů. Tento neúspěch má dodnes také své politické konsekvence. Zplodil totiž dlouhý stín komunistického režimu, který leckam dopadá dodnes.

Někteří z nás občas zapomínají na to, že členem KSČ byl po určitou část svého života nejen dosluhující premiér, ale také úřadující prezident nebo předseda Ústavního soudu. Stejně tak byla komunistická strana více než třicet let součástí polistopadového parlamentu a ve svém posledním období si také poprvé od roku 1989 konečně sáhla na skutečnou politickou moc.

A byl to právě onen dlouhý stín, který rok co rok budil vášně. „Jak je to tolik let po revoluci vůbec ještě možné?“ volalo se pravidelně, vyvolával se duch Václava Havla skrze četbu jeho textů či obřadný zpěv Modlitby pro Martu. Šlo o rituály sloužící jako ventil vzteku generace, která sice byla schopná provést revoluci, ale už se nedokázala vyrovnat se všemi jejími následky.

Pokud vás ale zdánlivě křečovité manifestace na Národní třídě nutí protáčet rok co rok panenky, nezoufejte. Až řady generace bezprostředně zodpovědné za sametovou revoluci začnou řídnout a všechny největší postavy porevoluční éry naposledy zavřou oči, význam 17. listopadu začne pozvolna klesat. A datum se stane dalším významným dnem v kalendáři, který bude pro drtivou většinu Čechů znamenat hlavně den volna, zatímco oslavy se odbudou sérií ceremoniálů, jež se stanou pro vládnoucí garnituru spíše rutinou než skutečnou oslavou klíčového dějinného zlomu. K tomu si historičtí nadšenci sváteční den zpříjemní sérií dokumentů na veřejnoprávních kanálech. Ostatně někteří obchodníci už dnes vnímají sedmnáctý listopad jako den, kdy je hlavně nutné zákazníkům vecpat nějakou tu slevu.

Za několik desítek let čeká Den studentů z pohledu významu ve veřejném prostoru pravděpodobně stejný osud, jaký má dnes 28. říjen a jaký v dohledné budoucnosti nejspíš potká i oslavy konce druhé světové války.

Ale! Než ten den nastane, měli bychom si oslavy 17. listopadu užít, jak je to jen možné. Ostatně je to jediný mezinárodní významný den, který Češi dali světu. Svátek studentů, kteří v průběhu půlstoletí dvakrát tváří v tvář dvěma totalitám dokázali, že mají více odvahy a snahy vyvolat skutečnou změnu než mnozí z jejich rodičů. A to není málo.

Jako člověk narozený v roce 1995 – se všemi pochybnostmi a otázkami uvedenými výše – musím přese všechno říct:

Díky, boomeři.

Díky, že jste našli dost odvahy jít si stoupnout před obušky komunistické policie, i když vám hrozil vyhazov z práce a ze školy. Díky, že jste to nevzdali a pomohli zlomit hrůzný režim, který stál mnoho nevinných lidí jejich životy a sny. Díky, protože sám nevím, jestli bych na to tehdy měl kuráž.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované