Hlavní obsah

Komentář: Experiment „15 metrů čtverečních“? Svobodná vůle je iluze

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Seznam Zprávy

U pokladen se lidé houfují, mezi regály je prázdno.

Reklama

23. 11. 2020 16:00

Proč zrovna 15 čtverečních metrů na osobu? Mohlo to být deset i dvacet. Vláda chce Čechům nakupování hlavně znepříjemnit.

Článek

Válka o 15 metrů čtverečních, které vláda prosazuje na osobu v maloobchodě, přinesla pár zajímavých informací. Dvě nejdůležitější jsou tyto: ministři se ani po měsících kritiky a škvaření se ve vlastní šťávě nenaučili komunikovat. A zadruhé: hledat logiku v boji proti nákaze je nejen zbytečné, ale asi i kontraproduktivní. Když chcete nějak významně změnit chování lidí, racionální argumenty stejně nepomohou.

Co se stalo: vláda konečně oznámila nějaký konzistentní a dlouhodobý plán, jak bude podle aktuálních údajů měnit svá nařízení ohledně pandemie. Slíbila také, že vzhledem k lepšící se situaci se mohou brzy některá opatření uvolnit. Zároveň však zavedla nové omezení: v otevřených obchodech může být v jednu chvíli maximálně tolik lidí, aby na každého vyšlo aspoň 15 metrů čtverečních plochy.

Nikdo – a to opravdu nikdo a ani náznakem – se nepokusil vysvětlit, proč zrovna v tuto chvíli přichází tohle opatření. Zato jsme se dozvěděli, že se o tuto konkrétní věc svedla velká bitva. To je asi první komunikační chyba. Jako by k nařízení o omezení osob v obchodech vláda rovnou dala varovnou visačku: neseme vám něco kontroverzního, dejte si na to pozor.

Asi jediným argumentem bylo to, že „jinde se to taky dělá a lidé si zvykli“. Ale to je tedy hodně slabé. Navíc když se dosud vláda postupem okolních zemí moc neinspirovala. Od jara do podzimu jsme byli pyšní, že jdeme „vlastní cestou“. Kam jsme po ní došli, to všichni víme. Tak proč najednou teď?

A proč bylo zvoleno zrovna číslo 15? Objevily se vtipy, že politici vzali kružítko, udělali kolem bodu kružnici s poloměrem dva metry (doporučená vzdálenost pro sociální distancování) a spočítali její obsah. Jenže ani to nefunguje – vychází to na 12,56 metru čtverečního.

Navíc ve většině evropských zemí, kde omezení počtu lidí v obchodech zavedli, je číslo nižší: v Německu nebo v Belgii to je 10 čtverečních metrů, v některých zemích dokonce jen čtyři. Pravda je i to, že exaktně vzato nedává omezení na plochu úplně smysl. Podstatný je objem vzduchu (viz i ony často ironicky zmiňované vysoké stropy) a ještě důležitější je kvalita klimatizace.

Další otázkou bylo to, jak obchody logisticky zvládnou změnu pravidel. Bylo jasné, že pokud budou na dodržování nařízení trvat, přinese to náklady navíc. Supermarkety litovat nemusíme, ty to hravě unesou. Velké řetězce patří všude v Evropě společně s internetovým retailem k ekonomickým vítězům pandemie. Obrat a často i zisky jim v roce 2020 rostou.

S logistikou ovšem přišlo i překvapení. Člověk by čekal, že supermarkety využijí moderní technologie. Stále čteme, jak například umělá inteligence a rozpoznávání obrazu pomáhají analyzovat chování zákazníků. Že algoritmy dokonce dokážou poznat, jak se při příchodu do krámu tváříme a jakou máme náladu. Tak proč by lidi v obchodě prostě nemohly rovnou spočítat?

Těžko říct, realita byla na každý pád jiná. Kdo minulý týden ve středu ráno přišel do supermarketu, s překvapením zjistil, že prodavači dali k dispozici omezený počet vozíků či košíků a zavedli pravidlo, že každý člověk musí mít svůj – včetně členů rodiny i dětí! Ke vchodu postavili zaměstnance ochranky. Většinou špatně placené i vyškolené, takže nezdvořilé a nepříjemné. Tolik tedy ke vzmachu moderních technologií v maloobchodě.

Navíc se ukázalo (a na sociálních médiích to v řádu desítek minut po zavedení pravidla potvrzovaly fotografie), že nové nařízení je kontraproduktivní. Lidé stáli ve frontě před obchodem (na dvoumetrový rozestup zapomeňte), další shluky lidí byly ve frontě u pokladen, zatímco rozsáhlé prostory mezi regály zely prázdnotou. „Měli jsme ty nejlepší úmysly a dopadlo to jako vždycky,“ dalo by se ironizovat okřídlenou větou ruského expremiéra Černomyrdina.

Češi navíc fronty nenávidí, zvlášť ti starší, a to z historických důvodů. Na osmdesátá léta si dnes vzpomenou už jen pamětníci středního věku a starší. Ale i tehdy se na košíky či vozíky stála před vchody fronta. V roce 2020 zkrátka repete těchto vzpomínek zažívat nechcete.

Politici se s vysvětlením nenamáhali, notoricky nedospalý ministr Havlíček naznačil, že by kritizované opatření bylo možné zrušit: stejně rychle a chaoticky, jako předtím bylo zavedeno. Zcela v duchu strategie vlády: děláme všechno nahonem, bez vysvětlení, bez logiky. Případně na povel nálad veřejnosti.

Objevila se také informace, že zmíněných „15 metrů“ bylo nepřekročitelnou podmínkou epidemiologických expertů, kteří s vládou spolupracují. Či lépe řečeno těch, kteří jsou stále ještě ke spolupráci ochotni i po chaotickém letním extempore.

Konkrétně mělo jít o „experta z Oxfordu“, což je kódové označení fyzika Jana Kulveita, který se v oxfordském Ústavu pro budoucnost lidstva zabývá globálními riziky, tedy mimo jiné i modelováním epidemií. V zásadě se to asi potvrdilo tím, že Kulveit byl jediný, kdo se omezení počtu osob pokusil srozumitelně a logicky vysvětlit, a to na svém facebookovém profilu.

Stručně řečeno, stanovení limitu na počet lidí v obchodě je snadno vymahatelné a kontrolovatelné nařízení, které povede k tomu, že se v obchodech bude potkávat méně lidí. Ne automaticky ve chvíli, kdy se pravidlo zavede (to jsme ve středu viděli na fotkách), ale poté, co se v důsledku tohoto nařízení změní chování zákazníků. Lidé budou chodit nakupovat méně často a v jiných časech než dosud obvyklých. Výsledku bude dosaženo.

Ano, to vše platí za podmínky, že to bude fungovat. Stát zde vlastně dělá přesně totéž, o co se snaží obchodníci, pouze s opačnou motivací. „Design“ supermarketu je založen na tom, aby člověk mezi regály strávil co nejvíc času, aby zboží pouze nehledal, ale i „objevoval“ a aby se z nakupování stala událost pokud možno pro celou rodinu. Z hlediska minimalizace možné nákazy je to přesně naopak: chceme, aby člověk nakupoval rychle, sám a pouze to, pro co si přišel a co potřebuje.

Jinými slovy, cílem opatření není nic sofistikovaného a přesně zdůvodnitelného. Proto je i celkem jedno, jestli je zmíněnou velikostí plochy 15 metrů, nebo by to bylo 10, případně 20. Cílem je nakupování zošklivit a znepříjemnit, abychom jím trávili méně času.

Jak vtipně napsal jeden z diskutujících na Facebooku: „Kdyby v každém obchodě povinně pouštěli Babišovy projevy, snížili by riziko nákazy ještě víc.“ Ostatně podobně fungují do značné míry i roušky nebo respirátory. Ano, jejich parametry jsou důležité (jaké množství viru se v různých situacích a při použití různých materiálů dostane do okolí), ale z hlediska veřejného zdraví je ještě důležitější to, že roušky nás obtěžují.

Logicky proto minimalizujeme činnosti, při nichž je povinné či sociálně žádoucí je nosit. Omezujeme vzájemné setkávání. A to, že si roušky během dne často nasazujeme a zase sundaváme, nám připomíná, že žijeme v nenormální situaci. Jsme proto opatrnější i ohleduplnější. „Obsluha roušky“ je z behaviorálního hlediska stokrát účinnější než vylepování plakátů s nápisy „Pozor na koronavirus“. I proto česká vláda udělala takovou chybu, když v létě na rozdíl od většiny sousedních států nechala nošení roušek čistě na dobrovolné bázi.

Ovlivňovat chování populace je lákavé stejně jako kontroverzní. Někdy se tomu říká „nudging“, česky pošťuchování, a jde o termín, který knížkou Nudge proslavil Richard Thaler, nositel Nobelovy ceny za ekonomii. Teorie říká, že lidské chování lze změnit příkazy, zákazy a doporučeními, ale je to obtížné. Mnohem jednodušší je změnit design prostředí, ve kterém se pohybujeme a žijeme.

Typickým „pošťouchnutím“ je třeba to, když vláda nařizuje výrobcům, aby prodávali menší balení potravin, které jsou potenciálně zdravotně rizikové. Třeba sladkostí nebo limonád obsahujících cukr. Hypotéza byla, že lidé jich pak zkonzumují méně. Neboli nezáleží až tak na tom, na jaké množství čokolády mám chuť, ale jak velká je jedna tabulka. I zde se objevila opačná hypotéza, totiž že si menší balení budou lidé kupovat rovnou dvě, a v důsledku toho tak zkonzumují naopak víc. Ale praxe potvrdila, že platí hypotéza číslo jedna.

Podobný experiment udělali před časem v Británii, když se snažili omezit spotřebu soli. Do restaurací nabízejících fish and chips zdarma dodali slánky, které měly pouze pět dírek, místo běžných slánek, kde jich bylo víc než dvacet. A výsledek? Spotřeba soli se v těchto restauracích výrazně snížila.

Zároveň je jasné, proč jsou tyhle sociální experimenty kontroverzní a pro mnohé nepřijatelné. Považujeme se za svobodné bytosti, které nepotřebují, aby se vláda nebo velké korporace snažily o naše dobro. Rozhodujeme se přece sami, díky vlastní svobodné vůli!

Paradoxem zůstává, že právě behaviorální psychologie ukazuje pravý opak: pro svobodnou vůli je v moderním světě až zoufale malý prostor. Problém je jen v tom, že většinu mechanismů, které naše chování skutečně ovlivňují, nevidíme. Nebo si je neuvědomujeme. Jen málokdy přicházejí ve formě vládních nařízení jako dnes v pandemii a nouzovém stavu.

Je zatím asi brzy vyhodnocovat, jak experiment s krycím názvem „15 metrů čtverečních“ dopadl. Mám pouze náhodná svědectví, ať už svá vlastní, nebo ta posbíraná na sítích. Ale zdá se mi, že se „vozíková apokalypsa“ nakonec nekonala. Provoz většiny obchodů byl z mého pozorování bez problémů a nedá se vyloučit, že celkový čas, který Češi v posledních dnech tráví nakupováním, je díky tomu menší. Přispěje to k dalšímu snižování počtu nově nakažených? To ukážou data.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované