Hlavní obsah

Komentář: Hidžáb ve škole je v pořádku, nikoho neohrožuje

Štěpán Šanda
student Univerzity Karlovy
Foto: Profimedia.cz

Ilustrační fotografie.

Reklama

9. 12. 2019 10:20

Je zvláštní, že se někdo musí soudit o to, zda je v některých případech projev základního lidského práva podřízen školnímu řádu.

Článek

Nejvyšší soud vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 případ muslimky, která se soudí s pražskou střední zdravotnickou školou. Šlo o spor, jestli smí, nebo nesmí ve škole nosit muslimský šátek – hidžáb.

Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že zvláště v oblasti vzdělávání, „jehož úkolem je mimo jiné i vést studenty k úctě a respektu k právům druhých a názorové snášenlivosti, by měly být nikoho neohrožující náboženské projevy většinovou společností tolerovány“.

Jeho rozhodnutí je zcela správné.

Světskost českého školství nespočívá v tom, že vzdělávací instituce budou naprosto sterilní v otázkách náboženství jako důležité součásti lidské kultury. To by znamenalo, že studenti, kteří v něco věří, ať už díky rodinnému zázemí nebo vlastnímu hledání spirituality, by se vkročením do školní budovy museli na několik hodin vzdát vlastní víry. Nesmyslná představa.

Sekulárnost vzdělávání je naopak v tom, že nebude do dětí a dospívajících tlačit jediný správný výklad světa okolo nás. Setkávání s jinými pohledy a otevírání nových perspektiv – k tomu by měla sloužit škola. Ale tím, že z ní budeme vyhánět jinakost, třeba v podobě hidžábu, zredukujeme tuto její důležitou funkci. Chceme vše unifikovat?

Jednoduše řečeno – institucionální užívání náboženských symbolů ne, individuální projevy náboženského vyznání jednotlivých studentů beze všeho. Nejvyšší soud svým rozsudkem připomněl, že Česko je ještě stále zemí, kde většina nemůže diskriminovat menšinu, byť by si to někteří přáli.

Že právě šátek zakrývající vlasy a uši není nic, co by ohrožovalo takzvané evropské hodnoty, říká i Nejvyšší soud: „Normy společenského chování včetně odívání však žalobkyně užitím muslimského šátku neporušila, neboť zahalení vlasů obecně nevzbuzuje pohoršení, je u žen běžné nejen při pobytu venku, ale i uvnitř budov.“

Česko jako stát je snad stále ještě demokratickou zemí, která podle Listiny základních práv a svobod není vázána na žádnou dominantní politickou ideologii ani náboženské učení. Když tedy předchozí instance – Městský soud v Praze – uznala jako legitimní cíl chránit ostatní studenty, ty, kteří jsou bez vyznání, před vlivem hidžábu jako symbolu islámu, jako kdyby uznávala, že v Česku je určujícím náboženským vyznáním žádné vyznání nemít a ostatní se tomu musí přizpůsobit. Nejvyšší soud tento výklad, zaplať pánbůh, nepodpořil.

Leckdo přesto ohrožení v rozhodnutí Nejvyššího soudu vidí. Jako by přiznání práva na projev víry bylo prvním krokem k zavedení například mnohoženství a dětských svateb. Podobný narativ použil obchodník s xenofobií (a politik) Tomio Okamura, u něhož nejde o nic překvapivého. Od časopisu Reflex, který podobným tónem rozsudek okomentoval a mimochodem se s tímto oživovatelem nenávistného nacionalismu soudil o přezdívku Pitomio, by se dal ale čekat trochu střízlivější přístup.

Je zvláštní, co dovede jedno rozhodnutí, které jen říká, že svoboda náboženského vyznání a jeho projevy je základní lidské právo.

Když loni dostala od prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy o stát „v boji s nenávistnou ideologií“ ředitelka školy, která v dané kauze figuruje, komentátor Petr Bittner se velmi správně ptal – kdo je tady ten netolerantní? Kdyby dívka, které teď dal Nejvyšší soud za pravdu, vyznávala nějakou fundamentalistickou větev islámu, tak by asi zaprvé vůbec do školy nepřišla a zadruhé by bývala nesouhlasila se sundáním hidžábu v praktických zdravotnických předmětech.

Jak z popisu případu vyplývá, somálská dívka se rozhodla ukončit studium na škole hned zkraje školního roku 2013, kdy do ní měla nastoupit. (Přesto podle Nejvyššího soudu byla “v postavení studentky”.) Ředitelka totiž vyjádřila nelibost nad tím, že má na hlavě šátek. Rozhodnutí školu opustit bylo logické, málokdo by chtěl zůstat tam, kde hned zkraje vyjádří nelibost nad jeho jinakostí. Hlavním argumentem žalované školy bylo, že školní řád nošení pokrývky hlavy ve výuce zakazuje.

Je zvláštní, že se někdo musí soudit o to, zda je v některých případech projev základního lidského práva podřízen školnímu řádu. Nejde o pozitivní diskriminaci, jen o přiznání toho, že i neobčan daného státu je lidská bytost s určitými právy. Můžeme si položit jednoduchou otázku: co bude mít méně devastující společenské následky – když udělíme výjimku v rámci jednoho konkrétního školního řádu, nebo se přestaneme ohlížet na Listinu základních práv a svobod?

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené