Hlavní obsah

Komentář: Je spíš správné, že Transparency International nedostane od Babiše omluvu

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam Zprávy

Výrok soudu dává zpětně „zelenou“ nejen premiérovi, ale i jeho kritikům, kteří se naopak vyjadřují na jeho adresu.

Reklama

24. 2. 16:00

Transparency International žalovala premiéra za slova o tom, že je „zkorumpovaná“. Nepravomocné rozhodnutí soudu říká, že je praktické, abychom některá obecná slova nechali zaznít, aniž bychom od jejich autorů požadovali formálně přesné doložení.

Článek

Dvojí standard je ta nejpřirozenější věc v lidské povaze. A také nejnebezpečnější, protože si jej velmi těžko a neradi uvědomujeme.

Vezměte si takové dětské koutky v restauracích. Když vás obsluha posadí k vedlejšímu stolu, je to nepříjemné. Malé děti bývají hlučné a nemají žádné společenské zábrany. Velmi rychle vám začnou jít na nervy.

Tedy s jedinou výjimkou. Že ty děti jsou vaše. Pak jsou najednou roztomilé a okouzlující. Nedokážete pochopit, že by někomu mohly vadit. A pokud se takový člověk najde, považujete ho za nesnášenlivého a necitlivého.

No a tak je to v podstatě se vším. To, co nám vadí u jiných, sami u sebe tolerujeme nebo ani nevnímáme. Co vyčítáme lidem, které nemáme rádi, považujeme u svých oblíbenců za správné nebo dokonce obdivuhodné.

Někdo vyfotografuje politika, kterého nemáme rádi, jak spí na jednání. Rozčilujeme se: Co je to za službu voličům? Jak se opovažuje?

Ale když je to náš favorit, říkáme: No asi už nemohl vydržet ty hlouposti, co říkali ostatní. Je to od něj forma protestu. Vtipná a odvážná!

A takových příkladů najdeme spousty. I zde se hodí to, co se v poslední době tak často a módně označuje jako kritické myšlení. Když se nám totiž něco nebo někdo nelíbí, ať už nějaký skutek, anebo člověk, skoro vždycky pomůže myšlenkový experiment. Představit si v dané situaci či místo daného člověka někoho, koho máme rádi.

Často první a zároveň nejsnadnější obětí emocí je svoboda slova. Jakkoli se snažíme, vždycky to bude tak, že pro myšlenky a názory, které jsou nám sympatické a které sami zastáváme, budeme požadovat větší svobodu než pro ty, které považujeme za hnusné a kterými opovrhujeme.

Taková je naše přirozenost, jak už bylo řečeno. Nemůžeme si pomoct. A do značné míry je to v pořádku, protože lidský pokrok je výsledkem souboje myšlenek. Touha prosadit ty, které považujeme za správné, je legitimní.

Stačí se podívat pár desetiletí do minulosti. Tehdy některé názory byly běžné a dokonce převažující (třeba že homosexualitu je třeba potírat), a dnes je považujeme za nepřijatelné. V souboji prohrály.

Jenže aby takový souboj mohl proběhnout, či ještě lépe probíhat kontinuálně, předpokládá to jednu věc. Totiž že oba názory či obě protikladné myšlenky mohou zaznít. Či zaznívat. A nebrat si na pomoc zákony, které férovou soutěž znemožňují.

Ono totiž nejde o jednou provždy vyhrané bitvy. Lidská povaha se nemění. A tak se i dnes objevují lidé, kteří chtějí určovat, co se může a co nemůže říkat. Někdy se to dokonce týká stejných myšlenek jako třeba před padesáti lety, jen se to mezitím otočilo o 180 stupňů.

Uznávám, že je spousta situací, kdy je tento konflikt hraniční a problematický. Kdy – například – může hlásání nějakého názoru či myšlenek vést k fyzickému násilí či jiným činům. Nebo kdy „jiný názor“ je jednoduše lež, která může způsobit další škody, třeba finanční nebo na zdraví.

Od toho máme paragrafy, které chrání jak naše svobody, tak naše práva, a v mezních případech máme soudce, aby rozhodli, který princip převažuje. Pro zúčastněné strany je to jednoznačné, obě se logicky cítí v právu.

Nás, osobně nezúčastněné pozorovatele, by to nemělo moc vyvádět z míry. A pokud rozčílení cítíme, může pomoci právě výše zmíněný myšlenkový experiment. Prostě v dané věci „otočit“ perspektivu.

I proto mě výrok soudce Vladimíra Sommera ze středočeského krajského soudu, že se Andrej Babiš nemusí omlouvat organizaci Transparency International, nechává v klidu. Dává zpětně „zelenou“ nejen premiérovi, ale i jeho kritikům, kteří se naopak vyjadřují na jeho adresu.

Nikdo nechceme žít ve společnosti, kde se lidé navzájem urážejí a pomlouvají. Tím spíš, že to většinou vede k tomu, že se takové výroky stupňují a atmosféru ve společnosti to zhoršuje. Ale nechtějme, aby nám kvalitu veřejné debaty zlepšovaly zákony. Protože od zlepšování po „zlepšování“ v uvozovkách je krátká, velmi kluzká stezka. Slippery slope, jak říkají Angličané.

Výrok soudu neříká, že je správné, co premiér řekl. Tím méně to, že bychom si ho měli vážit nebo ho volit. Ale říká, že je praktické, abychom některá obecná slova nechali zaznít, aniž bychom od jejich autorů požadovali formálně přesné doložení.

Ano, a myslím si, že slovo „korupčník“ k nim patří, stejně jako slova – a teď cituju vyloženě namátkou – jako „udavač“, „zloděj“ nebo „lhář“. Nemyslím, že by měla být součástí běžného slovníku, ba naopak. Jejich používání by mělo být vyhrazeno těm, kterých si nebudeme vážit. Ale ne proto, že to má oporu v zákoně.

Za nejdůležitější větu ze Sommerova rozsudku považuju tuto: „V demokratické společnosti neexistují správné a nesprávné názory.“ Díky za ni.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené