Článek
Abychom posoudili politický výkon Angely Merkelové za 16 let v čele německé vlády, měli bychom se vrátit k jejím schopnostem, politické kultuře a osobitému stylu. A samozřejmě k výsledkům jejího politického působení.
Její schopnosti nejlépe charakterizují dvě životopisné informace: jako doktorka přírodních věd pracovala léta v akademickém ústavu v oboru kvantové chemie. Tím je vlastně řečeno to hlavní: totiž kdokoli, kdo se propracuje na takovou pozici, musí být mimořádně inteligentní, systematický, schopný pracovat s velkým objemem informací. Musí umět informace analyzovat a docházet ke konkrétním a obhajitelným závěrům, opouštět slepé cesty a nacházet nové směry – jde o postup racionální, založený na práci s fakty. A zároveň o „běh na dlouhou trať“.
Druhá informace, která pomáhá chápat kancléřčinu osobnost a její přístup k politice, je její původ: jako dcera luteránského faráře, který se věnoval i sociální práci, vyrostla jako osoba empatická, opřená o silný etický základ.
Z hlediska politické kultury Merkelovou asi nejlépe charakterizuje dodržování pravidel a vysokých etických standardů. Nikdy se ani nepřiblížila k osobnímu střetu zájmů, nebo dokonce korupci. Vždy si udržela kultivované, profesionální vystupování, nelhala na žádné úrovni svého politického působení, nedopouštěla se provokací či urážek.
Bezezbytku pro ni platilo masarykovské heslo „Rozčilení není program“. Ostatně tato osobní rovina jistě přispěla k tomu, že je dodnes – po 16 letech vlády – s přehledem nejpopulárnější politickou osobou v Německu. Důvěru v ni má i více než 40 procent sympatizantů AfD, kteří s ní jinak politicky nesouhlasí a kteří vystavěli svou stranu na hesle „Merkel muss weg“, tedy „pryč s Merkelovou“.
Její politický styl charakterizoval pragmatismus, ochota neúnavně vyjednávat kompromisy. Jestli někteří její partneři rádi přilévali olej do ohňů politických střetů, prosazovala Merkelová vždy deeskalaci. Snažila se o inkluzivní politiku, která partnery integruje, místo aby je vytlačovala. Politické tabu pro ni představovaly výhrůžky a použití síly, zejména vojenské.
Její schopnosti, politická kultura i styl vedly k řadě významných úspěchů při zajišťování německé stability a prosperity. Mezinárodně je nejvíce uznávaná za schopnost trpělivě hledat a také „sponzorovat“ řešení krizí a konfliktů.
Zároveň se nevyhnula výtkám, že sice skvěle zvládala krizový management, ale k vedoucí roli, k politickému lídrovství ji musely donutit až vnější okolnosti a hrozba destabilizace nadřazeného systému, jako je Evropská unie nebo základy evropské bezpečnosti.
Taktické stránce jejího krizového managementu skutečně není co vytknout. Ovšem strategická úroveň politiky, tedy předcházení krizím, ale její silnou stránkou nebyla. Přesněji řečeno – při řešení krizí měla Merkelová strategickou trpělivost, nedokázala však krizím předcházet strategickou politikou. Někdy ji proto pozorovatelé přirovnávali k pilotovi nízko letícího bombardéru. Ten schopně a zručně trefuje cíle, které se před ním objevují na bitevním poli, chybí mu ale výška a nadhled.
Jaký byl největší mezinárodní úspěch Angely Merkelové? Zasloužila se o to, že Evropská unie zůstala navzdory řetězci krizí v zásadě soudržná a funkční. Nepodařilo se jí sice vyřešit rusko-ukrajinský konflikt – k tomu jí chyběl hlavně kooperativní a hodnověrný partner v Moskvě –, dosáhla nicméně alespoň zmrazení střetu do té míry, že přímo neohrožuje mezinárodní bezpečnost.
Často ovšem reagovala na krizový vývoj pozdě. Například do řešení uprchlické krize, která geometrickou řadou sílila již od roku 2012, vstoupila Merkelová aktivně až v roce 2015.
Mezi její největší neúspěchy můžeme naopak započítat skutečnost, že jako vůdčí osobnost EU nevedla Unii k nezbytným reformám, které by ji připravily na novou geopolitickou konstelaci. Především pak na politickou, ekonomickou i vojenskou velmocenskou konkurenci mezi USA a Čínou. V této konkurenci by EU měla hrát svéprávnou roli jako emancipovaný spojenec USA. Místo toho se zatím spíše naplňuje bonmot bývalého německého ministra zahraničí Sigmara Gabriela. Ten prohlásil, že EU na mezinárodní scéně představuje jediného vegetariána mezi predátory, přičemž od brexitu je dokonce veganem a brzy se může stát prostě kořistí.
Jak už bylo řečeno, v Německu z mnoha důvodů převládá jednoznačně pozitivní hodnocení kancléřské éry Angely Merkelové. Nevíme ovšem, jak na ni budou Němci pohlížet za deset či dvacet let.
Stručně řečeno: jestliže Helmut Kohl odcházel z politiky s velkým reformním deficitem (Reformstau), který pak musela složitě řešit levicová vláda Gerharda Schrödera a Joschky Fischera, odchází Angela Merkelová s velkým deficitem transformačním (řekněme jakýmsi Transformationsstau).
Boj proti klimatické změně, dekarbonizace energetiky a ekonomiky, digitalizace, využívání umělé inteligence… V těchto oblastech ztratilo Německo za Angely Merkelové spoustu drahocenného času. A není zcela jasné, jak se s touto agendou budou pod rostoucím tlakem vyrovnávat její následníci.
O budoucím postavení Německa a celé Evropy se přitom bude rozhodovat právě v těchto oblastech. Angela Merkelová tuto výzvu při své inteligenci a analytickém způsobu myšlení pochopila, nenašla ale sílu na to, aby Německo strhla na rizikovou a nepopulární cestu nákladné transformace. Transformace, která se bude týkat de facto celé společnosti.
