Hlavní obsah

Komentář: Musíme si promluvit o Americe

Daniel Zeman
spolupracovník redakce
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Donald Trump zdraví shromáždění svých příznivců na Floridě, snímek ze 4. ledna 2020.

Reklama

7. 1. 2020 18:00

Podobně jako nelze neustále vydávat kritiku izraelské politiky za latentní projevy antisemitismu, nelze ani kritiku americké administrativy automaticky označovat za projev protizápadního smýšlení a pozůstatku komunistické propagandy. Těmito argumenty je naše veřejná debata zatížená od 90. let. Názoroví protivníci jsou jimi spolehlivě vypoklonkováni ze slušné společnosti. Více v komentáři Daniela Zemana.

Článek

Páteční raketový útok Američanů na íránského generála Kásima Solejmáního a velitele iráckých milicí Abú Mahdího Muhandise ukázal dvě věci. Tou první je přerod americké administrativy v destabilizačního a nepředvídatelného globálního hráče, tou druhou zase neschopnost české veřejné debaty opustit zažité studenoválečné vnímání světa, v němž Spojené státy byly vždy klaďasem.

Ponechme teď stranou, zda si Solejmání zasloužil zemřít, nebo ne. Jednalo se o nesmírně schopného vojáka, hlavního architekta íránských paramilitárních jednotek a stínových organizací, které operují po celém Blízkém východě. Co se týče státního terorismu, byl hvězdou ve svém oboru. Svět ovšem není černobílý, tím méně chaotické prostředí arabských států. A tak to byl právě Solejmání, který napomohl Američanům, tj. nám, Evropě, Západu, vypořádat se s extrémní hrozbou, jakou představoval Islámský stát.

Solejmání by byl zkrátka ideálním záporákem ve špionážním akčním filmu, dostatečně charismatickým, aby zahynul bolestivou smrtí ve spektakulárním finále rukou hlavního hrdiny. Všichni ovšem tušíme, že prostředí reálpolitiky není hollywoodský film. Jediný, komu to zapomněli říct, je Donald Trump. Celoživotní showman a bavič, jenž dostal na čtyři roky na hraní nejmocnější armádu na světě i s drony, které jsou schopny zaútočit kdekoliv na Zemi naprosto nečekaně. Co víc si může muž s uvažováním pětiletého dítěte přát.

Trump jako člověk bez pokory a sebekázně dotáhl gamifikaci politiky k dokonalosti. Vykašlal se na desítky let zajeté diplomatické zvyklosti a zdlouhavé mírové rozhovory a win-win dohody o stovkách stránek, které nikdy nikdo nečetl. Nahradil opravdovou práci údernými hesly – obchodní válkou s celým světem, ranními tweety o 256 znacích a raketami. Velkolepá exploze a utržená ruka s prstenem se ve zprávách vyjímá mnohem lépe než potřásání rukou s pitoreskním obtloustlým diktátorem. Nutno přiznat, že na Trumpovy příznivce to funguje skvěle. Je to totiž fascinující a zábavná podívaná.

Příznivců má Trump hodně i v Česku, často i mezi lidmi, kteří sami sebe označují jako prozápadní. Podporovat současnou zahraniční politiku Spojených států i po posledních událostech a zároveň vystupovat jako hrdý příznivec transatlantických vazeb je přitom naprostý sebeklam, kognitivní disonance jako z učebnice. Jakkoliv je těžké si to připustit, americká zahraniční politika si atentátem na Solejmáního zničila reputaci, kterou si napravovala po lhaní Bushovy administrativy o důvodech k invazi do Iráku v roce 2003.

Kořeny idealizace americké politiky v Česku není tak těžké vystopovat. Na konci studené války tu byl jednoznačný vítěz – mocné Spojené státy, které ztělesňovaly ideály, jichž se Čechům po čtyřicet let nedostávalo: americký sen, konzum, popkulturu, humanismus a 200 let demokracie.

Ačkoliv v počátcích samostatné české zahraniční politiky existovaly snahy o „politiku všech azimutů“, vzhledem k historickým zkušenostem a s přihlédnutím k problémům, do nichž se jelcinovské Rusko ponořilo, se od ní upustilo. Cestou k uchování získaných svobod tak byl nejen vstup do NATO, ale také natolik těsná spolupráce s USA v otázkách zahraniční politiky, až to často překvapovalo i starší členské státy EU.

Ideologická kritika americké zahraniční politiky byla v prvních letech po revoluci vyhrazena pouze okrajovým politickým proudům, komunistům nebo sládkovcům, o nichž se soudilo, že buď vymřou, nebo nějak vysublimují. Zlatá devadesátá, takhle naivní doba to byla. Nestalo se samozřejmě ani jedno, avšak přesvědčení, že kdo kritizuje USA, je sprostý podezřelý a odpůrce demokracie, v mnoha lidech zůstalo a zůstává.

Projevilo se to i v případě Solejmáního zabití, kdy mnozí komentátoři, influenceři i běžní lidé Trumpův čin glorifikovali jako perfektní ukázku boje Západu proti terorismu a diktátorským režimům. Jakýkoliv stín pochybnosti nad oprávněností a nedomyšleností raketového útoku byl šmahem odsouzen jako výraz nesolidárnosti a popírání dlouholetého spojenectví s Američany. Představa, že by se Spojené státy mohly začít chovat gangstersky, je zkrátka pro mnohé nepříjemná, případně rovnou nepřípustná.

Přesvědčit se o tom mohl i bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Krátce po útoku tweetnul, že to byla „nebezpečná provokace, která bude znamenat eskalaci situace v regionu“. Co se teoreticky dalo přejít jako blouznění pochybného levičáka, lze těžko ignorovat v případě ministra zahraničí v Topolánkově „jestřábí“ vládě Karla Schwarzenberga, který v pondělí uvedl: „Tyto činy prezidenta Trumpa podle mého názoru jsou, říkám otevřeně, zločinné. Nikdo nesmí překračovat mezinárodní právo – ani prezident Spojených států.“

Výroky zmíněných politiků jsou v rámci české veřejné debaty odvážné a potřebné. Podobně jako nelze neustále vydávat kritiku izraelské politiky za latentní projevy antisemitismu, nelze ani kritiku americké administrativy automaticky označovat za projev protizápadního smýšlení, ustrašenosti, pozůstatku komunistické propagandy, která je blízká levičáctví a antikapitalismu. Těmito argumenty je naše veřejná debata zatížená od devadesátých let, a protivník je tak vždy spolehlivě vypoklonkován ze slušné společnosti.

Mnohdy se tak ovšem děje spíš ze silných obav než z nějakého silného přesvědčení o nezpochybnitelnosti americké vlády. Amerika zůstávala v očích mnoha lidí výspou demokracie a určitého klidného přístavu, k němuž můžeme plout a vzhlížet. Uvažovat v dnešní době, kdy český prezident vystupuje jako mluvčí Kremlu a nejbohatší muž Česka jako PR manažer Pekingu, ještě o tom, zda se i Amerika neposouvá do míst, kde bychom s ní raději nechtěli být, to nejednoho vystraší. O takových věcech se raději nepřemýšlí, berou se zkrátka tak, jak jsou a ono to nějak dopadne. Kdo by se ještě před pár lety nadál, že mnozí čeští liberálové a konzervativci budou podporovat člověka, jenž vyhrožuje jinému státu akty, které se mezinárodním právem dají hodnotit jako válečný zločin.

Pokud se ovšem nechceme za pár let ohlédnout a zjistit, že jsme selhali podobně jako před 17 lety v Iráku, musíme se o současné americké zahraniční politice začít bavit racionálně a bez sentimentálních ohlédnutí do dob studené války či dokonce vytvářet nesmyslná historická přirovnání z dob protektorátu. Obzvláště, pokud kvůli neschopnosti amerických demokratů nalézt přijatelnou alternativu hrozí, že se Trumpovo angažmá prodlouží o další čtyři roky.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované