Hlavní obsah

Komentář: Plošný dluhový pardon je hazard. Nejen morální

Martin Čaban
Komentátor
Foto: ČTK, ČTK

Alena Schillerová a Andrej Babiš (snímek z doby před koronavirem).

Reklama

30. 3. 2020 15:30

Vláda se chystá přikázat všem finančním institucím, aby se půl roku tvářily, že dluhy neexistují. Leckoho to jistě potěší, ale rozumné to není.

Článek

Ekonomická situace kolem koronaviru vyžaduje kreativitu a rychlost. Ale nesmí se to zvrhnout v neefektivní chaos. A snaha vlády vyhlásit půlroční moratorium na splácení veškerých dluhů už chaosem opravdu zavání. Je to až příliš blízko k nebezpečné a svůdné politické logice: „Něco se musí udělat. Toto je něco, tedy toto se musí udělat.“ Ne, nemusí. Nebo přinejmenším ne takto.

V první řadě platí, že pokud se Česko chce tvářit, že v něm půl roku neexistují žádné dluhy, nejde to udělat lusknutím prstu ze dne na den. České banky mají zahraniční vlastníky, kteří podléhají evropským regulím, část nadnárodních pravidel se týká i jejich českých poboček, uvnitř republiky by měla fungovat nezávislá bankovní regulace a banky fungují v rámci právního státu, který má definovány nějaké podmínky pro podnikání.

Ministryně financí se zatím chlubí dohodou s Českou národní bankou. Ta je důležitá například proto, že bez ní by český regulátor mohl začít na „pozastavené“ úvěry hledět třeba jako na úvěry v selhání. A to je jeden z důležitých ukazatelů bankovního zdraví. Jeho nízká hodnota patří k důvodům, proč je český bankovní sektor i ve světě brán za symbol stability.

Shovívavý český regulátor je ale jenom jednou podmínkou. Své by musela k dluhovému pardonu říci i Evropská bankovní autorita a samozřejmě také samy banky, pro něž jde o velký zásah do podnikání. Podle vyjádření šéfa České bankovní asociace neměla jeho instituce ve chvíli vyhlášení návrhu od vlády žádné informace.

Český bankovní sektor jako celek je nepochybně robustní, nějakou koronavirovou zátěž určitě unese a nějakou by také nést měl. Loňský rok byl pro banky opět (pošesté v řadě) rekordně ziskový, finanční domy v úhrnu vydělaly přes 90 miliard. Na druhé straně platí, že na těchto číslech se drtivou většinou podílejí velké tradiční banky v čele s takzvanou velkou čtyřkou, tedy Českou spořitelnou, Komerční bankou, ČSOB a UniCredit Bank. Pro menší peněžní ústavy může být půlroční generální dluhový pardon docela velký problém.

Dluh vzniká na základě smlouvy o úvěru mezi bankou a jejím klientem. To je také rovina, na níž by se primárně měly řešit všechny potíže. Jednotlivé banky už různé programy pro své klienty rozjely a odklady splátek domlouvají individuálně. K ochotě jednat tlačí banky i konkurenční prostředí. Refinancovat úvěr od „zlé“ banky k „hodnější“ není nic složitého.

Reputační rizika jsou ve finanční branži obrovská. Stačí si vzpomenout na epizodu s jedním tweetem Monety. Když Česká bankovní asociace 12. března doporučila bankám poskytnout klientům tříměsíční odklad splátek úvěrů, Moneta na Twitteru obratem reagovala: „Prohlášení prezidia ČBA chápeme pouze jako doporučení možných kroků, o kterých ale v tuto chvíli neuvažujeme. Interpetace (…), že všechny banky v zemi budou nabízet svým klientům 3měsíční odklad splátek, je zavádějící a mylná.“ Ačkoli banka tweet vzápětí smazala a ujistila, že je ochotná se svými klienty o odkladech jednat, škoda na reputaci byla napáchána. O týden později Moneta spustila program na odklady splátek a chlubí se, že všechny potřebné formuláře nabízí on-line.

Pro banky to samozřejmě znamená spoustu administrativy, ale to je takříkajíc jejich problém, s nímž si jistě dokážou v době on-line komunikace a fungujících chatbotů poradit. Paradoxně jediný, kdo tvrdí, že taková věc nejde administrativě zvládnout, je v tuto chvíli guvernér ČNB Jiří Rusnok, který je spolu s ministryní Schillerovou spoluarchitektem moratoria.

Stát samozřejmě může bankám do podnikání trochu mluvit a právem chce, aby s řešením potíží kolem nákazy COVID-19 pomohly. Má na ně ostatně nejednu páku. Za všechny připomeňme, že návrh sektorové bankovní daně je pro tuto chvíli pryč ze stolu, ale může se tam obratem ruky vrátit – v krizových časech by to nebylo nic divného. Pokud stát tyto páky využije k neformálnímu vybičování „společenské odpovědnosti“ bank, nic proti tomu.

Všeobecný dluhový pardon je ale zbytečně humpolácký nástroj. Byl by pekelně drahý a část těchto obřích nákladů půjde do zcela zbytečných úlev na dluzích pro vysokopříjmové skupiny, kterým se jen zpříjemní splácení úvěru na investiční nemovitosti nebo luxusní auta. Pokud by se tuto část nákladů podařilo ušetřit, daly by se přesměrovat do masivnější pomoci tam, kde je to skutečně potřeba. Například do výraznějších úlev pro lidi, kteří jsou v opravdovém průšvihu a u nichž by dávalo smysl po patřičném příjmovém testu uvažovat třeba o úplné dluhové amnestii.

Je také potřeba zmínit takzvaný morální hazard. Tím se – laicky řečeno – obvykle míní nebezpečí, že odpuštění závazků plynoucích z předchozího nezodpovědného jednání (zadlužení) pokazí výchovný efekt potíží, v nichž se postižený ocitá, a ten tak bude napříště motivován počínat si stejně nezodpovědně. Při jakémkoli odlehčování dluhového břemene lze argument morálním hazardem vytáhnout, ale na počátku mimořádné koronavirové krize bychom jej snad mohli trochu upozadit.

Druhým velkým rizikem je, že se státní moci podobné gesto – fakticky přímé prolomení soukromoprávních smluv prostřednictvím zákona – zalíbí. A to by mohlo být do budoucna nebezpečné.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované